Poprvé jsem si toho všiml před dvaceti lety. Robert Fulghum tehdy vydal knihu Třetí přání i s vloženým CD, na němž byl autorův výběr skladeb, které při psaní poslouchal, a čtenář si je tak mohl pustit při čtení, aby se s Fulghumem naladil na stejnou vlnu. Šlo tehdy o zajímavý nakladatelský počin, protože jedna věc je zajistit si práva na knihu a překlad, druhá pak ještě práva na hudbu, abyste mohli vydat titul i s přiloženou kompilací na CD. (Mimochodem, sám Fulghum měl kapelu se Stephenem Kingem, která nesla název Rock Bottom Remainders a posloužila nám jako ilustrační fotka k tomuto článku.)
Skok do současnosti. Kdejaký autor nejen mainstreamové literatury na úvod knihy místo předmluvy nebo věnování rovnou mrskne svůj výběr muziky. Tak jako u Fulghuma jde o playlisty toho, co spisovatel poslouchal při psaní, případně hudební návod pro čtenáře, jak se dostat do nálady, leckdy ovšem jednotlivé písně mají své místo v textu a autor říká: „Tohle si pusťte na straně 108, tohle poslouchá postava ve scéně na straně 240.“ Playlisty nic nestojí, vy si je máte najít sami na streamovacích službách, které už se nějak s hudebníky vyrovnají, a tak je používá kdekdo. Proto tzv. spisovatelské playlisty. Když na to narazíte poprvé, řeknete si: dobrý nápad! U páté knihy vás napadne jen: oukej, další v řadě – a u dvacáté se vám chce skučet: „Prosím, už dost!“
Na Redditu jsem našel dlouhé, předlouhé vlákno, kde se řada lidí zapojila do debaty, jak na ně spisovatelské playlisty působí. A reakce jsou rozporuplné. Někdo je kvituje s povděkem, protože mu ke čtení sednou, nebo díky nim dokonce objevil novou muziku. Na jiného playlist působí, že chce autor machrovat, jak široký má hudební rozhled. Další to bere jako rušivý element podkopávající snahu napsat věrohodné postavy: když si tajemný podivín zakládající si na originálním vkusu pustí Radioactive od Imagine Dragons, působí to divně. Čtenářka Addamslittlewanda se zase rozesmála, když Nora Roberts v jedné knize chtěla vykreslit postavu tvrďáka, tak ho nechala poslouchat The Killers. A největší škodu v očích čtenářů tropí spisovatelské playlisty u žánrové literatury. Fantasy a U2 zkrátka nejdou dohromady, protože těžko budou ve světě plném draků hrát Bona a spol. Stejně tak historické romance a Whitney Houston – kdo na její písně ploužil na středověké hostině na hradě? Čtenáře to vytrhne z textu. Že vám to připadá jasné a logické? Nejspíš to tak cítili i sami spisovatelé, respektive spisovatelky, které nyní těmto žánrům dominují. Ale nutkání držet se trendu a sestavit ke knize playlist, i když do jejího příběhu nezapadá, bylo zkrátka silnější.
Spisovatelské playlisty dorazily i do Česka, co vytáhnu z hlavy za poslední měsíce, narazil jsem na ně v knihách Pavla Bareše a Adama Pýchy. Oba mladí autoři opírající se o cílovku na Instagramu a sociálních sítích obecně, vůbec se nedivím, že na ten trend naskočili taky. Bude to za pár let pryč, nebo na seznamy písniček narazíme v každé druhé knize? Čas ukáže.