Yungbludových vyznání lásky Jesse Jo Stark najdete na internetu tolik, že nemá cenu obcházet informaci, že je jeho holka. Na Bludfestu v Hradci Králové vystupovala brzy odpoledne a chvíli poté si na nás našla čas. V šatně ještě panoval čilý ruch festivalového dne. Přesto si s námi v klidu povídala o chystaném albu, návratu na koncertní pódia i o módě, již má v krvi díky značce Chrome Hearts, kterou založili její rodiče.
Jak jste si zatím užila Bludfest?
Úžasně. Jsme sice všichni úplně zpocení, ale konečně se ochlazuje, takže už trochu vypínáme a těšíme se na Domův koncert. Dnešní vystoupení bylo skvělé. Příjemně mě překvapilo, kolik lidí přišlo. Bylo to opravdu nádherné.
Všimli jsme si, že jste včera byla s kapelou v pražském studiu…
Ano. Byli jsme v takovém moc roztomilém malém zkušebním prostoru, něco mezi kanceláří a studiem.
To studio známe, i jeho majitele Amáka.
Opravdu? Byl skvělý. Měl tam všude úžasné obrazy a moc se mi tam líbilo. Dali jsme si jen základní zkoušku, protože jsem kapelu týden neviděla, a tak jsem chtěla mít jistotu, že nic nepokazím.
Krátce před Bludfestem jste hrála v Hollywoodu, předtím podle setlist.fm ale až minulé léto. Koncertovala jste během posledního roku?
Ne. Měla jsem koncert v Hollywoodu asi před dvěma týdny, ale předtím jsem opravdu živě nevystupovala celý rok. Po loňském Halloween koncertu jsem měla roční pauzu.
Jaké to je, být zpátky na pódiu?
Jsem opravdu šťastná. Je to ale i dost zvláštní. Jako bych znovu vstoupila do své koncertní postavy. Ve chvíli, kdy si obuju boty a vyjdu na pódium, jsem úplně jiná žena. Mám pocit, že jsem zase sama sebou.
Další koncert mě čeká na konci července. Budu předskakovat Domovi těsně před Lollapaloozou. V říjnu vydávám druhé album, potom vyrážím na turné s kapelou Cannons a mám pocit, že do sebe všechno zase zapadá.
V jaké fázi je nové album?
Je hotové. Už jen dolaďujeme pár slov tady a tam, protože jsem perfekcionistka, ale jinak je prakticky dokončené. Vyjde v říjnu, což je můj milovaný měsíc. Chtěla jsem ho vydat dřív, ale dáváme si načas. Je to pro mě opravdu výjimečná deska. Psala jsem ji v Coloradu.
S kým jste na albu spolupracovala?
Žádní hostující interpreti tam nejsou. Pracovala jsem ale s přáteli – skladateli a producenty, se kterými se už několik let cítím opravdu dobře. Odjeli jsme společně do Colorada, na měsíc se tam zavřeli, brečeli jsme, křičeli, smáli se a byli obklopení přírodou…
Jaké bylo samotné psaní písní pro tuhle desku?
Lámalo mi to srdce, ale zároveň to bylo nesmírně očistné a důležité. Mám pocit, že jsem se vrátila ke svému původnímu způsobu psaní. I proto jsem znovu zařadila do koncertního programu skladbu Driftwood. Připadá mi, že se vracím k hudbě, na které jsem vyrůstala. Ve své tvorbě se teď cítím opravdu doma. Celý proces byl mnohem terapeutičtější než u předchozích alb a na tyhle písně jsem opravdu hrdá.
Jste také módní návrhářka a věnovala jste se i herectví. Ve které z těchto rolí se cítíte nejlépe?
Určitě ne jako herečka. Myslím, že všechno tkví hlavně ve zkušenostech a já se do různých oblastí dostala přirozeně. Vyrůstala jsem v nesmírně kreativním prostředí. Design a móda jsou prostě v mé krvi. Hudba pro mě byla trochu jinou cestou, ale zároveň je velmi důležitou součástí mé osobnosti. Nedokážu si představit, že bych dělala jen jedno z toho. Obojí se krásně propojuje.Dnešní outfit jsem si navrhla sama, navrhuju oblečení i pro jiné umělce a díky tomu můžu spojovat obě své vášně. Je to ta nejčistší forma tvůrčího vyjádření.
Co je těžší, navrhovat oblečení pro sebe, nebo pro někoho jiného?
Těžší je ho sama nosit! Sami sobě jsme vždycky největšími kritiky. Když navrhuju pro někoho jiného, vždycky spolupracuju s přáteli, konstruktéry střihů i švadlenami. Je to krásný týmový proces. Nikdy ale nechci nikomu nic vnucovat. Myslím, že je důležité spolupracovat s člověkem, pro kterého oblečení vzniká, a zároveň zůstat věrná vlastní estetice. Někdy za mnou lidé přijdou s nápady na kostýmy a já si říkám, že to prostě není náš styl. Ale nikdy nikoho nenutím, protože sama vím, jak nepříjemné je stát na pódiu v něčem, v čem se necítíte dobře.
Je pro vás jednodušší mluvit o módě než o hudbě? Zdá se, že jste se při tématu módy mnohem víc rozpovídala.
Opravdu? Asi ano. Hudba, v té jde hodně o mě samotnou, zatímco u designu hlavně o ostatní lidi. A já nejsem moc dobrá v mluvení sama o sobě. Možná právě proto slyšíte rozdíl.
Vy už máte možnost porovnat první Bludfest v Anglii s tím dnešním. Jak se vám na kterém hrálo?
Pane bože, když jsem v Praze hrála poprvé, byla jsem strašně nervózní. Myslela jsem, že se snad strachy počůrám. (Jesse zde odkazuje na první koncert v Praze, kde předskakovala Guns N’Roses, pozn. red.). Ale publikum bylo svobodné, uvolněné a prostě si užívalo hudbu, stejně jako dnes. Mám pocit, že v Americe i ve Velké Británii bývá zvykem umělce trochu víc soudit. Tady jsem cítila obrovskou otevřenost. Lidé byli pozorní, ochotní a zároveň si koncert opravdu užívali. Tenhle ročník jsem si zamilovala. Vedro je sice šílené, ale jinak se všichni skvěle bavíme.
Koncert krásně gradoval. Na začátku měl úplně jinou atmosféru...
Já vím. Začal skladbou Grim Reaper a skončil Fire of Love. To jsou moje dvě osobnosti.
Když se ještě jednou ohlédnete za nahráváním nového alba, jaká vzpomínka se vám vybaví?
Asi jak jsme seděli na podlaze v takovém zapuštěném obývacím pokoji. Venku chodili zasněžení losi. Byla jsem se svými přáteli, všude se válela péřová boa – myslím ta chlupatá, ne hadi. Bylo tam hodně svobody. Nikdo nikoho nesoudil. Všechen hluk okolního světa jsme nechali doma a mohli se soustředit na tvorbu právě v době, kdy jsem sama procházela těžkým obdobím. Protože růst často bolí. Celé to bylo chaotické, zábavné a svobodné. Pili jsme víno v jedenáct dopoledne, kávu o půlnoci a byla to prostě skvělá jízda.
Na co se teď nejvíc těšíte kromě samotného vydání alba?
Na návrat na turné. Miluju koncertování. Miluju hraní. Když vidím v klubu Roxy v Hollywoodu všechny ty holky a jejich rozzářené tváře ve chvíli, kdy se konečně odvážím zvednout oči od mikrofonu, je to nádherný pocit. Je krásné sledovat, jak na chvíli zapomenou na každodenní život a jak se mezi námi vytvoří spojení. V dnešní době každý žije ve svém vlastním světě a na opravdové propojení často zapomínáme. Když se ale podaří, je to něco nádherného.
V jednom starším rozhovoru jste říkala, že jste na začátku zpívala jen převzaté písně a bála se zkusit něco jiného.
To je pravda.
Kdy se to změnilo?
Myslím, že když jsem potkala svého prvního spolupracovníka. Byl to kytarista. Je důležité, aby lidé kolem vás věřili ve váš talent. Musíme si navzájem věřit. Písně jsem ale začala psát už dřív. V sedmi letech jsem napsala skladbu My Heart‘s on Fire a později z ní vznikla Fire of Love. Takže jsem byla odjakživa tak trochu posedlá láskou. Myslím, že jde hlavně o hledání vlastního hlasu. Pro mě jako pro ženu to trvalo trochu déle. Velkou svobodu mi ale dala i tvorba jiných umělců. Zpívala jsem skladby Train, Merla Haggarda, Anny Nalick nebo písně z muzikálu Hedwig and the Angry Inch. Přes hlasy jiných lidí jsem vlastně hledala sama sebe. A nemyslím si, že na to existuje nějaké správné tempo. Prostě dělejte, co chcete. Jednou na to přijdete.
Seznamte se
Pětatřicetiletá zpěvačka z Kalifornie vydala první EP Dandelion v roce 2018, následovalo A Pretty Place to Fall Apart, před čtyřmi lety už přišlo na řadu debutové album Doomed. Už letos, v roce 2026, na něj naváže další deskou. Zajímavostí je, že její kmotrou je Cher.