Hned na úvod přiznám, že s kapelou Fall from Everest mě pojí minimálně sdílení té jedné zkušebny, ve které sedíme. Když před pěti lety křtili debut St. Nightmare’s Day, mluvili o uchování kvality a hodnoty a také o zahraničních ambicích. A těmi jsme začali.
Jak se za těch pět let vaše situace i situace na české metalcorové scéně změnila?
Ondřej „Jidáš“ Pacner: Ta hodnota, o které jsme mluvili, zůstala. A kdybych chtěl bejt drzej, řeknu, že jsme se ještě zlepšili. Potvrdilo se, že to tak může fungovat.
Sádloslav Kožár: Byli jsme v Kanadě. Zjistili jsme, že jsme v Česku narazili na strop fanouškovské základny – pár stovek lidí, kteří se o tohle zajímají. Další krok by znamenal třeba začít zpívat česky nebo víc zkomerčnět. Ale v Kanadě nás překvapilo, jak snadno si nás lidi našli. Nikdy o nás neslyšeli, a najednou se s náma chtěli fotit, rvali mi trsátko z ruky… Čuměli jsme jak telata.
Jiří Popelka: Potvrdily nám to i zkušenosti z dalších zahraničních výjezdů. Je to logická cesta, ale má víc rovin. Mezi těmi dvěma koncerty – tehdy a teď – se toho hodně stalo. Hledali jsme nového bubeníka, žánr i publikum se proměnilo. Rostou noví posluchači a naším vnitřním úkolem je oslovit právě je. Ale bojujeme s tím, že skládáme a vydáváme pomalu. Což je v dnešní době určitě nevýhoda.
Není to ale hlavně rap, kde se jede pořád nový singl? Není pro vás výhoda, že máte čas na kvalitu?
Jiří: Jenže i publikum v našem žánru si zvyklo na určitý tempo. A logicky, když vydáváš míň než ostatní, je tě míň slyšet. Nebereme to jako stěžování, spíš jako fakt. Víme, že na tomhle musíme zapracovat – abychom zůstali konkurenceschopní doma i v zahraničí. Před pěti lety jsme byli v laufu, měli před sebou vydání desky… a pak přišel covid. A dneska? Vydáš album a za pár měsíců už po něm neštěkne ani pes.
Sádlo: Během těch pěti let jsme se přizpůsobili. Zjistili jsme, že musíme dělat víc bordel na pódiu. To nám funguje nejlíp – vyřádit se, ale ne na úkor kvality. Viděli jsme to na tour v Polsku. Naběhneš na stage, nevíš, co čekat, a pak lidi přidávají follow, kupují merch…
Jidáš: To je i o důvěře mezi náma. Můžeš si užít koncert, bejt sám sebou, a ne řešit, kdo tleská, kdo čumí do mobilu…
Co dalšího jste na sobě za těch pět let pozorovali?
Jiří: Jsme rozhodně disciplinovanější. Kanada tomu dost pomohla. Jasně, nebylo to světový turné, ale vyjet za oceán je něco jinýho než jet z Berouna do Pardubic.
Sádlo: Změnili jsme se dost. Teď si fakt myslím, že patříme do škatulky elektro. Elektronika byla vždycky součástí, ale teď je to většinová část tracků. I technicky jsme se brutálně posunuli. Hráli jsme na šunky, co se vypínaly. Dneska máme pořádný vysílačky, in-eary, vlastní rack. A o světlech ani nemluvím.
Jidáš: Teď to má úroveň, všechno je propojenější.
Jiří: Žánry už dneska tolik neřešíš. Všechno je crossover. Lidi nás léta neuměli zařadit – byli jsme moc divocí na post-hardcore, moc tvrdí na emo, moc elektronický na metal… Psal jsem bio kapely a vždycky tam vyjmenovával X žánrů. Ale dneska už si říkám – je to fakin‘ jedno. I když pro pořadatele je to těžší. Někteří nás nevezmou, protože jsme moc tvrdí, jiní zas že moc elektroniky.
Jidáš: Pořadatelé většinou řeší poslední věc, co vydáš. A náš track KYZ je tvrdší. Takže teď jsme zařazovaní jako tvrdá kapela.
Jiří: Chápu to, ale za mě jsme muziku spíš zkompaktněli. A částečně to kopíruje trendy – třeba sedmistrunná kytara, všechno víc low a tight. Největší změna ale byla v sestavě. Děkuju Filipu Špačkovi – ten s náma pomalu končil. A teď máme Fredyho. To nás nakoplo. Přišel do unavené kapely, která právě přišla o bubeníka a měla neodjetý tour k nové desce. Byli jsme zlomení.
Sádlo: Jo, to nás dost zlomilo. Měli jsme hotovou desku, ale nemohli jsme ji zahrát. A pak nám odešel bubeník… najednou jsme nevěděli, jestli budeme vůbec hrát dál.
Deset let kapely – to je síla, ne?
Jidáš: Od začátku v ní zůstal jen Jirka. Takže slaví hlavně on.
Jiří: Tehdy jsme do toho šli, protože nás bavila muzika a už nás nebavilo hrát pořád jenom pop rock.
Tak zpět do současnosti. Chystáte narozeninovou oslavu – 6. června v pražském klubu Sub-Zero…
Jidáš: Jo, začínáme v šest, aby to hezky vyšlo na tři šestky. Byli jsme na obhlídce a noví provozovatelé dělají s tím prostorem zázraky. Chystáme vystoupení, které připomene naši historii. Pro fanoušky, co jsou s námi od začátku. Nový merch, pozvaní kamarádi a spřízněné kapely – Glad for Today, se kterými jsme začínali.
Jiří: My jsme je vlastně přivezli poprvé do Prahy! Možná dojde i na nějaký společný feat.
Sádlo: Já jsem tehdy na tom tour byl jen na plakátu. Hrál jsem až poslední koncert.
Jidáš: Přijedou i naši kamarádi z Polska – My Own Abyss – a taky kapela Sleep Twitch, kterou znáš dobře i ty, protože v ní hraješ. A v Praze zahrají jeden ze svých prvních koncertů Ravebombs. Dáváme prostor novým kapelám a držíme to dál. A bude pořádná afterka.
Jiří: Je to vlastně jednodenní festival. Připravíme i nějaké easter eggy – lidi se můžou těšit na různé srandy rozeseté po prostoru.
Co bude dál? Chystáte nový materiál?
Sádlo: Teď to dost hrotíme.
Jiří: Máme rozdělané asi tři nové věci.
Sádlo: A konečně jsme se navzájem plácli přes zadek – když jeden song stagnuje, začneme makat na dalším.
Seznamte se
Fall from Everest tvoří kytarista a zpěvák Jiří Popelka, kterého doplňuje vokalista Ondřej „Jidáš“ Pacner. Rytmickou sekci tvoří basák Sádloslav Kožár a bubeník Fredy, který se připojil krátce po vydání debutu St. Nightmare’s Day (2020). Na podzim 2024 kapela vydala klipový singl KYZ a chystá další skladby, které postupně vyústí v nové EP. „Už deset let abusujeme stage, šplháme po stropech, vytrháváme kabely, otřískáváme kytary, mlátíme se navzájem do ksichtů a znepokojujeme zvukaře random běháním úplně všude…“ říkají Fall from Everest. A přesně to chystají i 6. 6. 2025 v pražském klubu Sub-Zero.