Kapelu kromě Stubbse aktuálně tvoří kytarista a zpěvák Cody Nilsen a bubeník Josh Kiggans. Letos 30. září zahrají v pražském klubu Jazz Dock, vrátí se tak do Česka necelý rok od vystoupení na loňském ročníku Blues Alive. Právě na šumperském festivalu jsem si povídal s celou kapelou krátce po jejím skvělém vystoupení. Jelikož GA-20 odvozují svůj název od jednoho modelu kytarového zesilovače značky Gibson z 50. let, začal jsem rozhovor přátelskou provokací, proč jsem u nich na pódiu žádné aparáty od Gibsonu neviděl. „Když jsme v Evropě, tak hrajeme na to, co dostaneme,“ odpálkoval mě kytarista Matt. „Ony GA-20 ani v Americe nejsou běžně dostupné zesilovače, natož v Evropě.“
Takže si vozíte s sebou jen vlastní kytary?
Kytary a činely.
Ale doma v USA zesilovače GA-20 používáte?
Používáme je na nahrávání ve studiu. Z koncertní sady vybavení jsme je už vyřadili, přece jenom je to už hodně stará technika.
Musím se zeptat na vaše nástrojové složení – jak pracujete s tím, že máte v kapele dvě kytary a žádnou baskytaru?
Nutí nás to spolu neustále komunikovat a navzájem se doplňovat. Když jedna kytara hraje níž, druhá musí jít do výšek a naopak. Říkáme tomu „kytarové proplétání“. Jdeme kvůli tomu se zvukem na dřeň. A taky díky tomu hrajeme jinak a posloucháme jinak, což nás baví.
Co se týče techniky, tak na koncertech každý používáme dva kytarové zesilovače. Do jednoho jde čistý zvuk se zesílenými basy a do druhého normálně zkreslený zvuk. A Josh mívá velký basový buben, obvykle 24 nebo 26 palců, aby to mělo grády.
Jak funguje to vaše kytarové proplétání? Nakolik je to improvizované a nakolik přesně rozvržené?
Aranžujeme to dopředu, ať už skládáme něco vlastního, nebo děláme cover. Někdy to rozdělení vyplyne samo už jen kvůli tomu, že jsme dost rozdílní kytaristé. Cody je navíc zpěvák, tak si v částech se zpěvem bere lehčí kytarové party.
Matte, vy jste teď už jediný zakládající člen kapely. Jak jste s GA-20 začínali?
Bylo to někdy v roce 2018, já jsem tehdy hrál se skvělým foukačkářem a zpěvákem Charliem Musselwhitem. Charlie udělal společnou desku s Benem Harperem a pak s ním a jeho kapelou vyrazil na turné. Takže já jsem najednou měl rok volno a musel jsem vymyslet, jak se uživím. Tak jsem vlastně založil GA-20 – pro peníze! Jádro jsme tvořili já a Pat Faherty, který ke mně chodil na lekce kytary. Zpočátku jsme hráli s různými bubeníky, později jsme se ustálili v sestavě s Timem.
Proč se později sestava měnila?
Tim se přestěhoval do Colorada. A s Patem jsme měli tvůrčí neshody.
Můžete to rozvést?
Nesmím.
Z právních důvodů?
Přesně tak.
Jak se potom přidali ostatní?
Novým bubeníkem se stal Josh Kiggans. V Bostonu není zase tolik kapel, co by jezdily na zahraniční turné, a ještě míň z nich hraje něco jiného než rock a punk. Takže jsme se setkávali na cestách a sdíleli si tipy o klubech, promotérech, od koho si v Evropě půjčovat nástroje a tak. Josh původně měl jen zaskočit na pár koncertů, ale zrovna odcházel z jiné kapely, takže to vzal naplno. Podařilo se mu hladce naskočit do rozjetého vlaku. A o rok později na místo zpěváka a druhého kytaristy přišel Cody Nilsen, který s Joshem už dřív hrál v kapele Girls, Guns and Glory.
Cody, jaké to pro vás bylo, připojit se ke GA-20?
Byla to jiná hudba, než jsem hrál předtím, tak jsem ze začátku musel hodně makat, ale stálo to za to. Na blues jsem vyrostl, takže bylo hezké se k němu vrátit. Od Matta i Joshe jsem se toho hodně naučil, obzvlášť jak fungovat v tomhle formátu. Když jsem nastoupil, hned jsme vydali singl a asi za šest týdnů začínalo turné, takže jsem ani neměl čas být nervózní.
Když se ještě vrátíme k té chybějící baskytaře, byl to záměr už od začátku?
Na začátku tam neměly být ani bicí. Jen dvě kytary a foukací harmonika. Ale hned na prvním koncertu nám došlo, že to není ono, že ty bubny potřebujeme. Harmonikář pak neměl čas kvůli jiným závazkům a už jsme zůstali v triu. Bylo to praktické i finančně výhodné. Jak jsem říkal, tehdy jsem potřeboval hlavně nahradit příjem za koncertování s Charliem. Ani by mě nenapadlo, že jednou budeme hrát na festivalech, jako je tento. Potřeboval jsem prostě jen kapelu, co bude hrát čtyři dny v týdnu, abych mohl zaplatit nájem. Ale rozjelo se to víc, než jsem čekal, a pak už se to vyvíjelo přirozeně.
Když se ještě podíváme do historie, tak tenhle formát kapely má v chicagském blues 50.–70. let tradici, hráli tak třeba Hound Dog Taylor, Jimmy Reed nebo Little Walter. Možná nesehnali basáka, možná ho nechtěli, nevím.
Řekl bych, že většina kytaristů se při hraní řídí spíš basou než bicími, vy ale musíte být napojení přímo na bubeníka. Nebylo to minimálně zpočátku obtížné?
To je pravda. Ale člověk se to naučí a zvykne si. Taky pomáhá, že oba máme z jiných kapel zkušenosti s hraním na basu, takže dokážeme přemýšlet jako basáci. Což je pro spoustu kytaristů obtížné, vynikající sólisté kolikrát nezvládnou hrát jednoduché čtvrťové nebo celé noty s mohutným zvukem a nepředvádět se. Ale to je přesně to, co je potřeba.
Jaké vybavení rádi používáte?
Spoustu vintage nástrojů a aparátů, obzvlášť ve studiu. Zesilovače Fender Bassman z 60. let, k tomu zesilovače GA-20 nebo o něco modernější aparáty, které pro nás udělala firma Westside Amplifiers. Joshovy bubny jsou všechny vyrobené do roku 1975 a i činely má staré. Máme ty staré věci prostě rádi a znějí skvěle. Co se týče kytar, Matt používá staré Silvertony a Fendery nebo novější kytaru od Waterslide, kterou mu postavili přesně podle jeho požadavků. Cody hraje na kytary značky Ibanez ze 70. let a Teisco ze 60. let, z nichž některé drží pohromadě už jen silou vůle. Moderní nástroje jsou zábavné, ale ty staré formují váš přístup k nim, jak hrajete a jak z nich dostáváte ten nejlepší zvuk.
Máte i něco digitálního?
Tu a tam nějaký pedálový efekt, třeba reverb, ale i ten je ve stylu 60. let. I v nahrávacím studiu se snažíme co nejvíc zvuku udělat mimo počítač – s pomocí starých mikrofonů, kompresorů a preampů. A počítač používáme v podstatě jen jako páskový magnetofon, jen aby zaznamenal, co hrajeme.
Seznamte se
Kapela GA-20 si název vypůjčila z modelu kytarového zesilovače značky Gibson z 50. let. A podobně starý je i jejich zvuk. Na první pohled zaujme sestava s bicími, dvěma kytarami a žádnou baskytarou. Podobně jako kdysi hrál třeba Hound Dog Taylor, kterému dokonce složili poctu v podobě alba jeho předělávek. Své pojetí nejen chicagského blues loni ukázali na festivalu Blues Alive a letos 30. září se vrátí na samostatný koncert v pražském Jazz Docku.