Dříve plnily kramářské písně o hrozných mordech a jiných nepravostech vlastně funkci pozdější Černé kroniky. Byly to případy ze života, o nichž se tím pádem lidé dozvěděli, brali si z nich poučení, a pokud k tomu ještě pouťový kramář ukazoval namalované obrázky, tak to bylo docela pěkné divadlo. „Já jsem to vlastně převzal a posunul do trochu jiné roviny,“ vysvětluje Ivo Jahelka.
Jste na scéně už skoro čtyřicet let. Pořád ještě píšete písničky?
Píšu, ale jen tak nárazově, přičemž mezi jednotlivými nárazy jsou stále větší prodlevy. Poslední tvůrčí erupce u mě proběhla v době covidové pauzy. Najednou jsem měl spoustu času, protože žádné koncerty nebyly, a tak jsem prošel různé staré věci, které jsem měl v šuplících, a zjistil jsem, že se tam nacházejí naprosté klenoty, jež jsem dosud opomíjel. Šlo především o příběhy, co mi před lety posílali posluchači, neboť se jim zdály vhodné pro písničkové zpracování, a já jsem se k nim z nedostatku času nějak nedostal. Zato v izolaci to šlo jako po másle, takže vzniklo asi 12 nových soudničkových písniček, které teď testuji na publiku – a zdá se, že fungují velmi dobře.
Kolik písniček jste za ta léta napsal?
Já si nevedu žádnou přesnou evidenci. Můžu usuzovat jen podle toho, kolik vyšlo mých písničkových alb, a zejména pak podle toho, kolik mám děl přihlášených u Ochranného svazu autorského. Celkem je to několik stovek písní, ale pravda je, že některé byly napsány pouze na „jedno použití“. Mých kmenových písničkových soudniček, k nimž se na svých koncertech vracím, může být tak kolem stovky.
Na trhu nejsou žádné vaše desky. To obsahují opravdu tak zastaralé náměty? Nedaly by se i ty dnes už právně neplatné písničky vnímat jako dokumenty své doby? A vůbec, copak dnes už neexistují nějaká zajímavá a zábavná soudní témata?
Desky ani jiné hudební nosiče s mými písničkami skutečně na trhu nejsou, protože to, co bylo, je dávno vyprodáno a něco nového možná teprve vznikne. Témata zastaralá určitě nejsou, protože se jedná o příběhy ze života, které v některých případech odrážejí i specifika doby, a mám tu zkušenost, že publikum to tak i vnímá. Myslím, že humor obecně je nadčasový a moje písničky jsou především o humoru. Bohužel v soudních síních humoru výrazně ubylo, je ho jako šafránu, a člověk musí vyvinout značné úsilí, než něco vhodného ke zhudebnění vypátrá.
Kde jste získával zdroje pro vaše písně – historky? Opravdu se staly?
Jako advokát se pohybuji v právním prostředí, takže jsem v každodenním styku s právní realitou, do které pak mohu zasazovat jednotlivé příběhy, co nasbírám. Záměrně říkám „nasbírám“, protože tak, jak někdo sbírá třeba známky, já sbírám příběhy ze života. Mými dodavateli jsou jednak posluchači, ale také kolegové z právní branže, kteří, když něco zajímavého a humorného zaznamenají, rádi si na mě vzpomenou a pošlou mi námět či tip. Všechny příběhy, jež jsem do písniček zpracoval, se skutečně staly. Někdy jsou to takové blbosti, že to ani vymyslet nejde, to prostě musí napsat život. Je v nich samozřejmě určitá básnická licence, která příběh okoření, ale ten základ musí být pravdivý, protože jinak by tomu ani posluchači neuvěřili.
Je mezi nimi i něco, co se stalo právě vám?
Pokud jde o moji praxi, tak jako advokát jsem vázán mlčenlivostí, takže bych musel mít svolení klienta ke zpracování jeho kauzy. Ovšem je pravda, že někteří klienti by byli dokonce rádi, kdyby se tak stalo, ale já se tomu raději vyhýbám.
Měl jste jako kluk nějaké literární ambice?
Jako kluk jsem měl ambice hrát fotbal a běhat venku, takže na nic jiného nebyl čas ani chuť. Je ale fakt, že jsem býval nominován na recitační soutěže. Mě to celkem bavilo a myslím, že to přineslo své ovoce, protože jsem se trochu naučil pracovat s češtinou. To je úžasný jazyk!
Recitace je ale ještě dost daleko od psaní písní. Měl jste nějaký vzor, na němž jste se učil psát písničky?
K opravdovému písničkářství jsem se dostal vlastně až v době studií na právnické fakultě, kdy jsem najednou byl sám v Praze a úplně jsem propadl kouzlu tehdejší písničkářské scény, což bylo zejména sdružení Šafrán. Chodil jsem na koncerty a snil o tom, že třeba i na mě bude někdy taková fronta jako třeba na Hutku v Nerudovce. Problém byl v tom, že všichni ti písničkáři už měli nějaký vlastní styl, takže odlišit se za situace, kdy jsem neuměl ani zpívat, ani pořádně hrát na kytaru, se nejevilo jako snadné. Po několika nepodařených pokusech jsem pochopil, že tudy cesta nepovede, a pak přišel spásný nápad zhudebňovat soudní příběhy, což nikdo nedělal, a tudíž jsem měl prakticky monopol. A mám ho vlastně až do současné doby.
Měl jste nějaký vzor, na němž jste se učil psát písničky?
Pokud jde o texty, mým velkým vzorem byl Karel Kryl. Pro mě to vždycky byl excelentní básník a textař. Fascinovala mě především jeho práce s rýmy a i dnes, když poslouchám jeho písničky, dávám za pravdu dávné recenzi jeho desky, kterou jsem kdysi četl v časopise Melodie. Myslím, že ji napsal Jirka Černý: „Kryl používá rýmy třeskné jako bič.“ Toho se beze zbytku snažím držet, a i když čeština je jazyk bohatý, není úplně jednoduché objevovat nová slovní spojení, aby se rýmy neopakovaly a aby byly i pro posluchače překvapivé.
Pamatujete se na svou první písničku?
Myslím, že vůbec první text jsem napsal ještě na základní škole, a to na melodii mých oblíbenců Palečka a Janíka Hele, lidi – a pojednával o tom, kam kteří spolužáci půjdou po skončení deváté třídy.
Napsal jste vůbec někdy nějakou jinou píseň než „ze soudních síní a předsíní“? Třeba něco lyrického?
Docela velkou část mé tvorby tvoří písničky, které jsem psal pro seriál České televize Neznalost neomlouvá. Několik let jsem ho jako průvodce uváděl a do každého dílu jsem psal speciální písničku k tématu, o němž byla řeč, a i když to téma bylo právní, písničky byly takovým protikladem – tedy lehce „lyrickoerotickopraktické“. Byly, pravda, na jedno použití, ale řada z nich i v mých očích snese přísná kritéria i dnes. Dokonce jsem z nich udělal samostatné album Neznalost neomlouvá.
Humor je v podstatě buď příběhový čili epický, nebo jazykový. Vy jste historkář, ale napsal jste nějakou písničku, v níž si hrajete s jazykem?
Ideální spojení je, když si historkář v příběhu hraje s jazykem, což se snažím činit pokud možno vždycky. Dám příklad: „Balada o tom, jak takzvaná soudka rozkmotřila sousedy Čoudka a Houdka“, kde se má podle textu posluchač pozeptat, co je to soudka jistého Aloise Čoudka a dále: „… ten totiž, považte, kvůlivá takové soudce, v trestním to řízení předstoupit musel před soudce, ovšemže než začnu z úplně jiného soudku, ještě vám popíši takovou typickou soudku…“.
Jedna otázka z koncertní praxe: Která z vašich písní mívala nebo dodnes má největší ohlas u publika?
Publikum, které je znalé, obvykle čeká na Cikánskou baladu a na Baladu o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě, a přestože všichni už to dávno znají, stále se tomu smějí, což je pro autora potěšující.
Měl jste ještě za bolševika problém s nějakým textem?
Soudničkové texty i za minulého režimu procházely především proto, že jsem se prezentoval jako „ten právník“, který si své texty musí před každým obhájit. Když v téhle souvislosti vzpomínám na legendární Dvoranu Porty v roce 1988 v Plzni, kde jsme zpívali na tu dobu opravdu neuvěřitelné věci, je až s podivem, že to prošlo za situace, kdy v amfiteátru bylo 30 000 nadšených a chápajících posluchačů.
Zažil jste nějaký koncert, na němž se lidi při vašich písničkách nesmáli?
Pokud pominu vystoupení, kdy prioritním zájmem návštěvníků bylo pokecat si s kamarády, a pár takových také bylo, tak snad jenom jednou v psychiatrické léčebně, kde jsem záhy pochopil, že publikum mě sice poslouchá, ale kromě rytmu mu to není moc jasné. Přesto mi nadšeně a dlouze tleskali.
V čem je podstata písničky – historky? Co musí takový epický text mít? A co musí mít, aby lidem připadal vtipný?
Příběh ze života, a tudíž i moje písnička musí mít nějaký zajímavý děj a zejména pak jasnou pointu – a všechno to celé musí být postaveno tak, že je to v zásadě legrace, ale ta nesmí být v prvním plánu. Trochu se to podobá vtipu, který, když se umí dobře vyprávět, všechna výše uvedená kritéria splňuje. Zatímco se říká, že opakovaný vtip přestává být vtipem, já zjišťuji, že moje písničky –
byť stokrát opakované – stále publiku vtipné připadají, což je téměř zázrak.
Jak se rodily vaše písně? Od prvního verše, od refrénu nebo od pointy?
Pokud mám příběh, který chci do písničky zpracovat, tak obvykle přijde nějaký nápad na refrén nebo na pointu. Podle toho si odpočítám slabiky, vytvořím jednu vzorovou sloku a pak už to doplňuji jako do skládačky. Všechno do sebe musí přesně zapadnout, nic nesmí přebývat ani scházet. Obvykle vzniká nejprve text a teprve potom melodie. Vycházím totiž z toho, že sledování textu je pro posluchače poměrně náročné, protože je tam mnoho slov, a tudíž potřebuje nějakou oddechovou pasáž, takovou tu „cimrmanovskou konstantu“, aby si na chvilku odpočinul. Melodie tudíž musí být poměrně jednoduchá a snadno zapamatovatelná.
Použil jste někdy explicitní výrazivo?
Jak už jsem říkal, čeština je jazyk bohatý a její možnosti jsou téměř neomezené. Protože moje písničky jsou příběhy ze života a v životě člověk řekne ledacos, tak to tím pádem unese i ta písnička, i když je to třeba výraz nespisovný, či dokonce takzvaně sprostý. Musí to být ale namícháno tak akorát, aby to nebylo laciné.
K vašim písničkám patřilo odjakživa výrazné průvodní slovo. Máte ho předem napsané, nebo jste improvizoval?
Průvodní slovo jsem od počátku koncipoval tak, že se jedná o jakýsi seminář z oboru práva, který na pódiu pro publikum vedu. K tomu jsem používal i mnohé další „perličky ze soudních síní a předsíní“, které mimochodem představují naprosto ojedinělou odrůdu humoru. Viz třeba klasika z rozvodu: „Manžel mě doma tloukl, tak jsem mu řekla, že to půjdu říct k soudu – on mi řekl, ať jdu třeba do prdele, a tak jsem tady.“ Tyhle perličky vybírám v návaznosti na jednotlivé písničky, takže na improvizaci není příliš prostoru.
Měl jste nebo máte nějaké inspirující prostředí, kde vás napadají písničky?
Múza mě líbá, kde se jí zachce, takže žádné pravidlo na to není, ale zjišťuji, že dobře se mi tvoří někde, kde jsou kolem lidé. Třeba sedím v kavárně a dívám se po okolí, nebo ještě lépe – ležím na sluníčku na pláži, nemám vůbec nic na práci, tak si jenom tak přemýšlím – a ono to pak přijde samo.
Co třeba odpad? Písničky nebo nápady, které vám nesednou. Songy, které zanecháte nedokončené…
Žádný výraznější odpad si nemohu dovolit, protože napsat text a složit k tomu hudbu mi zabere spoustu času. Písničku bych vyřadil pouze tehdy, pokud by ji publikum nepřijalo tak, jak si myslím, že ji přijme – tedy se například nesmálo tam, kde se směji já. Naštěstí ale k takovéto situaci došlo jen v jednotkách případů.
Napsal jste někdy nějakou píseň pro někoho jiného?
Já bych sice takové ambice měl, ale nikdo se na mě neobrátil, s výjimkou mého kamaráda, muzikantského a tenisového parťáka Mirka Palečka, jemuž jsem na jeho sólové album napsal několik textů.
A líbí se vám něčí současné texty?
Když už jsem zmínil Mirka Palečka, tak jeho životním počinem bylo vydání alba Písně domova, jež obsahuje básně Jaroslava Seiferta, které Mirek zhudebnil. Jsou to vlastně písňové texty, a když album poslouchám, říkám si: „To je prostě ono.“ Ale holt je za tím ta Nobelova cena, takže se ostatní musí ještě hodně snažit.
Před nějakými osmi lety jste se pokoušel vstoupit do politiky. Bavilo vás to?
Když jsem dostal nabídku kandidovat do Senátu za kraj, kde žiji, považoval jsem to za smysluplné s tím, že bych mohl být užitečný, protože mám něco odžito a rozumím zákonům. Měl jsem však těžkého soupeře, a to Milana Štěcha, jenž byl v té době předsedou Senátu, takže moje šance byly už dopředu nulové. V průběhu volební kampaně, kdy jsem se účastnil různých besed v médiích, jsem pochopil, že má představa byla naprosto naivní, že politika je vlastně jakési „řemeslo“, které absolutně neovládám, a jak jsem posléze zjistil, ani bych ho ovládat nechtěl, protože ten svět, do kterého bych se dostal, mi není vlastní a byla by z toho jedna velká deziluze. Na druhou stranu to byla dobrá zkušenost, protože už vím, co opravdu nechci.
Jahelkovy začátky
Český folk už v době Šafránu miloval veselé písničky – historky. Byl tu Petr Lutka, který těšil posluchače příběhovými skladbami, tu a tam s něčím takovým přišel Jaroslav Hutka nebo Vlasta Třešňák. Později Dobeš a Nohavica. Na country a trampské straně zase písničkami s vtipným příběhem bavili Honza Vyčítal nebo Michal Tučný. Ale ani jeden z nich neměl tak úzký tematický záběr jako Ivo Jahelka, jenž si vytvořil svůj vlastní žánr, aby v něm neměl konkurenci. Většina jeho písní si doopravdy zasloužila mnohokrát omílaný podtitul „ze soudních síní a předsíní“.