Našli ho v půl páté ráno bez známek života vedle havarované motorky. V následujících hodinách začalo hudebnímu světu docházet, o jak mimořádnou osobnost přišel.
„Když žiješ přítomným okamžikem, cosi ve vzduchu jako by se nabilo energií. A otevře se prostor, aby vzniklo něco nového.“ Tato slova Glena Hansarda vystihují jeho život i nečekaný, rychlý konec.
Šestapadesát let, které na tomto světě strávil, sestávalo z řady hudebních i nehudebních, ale každopádně intenzivních okamžiků, z nichž málokterý prožíval sám. „Pro mě je uvěřitelnost všechno,“ říkal irský dobrodruh, který vzešel z ulice. Slovo komunita pro něj bylo důležitější dřív, než začalo trendovat na sociálních sítích. A hudba vášní i odpovědí na smysl života. Proto během toho svého neustále pomáhal mladým talentům, a tak se konečně pevnou částí jeho příběhu stala i Česká republika. Dobře známá valmezská oscarová story se teď po odchodu Glena Hansarda skloňuje nejčastěji. Byla ale jen kouskem skládačky neuvěřitelně pestrého života Irčana s rozervaným i medovým hlasem, potřebou alespoň v malém napravovat nespravedlnosti světa a nadáním spřátelit se během chvíle s kýmkoli.
Patřil k muzikantům s velkou životní energií, s jejichž příchodem se měnila atmosféra v místnosti. A v jejichž přítomnosti se život vůbec odehrával intenzivněji a nejednou začínal dávat větší smysl. Upřímně a stejnou měrou ho za to milovaly největší hudební hvězdy jako Bruce Springsteen, Bono či Eddie Vedder i obyčejní násoskové z ulice. Skoro každý, s kým se setkal, měl s Glenem Hansardem svůj vlastní malý nebo velký příběh. Řada z nich se objevila až po jeho smrti. Všechny potvrzují, jak výjimečný chlap a muzikant to ve své nenápadnosti byl. Stejně jako těch pár následujících, které taky psaly jeho život.
Příběh první
KLUK Z MOKRÉ ČTVRTI
Sídliště Ballymun byla černá díra na severu Dublinu. Lidi z města se tam v sedmdesátých a osmdesátých letech báli chodit přes den, natož večer. Páchlo to tam, málokdo měl slušnou práci a dostat se do potíží šlo snáz, než se jim vyhnout. Glen se rodičům přihodil dřív, než se sami stihli rozkoukat po světě, takže měli dost problémů sami se sebou. Táta býval nadějný boxer, ale aby uživil rodinu, musel střídat dělnické profese. Volné chvíle pak utápěl v chlastu a sebelítosti, že kvůli závazkům nemůže do ringu. Občas to doma bouchlo. „Táta byl tichý, plný vzteku, uzavřený do sebe. Já jsem proto úplný opak. Potřebuju všechno vyjádřit. Dostat to ze sebe ven,“ popisoval svoje dospívání Glen.
Není divu, že se záhy chytl špatné party, a nechybělo málo a tento příběh se místo hudebního časopisu psal v černé kronice. „Byl jsem spratek. Začínal jsem dělat věci, na které nejsem pyšný. Byl jsem na trajektorii, která vedla k drogám. Už jako hodně mladý jsem dost pil, zkoušeli jsme vloupačky do baráků. Prostě jsem se dostával na šikmou plochu,“ vzpomínal po letech v rozhovoru pro irskou veřejnoprávní stanici RTÉ. „A pak přišla hudba. Vytáhla mě na úplně jiné místo.“
Zpívat a hrát na kytaru začal díky svému strýci. Přesněji díky tomu, že strejda, který pracoval jako školník a po večerech si přivydělával jako zpěvák, musel nastoupit do vězení. Doma po něm zůstala ve skříni kytara, Glen se jí okamžitě chopil a právě to mu změnilo život.
Jeho máma hudbu milovala. Doma často pouštěla Leonarda Cohena a Vana Morrisona. Do svaté trojice písničkářů, jejichž hudba malého Glena fascinovala a formovala, ale patřil hlavně Bob Dylan. Poprvé ho slyšel na kazetě More Bob Dylan Greatest Hits vydané v roce 1971, kterou mu půjčil bratr jeho tehdejší přítelkyně. „Poslechl jsem si Boba Dylana a celý můj svět se převrátil naruby,“ vzpomínal. „Strávil jsem dva roky zavřený ve svém pokoji. Každý den jsem hrál Dylanovy písničky, učil se řemeslo a rozhodl se, že hudba je jediné, na čem mi záleží.“
Zašlo to tak daleko, že ve třinácti letech sekl se školou. „Nemůžu ti zaručit, že budeš slavný,“ řekl mu prý tehdy její ředitel. „Ale když začneš už teď, vždycky se budeš moct živit kytarou.“ A tak Glen začal hrát lidem na ulici a později doprovázet strejdu v kapele. „S tou jsem se naučil rozumět nevyzpytatelný náladě opilců v publiku.“
Příběh druhý
ŠKOLA ULICE
„Když zvládneš hrát na Grafton Street, už můžeš hrát všude.“ To byla věta, kterou Glen Hansard odpovídal na otázky ohledně svojí neuvěřitelné schopnosti vtáhnout publikum. Jeho koncerty byly magické tím, s jakou přirozeností na nich – nehledě na velikost sálu – dokázal strhnout psychologickou bariéru, kterou vytváří pódium. Vděčil za to letům na nejslavnější pěší ulici v centru Dublinu, jež byla odjakživa Mekkou pouličních muzikantů. Právě na ní začínal ve filmu Once i ve svém skutečném životě.
Respektive jen kousek od ní. Poslal ho tam přímo již zmíněný ředitel školy, aby kluk zkusil dělat něco pořádného. „Měl jsem strašný strach. Vytáhl jsem kytaru v jedné postranní uličce, kde skoro nikdo nechodil,“ popisoval Glen svoje první hraní na ulici. „Pak mi někdo hodil do futrálu dvacet pencí. Šel jsem rovnou do kavárny a koupil si první čaj, který jsem si kdy zaplatil vlastními penězi. Vydělal jsem je muzikou. A stal se na tom závislý. Od té doby jsem chodil hrát každý den a učil se svoje řemeslo.“
„Škola ulice pro mě byla mnohem zajímavější než ta skutečná,“ říkal. Právě na Grafton Street poznával muzikanty, básníky i podivíny všeho druhu. A taky sílu a význam, který může mít sevřená komunita, a vztahy mezi muzikanty, kteří se vzájemně podporují. Ze svých nových známých postupem času sestavil svou první kapelu The Frames, s níž začínali pravidelně hrát už kolem roku 1989.
Za nějaké čtyři roky nato se na Grafton Street odehrála scéna jak z filmového scénáře. Glenu Hansardovi v ní už podruhé změnil život Bob Dylan. Ono tedy těch verzí scénáře bylo víc a těžko říct, která z nich byla pravdivá. Glen v jedné vyprávěl, že se náhodně setkal a dal do řeči se svým hrdinou, který měl koncert v Dublinu, přímo při buskování na Grafton Street. Podle jiné pak Dylan dokonce neočekávaně „vpadnul“ do zkušebny The Frames a jeho manažer druhý den kapelu přizval, aby mu předskakovala.
Jak už to tak bývá, pravdě byl možná nejblíže hospodský Pat Byrne z pubu The Purty Loft v Dún Laoghaire, jehož Glen v době svých začátků jako prvního ukecal, aby u něj mohl hrávat pravidelně. Podle Byrneho vyprávění to celé nebyla náhoda. Když se mladičký Hansard dozvěděl, že bude Bob Dylan koncertovat v dublinské hale The Point, obratem si pronajal zkušebnu v komplexu The Factory, kde se měl se svou kapelou připravovat i jeho hudební vzor. Doufal, že na sebe narazí, a rozhodl se jít štěstí naproti.
Hansard později v hospodě vyprávěl, že si během zkoušky všiml, jak se ve dveřích objevil nějaký stín. Napadlo ho, jestli to náhodou není Bob Dylan… A krátce nato mu prý skutečně zavolal Dylanův management s otázkou, jestli by nechtěl na turné předskakovat.
Ať už to bylo jakkoli, příjezdem Boba Dylana do Dublinu naplno začala hudební kariéra Glena Hansarda mimo Irsko.
Že za to mohlo setkání s jeho dětským vzorem, zní romanticky. Ale ve skutečnosti se ti dva téměř nesetkali. Hansard s Dylanem se prý během turné celou dobu míjeli. „Vyprávěl mi, že až poslední večer seděl po koncertě na schodech u služebního vchodu a pořád nemohl uvěřit, co všechno právě zažil. Vtom přijela limuzína, stáhlo se okénko a ozval se Dylanův hlas: ‚Dobrej koncert, chlape.‘,“ ukončil svou historku o prvním velkém turné Glena Hansarda hospodský Pat Byrne.
Příběh třetí
MRZOUT VAN MORRISON
S dalším ze svých hudebních hrdinů se Glen Hansard setkal taky ještě za mlada. Bylo mu nějakých devatenáct dvacet let, když se mu nějakou záhadou podařilo získat pozvánku na oslavu narozenin, kde se měl objevit i Van Morrison. Konala se v domě jednoho z členů v Irsku vážené rodiny Guinnessů, a když Glen dorazil, v kuchyni se zrovna hrálo. Van Morrison tam skutečně seděl, dokonce i s kytarou, a střídal jednu píseň za druhou. Hansard sebral odvahu a požádal ho, jestli by nezahrál jeden z jeho oblíbených songů. Jenže Van Morrison tomu cucákovi jenom rozmrzele odseknul.
Večer se vyvíjel všelijak. Pak ale osazenstvo večírku Glena pobídlo, ať se chopí kytary on. Po chvíli přemlouvání se přece jen rozhodl, že ukáže, co v něm je. V okamžiku, kdy začal hrát, ovšem Van Morrison mávnul rukou a beze slova odešel z místnosti. „Říkal jsem si, že jediný člověk, kterému jsem chtěl zpívat, právě odešel,“ popisoval Glen později chvíli, kdy se studem skoro propadl.
Místo toho ale pokračoval ve zpívání. A když dohrál druhou píseň, Van Morrison se vrátil. Co víc, sedl si vedle něj a požádal ho, aby Glen zahrál právě tu skladbu, kterou předtím odmítl. Tentokrát se přidal i zpěvem.
Společně pak prý odešli do patra, kde si několik hodin předávali kytaru a střídali se v hraní a zpívání. „Seděl jsem pár metrů od mistra a mohl ho pozorovat při práci,“ vyprávěl Hansard fascinovaně. „Po hodině a půl mi došly všechny písničky. Van pořád pokračoval.“
Když se nad ránem loučili, Morrison prý jen suše poznamenal: „Pěkný hlas. Pěkný písničky.“
(Pokračování zítra nebo v titulním článku srpnového Headlineru.)