Některé věci si prostě sami najdou správnou konstelaci. Jako kulisy tohoto rozhovoru. A tak s Lenkou Dusilovou nakonec po různých peripetiích sedíme ve ztichlé redakci. A místo domluvených čtyřiceti minut si povídáme hodinu, dvě... A pomalu rozplétáme výjimečný příběh, který není pro českou populární hudbu vůbec typický.
Lenka mluví otevřeně o svých začátcích, vzestupech i pádech, o důležitých setkáních a spolupracích, o tvrdé kritice, jak si ulítla, i o léčivé síle terapie, hudby, rodinných traumatech, mateřství. A také o tom, jak dnes nachází společnou řeč s mladší generací.
Za svou tvorbou se Lenka Dusilová alespoň částečně ohlíží na trojvinylu Retrospektiva LD_50. Na 12. února příštího roku chystá také velký narozeninový koncert v pražském Divadle Archa, kam si pozvala řadu důležitých hostů. My ale začneme u té malé holky z Karlových Varů, co ráda jezdila na vandry a zpívala se starším bráchou a mámou písničky.
Poprvé ses na scéně zjevila jako divoženka za mikrofonem v kapele Sluníčko. Jak ale doopravdy začala tvoje cesta k hudbě?
Předcházelo tomu ještě docela dost let takového dětského muzicírování. K hudbě mě přivedl hlavně brácha. Hrál na kytaru, zhudebňoval básničky a jezdili jsme s mámou a kamarády na vandry. Tábořili jsme v lese, hrálo se u ohňů. Jezdili jsme pak i s rodinnou kapelou po trampských a folkových festivalech, na country a bluegrass, zažili jsme spoustu sejšnů a potlachů. Jako malá holka jsem tam běhala mezi muzikanty, úplně okouzlená. Sbírala jsem podpisy do památníčku a představovala si, že jednou budu taky hrát a zpívat.
Už tehdy jsi měla kytaru?
První akordy jsem odkoukala od bráchy, ale chodila jsem i do lidušky. Měla jsem skvělého učitele – místo suché teorie mě nechal hrát moje nápady. Trpělivě se mnou cvičil etudy, i když jsem je doma necvičila, ale zároveň mě podporoval v tom, co jsem si sama skládala za písničky. Hodně mě to nakoplo, protože to mě bavilo. No a pak přišla první velká šance. Mámina kamarádka nahrála, jak zpívám. Poslali tu kazetu Kulínským a ti řekli, že kdybych bydlela v Praze, hned by mě vzali do Bambini di Praga.
Neříkej mi, že kvůli sboru jste se stěhovali do Prahy?
Ale přesně tak to bylo. Maminka se tehdy rozhodla poměrně narychlo, že se přestěhujeme z Varů do Prahy, abych mohla zpívat ve sboru. Bylo mi jedenáct. Nejdřív jsme neměli zázemí, bydlela jsem asi pět měsíců u té máminy kamarádky na Jižáku, než máma sehnala bydlení. Nakonec pracovala jako domovnice na kolejích na Jižním Městě, tak jsme tam nějaký čas žili. Bylo to docela dobrodružný období – nový život ve velkém městě.
Jak tě to ve sboru bavilo? To je přece něco jiného než zpívat písničky u táboráku…
Hodně jsem se naučila o technice a disciplíně. Ale pak už přišla puberta, a to už mě přece jen táhla víc vlastní tvorba a živá muzika. Jezdila jsem o víkendech zpátky do Varů za kamarády trampy, ale postupně jsem byla čím dál víc v Praze a kolem čtrnácti se mi začaly zapalovat lejtka a představovala jsem si, že mám kapelu. Četla jsem tehdy inzeráty v Annonci. A jednou našla, že parta kluků z Prahy hledá zpěvačku do folkrockové kapely. Zavolala jsem jim. Bylo mi čtrnáct a jim kolem dvaceti, ale hned to zapadlo.
A to už jsme u Sluníčka. Takže jsi ve čtrnácti prostě na inzerát naskočila do rokenrolu?
Tihle kluci, to nebylo ještě Sluníčko, to následovalo až po základce. Ale v podstatě ano. V té době jsem ale ještě zkusila přijímačky na konzervatoř – přihlásila jsem se na hudebně-dramatický obor, jenže jsem odflákla přípravu. Noty a teorie mě nebavily, radši jsem skládala vlastní věci. Tak mě nevzali. Na gympl jsem taky nešla, skončila jsem na strojárně.
Počkej, ty jsi strojařka?
No nejsem! Zabalila jsem to, když jsem měla dělat reparát z fyziky, bylo mi to jedno. Měla jsem už jasno, že chci zpívat. Školu jsem nedokončila. Byla jsem na to asi moc samorost.
Pamatuješ si první koncert se Sluníčkem?
To muselo být někdy v roce 1991. Možná na Újezdě? Nebo studentským večírku někde na půdě UMPRUM. V tom měl prsty David Černý, kámoš našeho zpěváka Panča. Bylo to celý takový bizarní – vůbec celej ten náš band byl dost bizár. Sluníčko vzniklo koncem 80. let na Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež na Malé Straně (dnes Konzervatoř Jana Deyla – pozn. redakce) – takže humor a složení lidí v kapele bylo hodně speciální. Byli jsme výstřední zjevy, žádní trendoví rockeři v křivácích. A koncerty Sluníčka byly věhlasné svojí divokostí. Bylo to dost dekadentní, každopádně velká energie.
A neměla o tebe máma strach, když jsi lítala po klubech s bandou starších kluků?
Po pravdě… moc šancí mě hlídat neměla. Máma nás vychovávala jako samoživitelka a dost makala, abychom v Praze přežili. Navíc já jsem byla od malinka tvrdohlavá. V patnácti jsem si postavila hlavu, že hudba je pro mě přednější než škola. A devadesátky byly celkově dost free. Takže jsem pořád někde vymetala koncerty a kluby. Těžko mohla kontrolovat, kde běhám. Dnes, s odstupem, z pozice mámy, mě občas mrazí, co všechno jsem tam jako náctiletá zažila. Ale tenkrát jsme to tak nebrali. Prostě devadesátky.
Náctiletá holka a starší kluci v kapele. Umím si představit, že to někdy muselo být drsný.
Takovej křest ohněm. Kluci byli starší a zkušenější, dělali si ze mě legraci… A já byla takový ucho, co skočilo rovnýma nohama do rokenrolu. Zpětně vnímám, že některé situace byly na hraně, dnes by možná byly neakceptovatelné. Ale já to tehdy brala – chtěla jsem k nim zapadnout, tak jsem se tvářila hrozně hustě, nadávala jsem jako dlaždič, hrála jsem si na drsňačku, abych zapůsobila. Byla to taková moje obrana na ten stres a nejistotu.
A hudebně ti Sluníčko dalo co?
Obrovskou školu. Naučila jsem se utáhnout koncert. Byla jsem na pódiu bez zábran – možná i díky té pubertální a sluníčkovské energii – a řádila jak zvíře. Ale taky jsem ve Sluníčku dostávala lekce pokory. Kapela měla dost jasnou vizi, zkoušeli jsme do velkých detailů. A zkoušeli jsme pořád dokola. Pancho byl na mě hustej. Jednou mi třeba řekl, že moje vlastní hudební pokusy za moc nestojí, že jsem spíš lepší interpret.
Au!
Já to tehdy vzala jako fakt. On byl ten zkušenější, autorita. Zahrála jsem mu pár svých pubertálních pokusů a jemu asi nepřipadaly dost dobré. Jasně že to zní drsně –čtrnáctileté holce vezmeš vítr z plachet. Ale já se neurazila. Věřila jsem mu, že asi ví, o čem mluví. Sluníčko mělo skvělý repertoár a mojí úlohou bylo ho co nejlíp zazpívat. Tak jsem se snažila. Vlastně díky téhle zkušenosti jsem pak zvládla všechno další. A fungovalo to. Sluníčko mělo skvělé songy. Náš největší hit byla Zmrzlá husa. Dodneška je to moje srdcovka. Teď po letech jsme ji natočili s mojí současnou kapelou. Když ji hrajeme na koncertech, radujeme se jak malý děti.
Pražská klubová scéna byla v devadesátkách v obrovském rozpuku. Jak se Sluníčku dařilo mezi tou konkurencí?
Paradoxně skvěle. Ze začátku jsme hráli po zvláštních akcích, třeba i pro neslyšící publikum, kde se tlumočily naše texty do znakové řeči! A postupně se o nás začalo mluvit. Vznikaly hojně nové kluby jako Bunkr, Újezd, první hudební časopisy Rock & Pop nebo Beng!, Radio 1… Lidi byli hladoví po živé muzice. A Sluníčko byla fakt poctivě sehraná kapela, snad nejvíc jsem v životě zkoušela právě s nimi. Na naše koncerty chodilo čím dál víc lidí. Dokonce jsme vyhráli talentovou soutěž Marlboro Rock-In 93 – to nám zvedlo popularitu. Natočili jsme pak pro BMG Ariola naši jedinou desku.
A hlavně na té soutěži došlo pro tebe k zásadnímu setkání…
Po vyhlášení výsledků za mnou přišel David Koller, který byl v porotě. Říkal, že natáčejí s Lucií hudbu k filmu, jestli nechci druhý den přijet do Rudolfina nazpívat vokály. Samozřejmě jsem řekla jo. A druhý den jsem stála ve studiu s Lucií a točili jsme Ameriku. A tím to začalo… Kluci z Lucie mě oslovili, jestli s nimi nechci jet celou šňůru Černý kočky, mokrý žáby a zpívat vokály. A přizvali Sluníčko na turné jako předkapelu. No a já najednou stála na velkých pódiích, kulturáky vyprodaný, davy fanoušků… To bylo trochu sci-fi. Ještě jsem pořád zpívala i se Sluníčkem, chvíli to jelo souběžně, ale bylo jasné, že udržet to dlouho nepůjde. V kapele to začalo drhnout. Vybavuju si situaci, kdy na cestě na koncert v nějaké hospodě na obědě hrála z rádia Amerika od Lucie, tak si mě dobírali, že to je sračka. Cítila jsem, že už se naše cesty pomalu rozcházejí.
Jak vlastně Sluníčko skončilo?
Už jsem vnitřně cítila, že nastal čas jít dál. Řekla jsem klukům, že za půl roku odejdu. Vzájemně jsme na sebe občas žárlili s Panchem, řešily se všeobecně furt nějaký spory. Ale měla jsem je ráda. Bubeník Marcel Pindel byl pro mě během mýho působení ve Sluníčku opravdu hodně důležitej. A já klukům vděčím za hodně. Ale bylo mi devatenáct a já měla možnost zkusit něco nového.
S Lucií to byl najednou úplně jiný level…
Jo, to byl skok do první ligy. Lucie už tehdy mířila na vrchol. Zažila jsem s nimi přerod z klubové kapely ve vyprodané haly. Měnil se jim management, přišli profíci jako Tomáš Hubač a Milan Šimáček. Najednou se jely velké plány, dlouhodobé strategie… Pro mě, holku ze Sluníčka, to bylo zajímavý sledovat. David mě bral s sebou všude možně, i na různá jednání. Hodně mě to naučilo, jak to chodí v hudebním prostředí.
Taky ses setkala s Ivanem Králem a s Lucií nazpívala Sen. Dá se říct, že to byla písnička, která tě proslavila?
Asi jo. Až zpětně jsem se dozvěděla ten příběh, že si prý Ivan na firmě prosadil, aby můj hlas v té písničce zůstal. Nevím, co je na tom pravdy. Ale fakt je, že on byl neuvěřitelně laskavý. Obrovská autorita a vždycky se ke mně choval hezky. Celkově to bylo neuvěřitelné období…
A co to hraní před Rolling Stones?
Strahov narvaný k prasknutí, asi sto dvacet tisíc lidí. Obrovská sláva. Každý by čekal, že to pro mě byl životní zážitek, ale víš, že ani moc ne? Vybavuje se mi hlavně můj děsnej stres. Byla jsem z toho zkoprnělá. Upřímně, Rolling Stones pro mě nikdy tolik neznamenali, já ten čistokrevný rokenrol vlastně nikdy nevyhledávala. Mám radši kapely, co do toho vnášejí divnou „špínu“… Jasně, Stones jsou ikony, ale necítila jsem k nim žádný velký osobní vztah. Když vidíš to nekonečný moře lidí pod pódiem, tak tě to buď nakopne, nebo paralyzuje. A mě to tehdy spíš paralyzovalo. Žádnou euforii si alespoň nevybavuju. Spíš strach. Možná jsem si to v těch devatenácti se svojí tehdejší povahou prostě neuměla užít. Paradoxně mnohem větší „setkání s hvězdou“ pro mě bylo, když jsem poprvé zpívala na zkoušce s Lucií. Já je měla naposlouchaný od čtrnácti. Měla jsem doma jejich kazetu, vymýšlela jsem si k nim svoje vokály… A najednou jsem s nimi stála na zkoušce před turné a zpívala ty svoje harmonie, co jsem si kdysi nacvičila v obýváku. Pamatuju si ten moment dodnes, jak mi běželo hlavou: Ty vole, to je hustý!
S Davidem Kollerem jsi později začala chodit. A hlavně jste založili kapelu Pusa…
Pusa vznikla někdy asi v roce 1995. V Lucii se chystali odjet na nějaký čas hrát do Ameriky, což nakonec neproběhlo. Pokud se dobře pamatuju, David nechtěl sedět na zadku a řekl: Pojď, založíme i s basákem Martou Minárikem kapelu bokem a uděláme desku. No a já byla pro. Přechod ze Sluníčka k Puse byl skok. Všichni čekali, co z nás vypadne. David na sebe vzal roli producenta a kapelníka, a vlastně i mého mentora. A já najednou zjistila, že musím najít sama sebe. Musela jsem úplně přehodnotit svůj způsob zpívání. Ve Sluníčku jsem si osvojila takový drsný, sarkastický styl, řvala jsem, skřehotala schválně níž posazeným hlasem, hodně expresivně. Ale s Pusou vznikala jiná hudba, jiný materiál, a já věděla, že nemůžu zpívat jako „ježibaba“. Rozhodla jsem se, že se musím zbavit všech manýrů, co byly funkční ve Sluníčku. Taky mě David povzbuzoval, abych začala psát svoje písničky a texty.
To byla od Sluníčka zásadní změna!
Jo, David naopak říkal: piš, skládej! První text, co jsem napsala, se jmenoval Muka. A pak se to rozjelo. Pařby, večírky, do toho tlak na druhou desku… Bylo toho moc. Měli jsme s Pusou roztočené druhé album, jenže pak přišel zlom. Lucie se rozhodla vrátit do studia a přednost dostala zase „mateřská“ kapela. David mi oznámil, že na pár měsíců odjíždí s klukama do Thajska skládat písničky na novou desku. Že Pusu doděláme potom…
Což už se nikdy nestalo.
Tenkrát mě to dost vzalo. Měli jsme asi šest sedm věcí a najednou se to mělo utnout. Navíc, pravda je, že v té době už jsem na tom nebyla dobře ani já osobně. Trochu se mi ten rokenrol začal vymykat z rukou. Zpětně vidím, že jsem ujížděla v sebedestruktivním módu. Fakticky to byl konec Pusy. Bylo mi asi dvaadvacet, měla jsem za sebou sedm let jízdy bez zastavení. Přestalo mi být dobře. Ten životní styl mě semlel. Rozpustila jsem kapelu a na čas zmizela z hudební scény. Připadala jsem si jako oběť, co ji všichni opustili. Taková ta sebelítost, dneska to vidím. Tehdy to pro mě byla skoro životní prohra. Najednou jsem necítila nic a zhruba rok nic nedělala. Kromě večírků…
Až tě z nich zpátky vytáhl – překvapivě – Daniel Landa.
No, Dan byl jedním z lidí, co mi pomohli se vrátit do hry. Tehdy připravoval projekt Smrtihlav, album písní o outsiderech, o lidech na okraji, co mají problémy se závislostmi, gamblerstvím, bezdomovectvím… A chtěl, abych mu nazpívala dvě písničky. Překvapilo mě to, ale řekla jsem si proč ne. To téma o ztracených existencích na můj tehdejší stav sedlo. A tak vznikla Holka magor. Jsem ráda, že jsem ho tehdy potkala. Ale nebyl sám, kdo mi pomohl. Hodně vděčím Lajoshovi z kapely Kashmir 941 a Štěpánu Smetáčkovi, se kterým jsem někdy tehdy začala i chodit... Měli experimentální projekt New Orchestra of Dreams (N.O.D.), se kterým jsem začala zpívat a zase poznala úplně jiný svět. Žádný pop, víc experimentování, improvizace… Přesně to jsem potřebovala, dostat se z toxického okolí mezi jiné lidi, začít hrát zase pro radost a poznávat nové věci. Štěpán mi během našeho vztahu dával podnětný zpětný vazby na můj projev a autorství… Upozornil mě na moje silné hudební vlastnosti, o kterých jsem si myslela, že nejsou hezký.
A výsledkem toho všeho je, předpokládám, první sólová deska. Překvapilo mě, že vyšla až v roce 2000!
Jenže upřímně – pořád jsem se hledala. Tohle album mi produkoval David Koller a byly tam i ty písničky, které vlastně měly být původně pro druhou Pusu. Něco jsme dodělali s Peťo Dobríkem a Jankou Kozákovou z Banské Bystrice – tehdy jsem totiž hodně kamarádila s Peťovou kmenovou kapelou Pigs Head a často jsem za nimi jezdila, když jsem si potřebovala od všeho odpočinout. Oslovila jsem i kluky z Ohm Square. Bavila mě jejich produkce a lákala mě elektronika, takže mi dva tracky produkoval Dušan Lippert. Z té desky dokonce vylezly i rádiovky jako Pro tebe. Jenže já uvnitř cítila, že tudy cesta nevede. Že to pořád tak nějak nejsem úplně já. Tehdy jsem se pořád jenom snažila vyhovět vnějšímu očekávání.
To mě trochu překvapuje. Zpětně mi tvoje sólovky připadají skvělé. Ale ona byla jiná doba. Vzpomínám si, jak jsi v roce 2005 dostala strašný nátěr od mých kolegů hudebních kritiků v televizním pořadu Ladí neladí.
To bylo, myslím, v době druhé desky Spatřit světlo světa. Jeli jsme s kapelou do Ostravy natáčet Ladí neladí. Za Slovensko tam tehdy byla vybraná Katarína Knechtová. Součástí toho pořadu byly koncerty obou kapel, po kterých následovala debata v podobě kritiky a ti kritici se do nás opravdu pustili. Asi nejmírnější byl Vojta Lindaur. Jiří Černý tehdy prohlásil něco v tom smyslu, že Lenka Dusilová byla zajímavá v kapele Sluníčko, ale od tý doby nic – prostě rychlokvaška. Že už ode mě nic zásadního nečeká.
Jo, vzpomínám si, jak jsem to viděl v televizi a litoval tě, že je to hrozně tvrdý.
Masakr. Pamatuju si, že tu noc jsem vůbec nespala. Ležela jsem v hotelu a v hlavě mi pořád dokola jely ty věty jak z nejhoršího muzikantskýho snu... Totální depka. Ale pak jsem se nějak naštvala. Nad ránem jsem si řekla: A víte co? Já vám ještě ukážu! Prostě se ve mně něco zatlo. Že to takhle není. Že to, co momentálně dělám, smysl má, a že oni se pletou. Že to jim i sobě dokážu. Paradoxně – tahle brutální sprcha mě posílila.
Asi je dobré připomenout kontext doby, který byl úplně jiný… Mezi mainstreamem a alternativou to bylo daleko vyhrocenější.
Všichni měli plné zuby estrád na Nově a instantních hvězdiček. Cokoli zavánělo popíkem, to drtili. A já v té době chtě nechtě v mainstreamu taky jela. Jiří Černý mi pak mimochodem po letech řekl, že mu to bylo líto, že byl na mě drsnej... Udělalo mi to radost.
Bylo by nefér tvrdit, že to byla jednorázová reakce na kritiku. Ty už sis tehdy pokukovala po tom, jak dělat věci jinak. Třeba ses kamarádila s Jazem Colemanem z kapely Killing Joke. Jak k tomu došlo?
To byla taky náhoda. Ještě v době kolem roku 2000 mě David Koller doporučil k hostování u Čechomoru. Pozdější Proměny s orchestrem pro mě byly ohromný zážitek: poprvé jsem zpívala s velkým symfoňákem. Stála jsem na zkoušce v Rudolfinu, kolem mě filharmonici a do toho já zpívám lidovku… Úplně mi vyhrkly slzy při prvním souzvuku mýho hlasu s orchestrem. No a desku Proměny Čechomoru produkoval právě Jaz Coleman. Když mě slyšel zpívat, tak prej: Lenko, musíme spolu něco složit! Já jenom zírala.
A složili?
Jo, rozdělali jsme dvě písničky. Jenže to šlo pomalu. Já tou dobou už nebyla zvyklá ponocovat, natož pařit. Chodila jsem spát v deset, starala se o sebe… Zatímco Jaz fungoval jinak. Vždycky jsme se sešli a on, že nejdřív potřebuje sehnat nějaký kouření. A než jsme cokoli začali skládat, najednou byla půlnoc. Ty dvě věci jsou vlastně boží, ale nakonec jsme je nedotáhli. Docela mě to zpětně mrzí. Nějak jsem na to neměla koule a sílu. Ale i tak mě setkání s ním hodně nakoplo. On je neskutečně inspirativní a trošku magor. Hučel do mě, furt mě hecoval: Tvoje kapela s tebou musí umět zahrát cokoli, musíš makat, zkoušet, žádné kompromisy! Dokonce mi ji tehdy i pojmenoval! Lenka Dusilová & Secretion. To bylo sice úděsný, ale fakt jsme to chvíli používali. Takže i když z naší spolupráce nic konkrétního nevzniklo, pro mě to byl důležitej most. Dodal mi takové zvláštní sebevědomí.
Třeba vyrazit ven do světa, jako na albu Mezi světy?
Tehdy se mnou hrál už na kytaru Martin Ledvina, který předtím jezdil turné po Americe s kapelou Druhá tráva. V té době jsem začala ztrácet svoje propojení mezi hudbou a emocemi. Dost jsem se tím trápila. Martin přišel s plánem jet v duu do Ameriky a prostě hrát. Vypadnout. Měl tam nějaké známé a domluvil sérii menších koncertů, tak jsme tam na vlastní pěst vyrazili na dva měsíce. Odehráli jsme asi šestnáct klubových koncertů – někde pro krajany, někde pro úplně cizí publikum, malé kluby, bary… Měli jsme v Americe zázemí v San Franciscu u kamarádky Maggie a užívali si možnosti. Pro mě to hodně znamenalo. Dodnes si myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. Vyčistíš si hlavu, nikdo tě tam nezná, musíš zabojovat v úplně cizím prostředí. Hráli jsme za svoje. No, a nakonec jsem zase potkala lidi, kteří mě posunuli.
To mě samozřejmě zajímá…
Hráli jsme v San José, kde jsme se seznámili kytaristou Gawainem Matthewsem, který nás propojil se svým kámošem, producentem Benem Yonasem. Druhej den už jsme jeli s Martinem za Benem do studia Coast Records na Mission Street. Přijeli jsme, tam nachystaný mikrofony, technici… Normálně jsme ještě během toho turné natočili za dvě noci sedm základů k novým písničkám a po schválení mým tehdejším vydavatelstvím Universal Music jsme se domluvili, že s Benem natočíme rovnou celou desku. Tehdy nám to zvedlo sebevědomí. Najednou vidíš, jak je muzika univerzální – bylo to bezprostřední, nikdo neznal moji historii. Prostě jsi muzikant, líbíš se jim, tak do toho jdou s tebou. Borci, co dělají třeba s Tori Amos, Charlie Hunter, Madeleine Peyroux nás podpořili a nahráli album v podstatě za pár dolarů, bez manýrů a s pokorou k hudbě. Byla to fakt škola. Jak v přístupu, tak v tom, že jsem si uvědomila, že s takovými hudebníky chci dělat.
Mezi světy je tvoje poslední album, kde ses držela tradičních písniček. Po návratu z Ameriky začala tvoje proměna v nezávislou, alternativní umělkyni. Poprvé to bylo v roce 2008 v projektu Eternal Seekers…
Směřovala jsem k tomu už dlouho. Po těch letech v mainstreamu jsem cítila, že potřebuju umejt z kůže všechny ty rádiový hity a dělat si fakt, co chci. Eternal Seekers byl splněný sen. S Beatkou Hlavenkovou a kluky z Clarinet Factory jsme si vytvořili úplně vlastní svět – byla to kombinace jazzu, vážné hudby, folkové alternativy… Pro mě se otevřela nová tvůrčí svoboda. Musela jsem se naučit zpívat zase jinak, najít nový polohy hlasu, učila se pracovat s ním víc jako s nástrojem, taky víc s klidem, s detailem. Byl to úplně jinej tvůrčí proces. Eternal Seekers je pro mě dodnes výjimečná kapela – i když to byl nakonec jednorázový projekt…
Kromě hudby se proměnily i texty, najednou jsou v nich osobnější témata…
Tehdy se mi do tvůrčího procesu začal promítat můj osobní život a věci, o kterých jsem nedokázala dobře mluvit. Eternal Seekers jsem symbolicky věnovala nenarozeným. V době předtím jsem přišla do jiného stavu a potratila. Nemám z toho trauma, ale samozřejmě, každá taková zkušenost se do tebe nějak vryje. A u mě se to otisklo do hudební představivosti.
Ty sama jsi vyrůstala bez táty a o vztahu s ním je jedna píseň…
Skladba Louče. Tam ho obrazně pohřbívám. Měla jsem v sobě tuhle bolístku dlouho, takový neuzavřený vztah. Řekla jsem si – tak tímhle rituálně uzavřu minulost a jdeme dál.
Pomohlo to?
Na chvíli jo… Jenže osud mi pak přinesl ještě jedno překvapení. Dozvěděla jsem se pár let poté o tátovi nějaké nové informace a zjistila, že spoustu věcí bylo jinak. Zkrátka jsem ten pomyslný hrob musela znovu otevřít. Ukázalo se, že naše rodinné příběhy hlouběji do historie jsou komplikovanější. Člověk slepuje mozaiku z útržků, co se dozví od mámy, od příbuzných… Došlo mi, že naši rodiče si nesli taky svoje zranění. A já to můžu buď ignorovat a trápit se, nebo s tím pracovat, naložit jako s inspirací a začít měnit své nastavení. Pro mě je totiž hudba terapie – můžu do ní promítnout emoce, co neumím říct napřímo.
Hudba, kterou od té doby děláš, se k tomu hodí rozhodně víc než popové písničky. Pro mě v tom tvém přerodu byla alespoň pocitově zásadní Baromantika…
To jo. I pro mě je to dodnes srdcovka. Zlomová věc. Tehdy jsem naplno rozkryla, kudy se chci ubírat. Ta deska vznikala hodně zvláštně – psala jsem už jinak než dřív, i díky dlouhodobé spolupráci s Beatou Hlavenkovou. To byl další důležitý člověk, který mě zásadně ovlivnil. Spojili jsme se na produkci alba s Patrickem Karpentskim a Viliamem Béréšem. Já písničky a původní fragmenty psala, když jsem byla na Aljašce. Pak jsme se s Beatkou, Vildou a Patrickem zavřeli na soustředění na koňskou farmu a každý pracoval na jednotlivých aranžích a zvuku písniček. A nakonec jsme je kompletovali ve studiu Sono. Vzniklo přitom víc než jen album – vznikla i kapela Baromantika, což byla parta lidí na jedné vlně. Už to nebyla Lenka Dusilová a její doprovod, ale hudební těleso s vlastní hudební identitou.
Šli jste ještě víc do intimity a zároveň experimentu… Už jsi říkala, že zpracováváš rodinné příběhy. Ale přiznám se, že texty jsou pro mě tak abstraktní, že je to pro mě leckdy těžké rozklíčovat…
Chtěla jsem vystihnout různé nevyslovené věci, co si neseme z generace na generaci. Ale schovat je do poetických obrazů, žádná prvoplánovost. Vždycky chci, aby si v tom posluchač mohl najít i svůj příběh. Nechci nikoho zatěžovat jen tím mým. Ale často tam je. Třeba Baromantická. To je obraz staré ženy – mojí matky, která v sobě nese rodinné tajemství. Pečlivě ho střeží, a teď jde o to: vezme si ho do hrobu, nebo ho předá dál? Přes hudbu jsem se snažila vyplavit všechny ty potlačené bolístky, co se u nás v rodině možná generace předávaly. Je to takové transgenerační téma – předávání vzorců, traumátek, ale i síly. Představila jsem si řeku – řeku krve, co teče z předků na potomky. Já se v ní pár let hrabala – šla jsem proti proudu do minulosti, abych pochopila, odkud přicházím. A pak jsem si v jednu chvíli řekla dost. Už to stačilo. Je čas otočit se a nechat tu řeku plynout dál. Měla jsem tehdy skvělou koučku. Ta mi pomohla pochopit, že některé věci prostě nezměníš. že je dobré být v přítomnosti. Že nemá smysl pořád pitvat, proč máma a táta udělali to a to… Podstatný je, že mě přivedli na svět. A já teď mám vlastní dítě a musím tu být pro něj. Takže jsem tu pomyslnou rodinnou řeku v sobě do velké míry vyčistila – a pouštím ji dál.
A to už jsme u tvého zatím posledního alba Řeka. Tam jsi tu rodinnou terapii uzavřela?
Ano. Šla jsem tam ještě hlouběji, hlavně po linii ženské rodové linky. Čerpala jsem z příběhů prababičky, babičky, co zažily obě války… Samé silné věci, i když útržkovité. Propojila jsem to do takového svého vnitřního filmu, který tou hudbou protekl.
Smířila ses s minulostí a teď máš projekt, ve kterém natáčíš singly s mladými hudebníky a především hudebnicemi.
Je pravda, že holky se zatím chytají líp. Loni vyšel první společný song s Kvietah. A myslím, že mezi náma funguje hezkej dialog. Cítím fakt mezigenerační propojení. Možná je to tím, že jsem sama máma malého kluka, tak se mi možná probudil takový mateřský ochranitelský instinkt vůči celé téhle generaci. Uvědomuju si, že někteří jsou už ve věku mého nenarozeného prvorozeného. Možná i proto cítím takovou zvláštní blízkost. Vnímám mladé muzikanty tak trochu jako naše děti. Nabíjí mě být s mladými lidmi, je mi s nimi dobře, inspirují mě. Jsou v mnoha věcech dál, než jsme byli my. Jsou zdravě drzí, vědomější, dokážou si chránit své hranice. Holky, se kterými teď dělám, jsou nebojácné, co se týče žánrů, experimentů, otevřenosti…
A ty jsi zase spoustě lidí ukázala, že to jde. Jít si tvrdohlavě za svým. A že když člověk něco opravdu umí, může mít kariéru i mimo hlavní proud.
No, pokud to tak je, mám radost. Mým cílem ale nebylo někomu něco dokazovat nebo ukazovat, já jsem se jen snažila najít sama sebe a dělat hudbu, co mě bude naplňovat.
Oslavy
Trojalbum Retrospektiva LD_50 Lenka Dusilová pokřtí 12. února 2026 za účasti řady hostů na koncertě v pražském prostoru Archa+. Chybět u toho kromě její kapely nebudou ani speciální hosté David Koller, Čechomor, Beata Hlavenková nebo Clarinet Factory.