Příběh jedenáctý
POMÁHAT SLABŠÍM
Potřeba pomáhat druhým se v případě Glena Hansarda neomezovala zdaleka jen na hudbu. Přestože postupně zažil ohromný úspěch a slávu a dostal se do nejvyšších pater showbyznysu, nějak se mu dařilo zůstat obyčejným vřelým chlápkem, kterému nebylo jedno, co se ve světě a kolem něj děje. „Pro umělce je důležité politiku sledovat, ale ne se do ní namočit,“ přibližoval v už zmíněném dokumentu Jiřímu Černému svůj světonázor. „Namoč do ní prst, ale nikdy do ní neskákej. Umělec by měl vždycky plout nad hladinou.“
Také potřebu nezištně pomáhat a upozorňovat na nepravosti si v sobě nesl z dětství. „Ballymun má špatnou pověst, ale byla tam neuvěřitelná komunita,“ vyprávěl. „Existoval tam silný pocit meitheal,“ používal přitom staré irské slovo pro sousedskou výpomoc. Když někdo v Ballymunu potřeboval pomoc nebo střechu nad hlavou, nikdy nezůstal na holičkách. „Od malička byl náš dům otevřený. Byl jsem zvyklý, že táta někoho přivedl a řekl: Teď tu bude čtrnáct dní bydlet, protože to potřebuje,“ vyprávěl Glen o přístupu, který si s sebou vzal i do vlastního života.
Jeho velkým tématem bylo zejména bezdomovectví. I v dobách velké slávy se každý rok na Štědrý den vracel buskovat na Grafton Street, kde začínal. Z původně spontánního hraní se od roku 2010 stal Christmas Eve Busk – jedna z pozoruhodných dublinských tradic, kterou Glen fakticky založil. Vedle něj se na chodníku objevovali Bono, Damien Rice, Hozier, Imelda May, The Script, Dermot Kennedy a desítky dalších hudebníků. Peníze, které se vybraly, šly na sbírku pro organizaci Dublin Simon Community, která pomáhá lidem bez domova. Za patnáct let se díky ní vybraly více než dva miliony eur.
Před deseti lety se pak spolu s režisérem Jimem Sheridanem, Hozierem, Damienem Dempseym, Liamem Ó Maonlaím a dalšími připojil k iniciativě Home Sweet Home. Společně obsadili opuštěnou kancelářskou budovu Apollo House v centru Dublinu a během několika týdnů ji proměnili v provizorní azyl pro lidi bez domova. Dobrovolníci budovu vytápěli, vařili, zajišťovali zdravotní péči a přes Vánoce v tomto squatu našly útočiště desítky lidí.
Glen v domě trávil celé dny, aby podpořil celostátní debatu o irské bytové krizi. „Není normální, že lidi nemají kde bydlet, a uprostřed města jsou prázdné baráky,“ říkal stručně a jasně.
A právě tak si namáčel prsty celý život.
Příběh dvanáctý
POSLEDNÍ PÍSEŇ PRO SHANEA MCGOWANA
Když v prosinci 2023 zemřel Shane MacGowan z The Pogues, ulice Dublinu zaplnily tisíce lidí. Za koňským povozem s rakví šel průvod. Lidé zpívali písně The Pogues, tleskali, samozřejmě si i připíjeli. Dublin se na několik hodin proměnil v jednu velkou hospodu pod širým nebem.
Samotný pohřeb se odehrál v Nenaghu. Do kostela přijel irský prezident Michael D. Higgins, Nick Cave, Johnny Depp i řada dalších. Podle těch, kdo tam byli, jako by to ale svou přirozenou energií všechno řídil Glen, který se také postaral o ten nejpamátnější okamžik. Postavil se vedle Lisy O’Neill a začali zpívat Fairytale of New York. Uprostřed kostela se postupně sborem přidali skoro všichni. Taky se tančilo. A pohřeb se jednou písní proměnil v oslavu života jednoho z nejúžasnějších opilců a básníků v dějinách irské hudby.
Pro Iry to byl zásadní a velmi silný moment, který ve vzpomínkách po úmrtí Glena Hansarda silně rezonoval. Glen se totiž během své kariéry nenápadně a přirozeně sám stal ztělesněním irské hudby. Jejím „neoficiálním trubadúrem ve světě“, jak se psalo v jednom z mnoha nekrologů.
Kdo teď ale bude zpívat jemu?
Epilog
Letos v dubnu Glen Hansard oslavil šestapadesáté narozeniny. Se svojí ženou, básnířkou Maire Saaritsou, se usadil v jejím rodném Finsku a před čtyřmi lety přivedli na svět syna Christyho. „Je to ta nejneuvěřitelnější věc, která mě kdy v životě potkala,“ říkal o něm nadšeně Glen. „Člověk si možná řekne, že tohle říká každý rodič… jenže ono to přesně takhle opravdu je! Je to něco tak neuchopitelného a zároveň nádherného. Najednou si uvědomíte, že všechno ostatní je až na druhém místě. Váš vlastní život, kariéra i všechny vaše myšlenky.“
Patrně poslední velký rozhovor s Glenem vyšel začátkem letošního května na portálu Writteninmusic.com. Zrovna se vrátil z Ameriky a chystal se na vyprodané turné po Evropě.
„To poslední turné bylo jedno z nejlepších, jaké jsme kdy absolvovali,“ říkal nadšeně o americké šňůře. „Protože jsme s Markétou Irglovou loni jako The Swell Season objeli všechna velká divadla v amerických městech, přišlo mi, že moje sólové turné přišlo vlastně trochu brzy. Rozhodli jsme se proto hrát v menších sálech pro pět set až tisíc lidí. Bylo fantastické znovu objevovat naši hudbu. Od punkových klubů po malá divadla, s tím přímým kontaktem s publikem. Za všechny ty roky na cestách to byl jeden z nejlepších zážitků.“
Na pódiu jeho hudba jenom zrála. Skvěle to zachycuje album Don’t Settle (Vol. 1: Transmissions East), které vyšlo zkraje roku, i nejnovější „dvojka“, která následovala o pár měsíců později. S myšlenkou zachytit Glenovo umění živě, přišel jeho nový manažer po magickém zážitku z open air koncertu v Haagu. Tehdy se nad kapelou, v níž nechyběli ani členové The Frames, zatáhlo nebe. Začalo pršet a většina diváků se utekla schovat. Ty ostatní ale Glen pozval přímo na pódium, kde koncert společně dokončili. Jeho manažer na to zíral s otevřenou pusou. „Úplně ho uchvátila atmosféra, která se mezi námi a publikem vytvořila. Měl pocit, že kapela naživo působí mnohem intenzivněji než na deskách,“ vyprávěl Hansard o vzniku svých posledních nahrávek. Zrodily se právě tak – na koncertech v berlínském Funkhousu, kde byla kapela v bezprostředním kontaktu s publikem.
Glen měl stále hlavu plnou plánů a muziky. Říkal, že už má natočené nové studiové album, které chystá k vydání na jaře 2027. Těšil se, že teď bude mít konečně čas zrealizovat spoustu plánů, co v hlavě nosil už roky. Jenže jaké byly, se už nedozvíme. „Teď, když mi bylo šestapadesát, mám dvě možnosti,“ uvažoval v rozhovoru. „Buď začnu zpomalovat, nebo ještě na nějakou dobu pořádně šlápnu na plyn. Vybral jsem si to druhé.“
V souvislosti s jeho koncem z těch slov mrazí. Ovšem i jimi Glen Hansard do poslední chvíle předával vášeň pro muziku, dobrodružství a nakažlivou schopnost žít přítomným okamžikem.
(První část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Druhou část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Třetí část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Celý text v titulním článku srpnového Headlineru.)