Nicks a Buckingham se znali ze střední, dokonce si spolu zahráli na jedné školní akci. Psala se druhá půlka šedesátek a v San Francisku, kde žili, vrcholila éra hippies. Což se promítlo i do jejich tehdejší tvorby. Ačkoli jsou dnes Nicks a Buckingham považováni za stěžejní postavy zlaté éry Fleetwood Mac, bez nichž by nevznikly zásadní nahrávky kapely jako eponymní deska nebo fenomenální Rumours, v prvních společných skladbách byl silně slyšet étos květinových dětí.
Když se vydáš do San Franciska…
„Hrála jsem na kytaru a zpívala prakticky jenom folk,“ vzpomínala Nicks v rozhovoru pro Us Magazine na moment, kdy jí Buckingham zavolal, jestli by nechtěla hrát s jeho tehdejší kapelou Fritz. „Tak jsem se k nim přidala a do pár týdnů jsem stála na fakt velkých pódiích. Předskakovali jsme Jefferson Airplane, Janis Joplin a já najednou hrála rokenrol.“
Fritz nebyla špatná kapela, naopak. Vystupovali často, předskakovali i Jimimu Hendrixovi a stali se pevnou součástí kalifornské hippie scény. Jenže si nedokázali získat důvěru žádného hudebního vydavatelství, a bez smlouvy na desku se mohli těžko posunout dál. Na koncertě v San José je však slyšel producent Keith Olsen.
„Byl jsem tehdy béčkový, spíš céčkový producent,“ vyprávěl Olsen pro web Al.com. „Řekl jsem si, že za zkoušku nic nedám. Udělám si zadara výlet do Bay Area, poslechnu si kapelu a vrátím se domů. Lindsey a jejich bubeník mě vyzvedli a naložili do dodávky mezi zesilovače a futrály na bicí. Když jsme dorazili na místo, tak po mně chtěli, abych jim pomáhal na pódium tahat a zapojit techniku!“
Kapela po koncertě byla celá žhavá na producentovy dojmy, ale přišlo hořké zklamání. „Řekl jsem tehdy Lindseymu: Ty a Stevie jste byli báječní, ale myslím si, že bez kapely vám to půjde líp. Což samozřejmě znamenalo, že jsem se pro zbytek muzikantů stal nepřítelem číslo jedna.“
Talent bez peněz
Nicks a Buckingham však producenta poslechli a najednou to šlo. Citujme ještě jednou Olsena: „Lindsey tehdy na čtyřstopý magneťák začal nahrávat nějaké demáče, všechno z toho se nakonec dostalo na desku. Jednou mi je přinesl, ať si je poslechnu, a já mu na to povídám: No do prdele, pojďme okamžitě roztočit album!“
Dvojice si zajistila nahrávací smlouvu s labelem Polydor a pustila se do práce. Ne že by měla moc na výběr. Nicks i Buckingham zkusili štěstí, vykašlali se na školu a chtěli se chytnout profesionálně na scéně. Buckingham tehdy nepracoval, aby se mohl soustředit plně na skládání a zlepšování ve hře na kytaru, takže jejich vztah finančně táhla Nicks. Šla na to všelijak, dělala servírku v Bob’s Big Boy (řetězec restaurací, který se do historie americké kuchyně vepsal vynálezem hamburgeru rozříznutého na tři části, což později převzal Big Mac) a uklízela v Olsenově domácnosti, díky čemuž byla s producentem v kontaktu na denní bázi a mohli promýšlet další kariérní kroky.
Olsen tehdy spoluvlastnil losangeleské studio Sound City, do kterého postupně kupoval nejmodernější techniku a zkoušel ji právě na skladbách Nicks a Buckinghama. „Cítili jsme, že děláme konečně na něčem velkém. Byli jsme v obřím perfektním studiu se skvělými muzikanty. Bylo to tady. Konečně se něco začalo dít. Ale do té doby jsem myslela pořád jen na to, že s muzikou seknu a vrátím se do školy, protože mě štvalo být na mizině a nesla jsem těžce, že jsem byla chudá,“ vzpomínala na okamžik zlomu Nicks v rozhovoru pro The Island Ear.
Žádné PR, žádná sláva
Supermoderní studio ovšem nemohlo zaručit všechny vysněné aranže, na to na začátku sedmdesátých let ani nebyla technika. Muselo se improvizovat. Hezky to pro web Al.com popsal Gary Hodges, studiový bubeník, který byl přizván k nahrávání: „Nasadil jsem si sluchátka, pustili mi do nich metronom a po celou dobu mě navigovali, co přesně chtějí. Ten zvuk, co slyšíte v Races are Run, je dvojice kleští, kterými jsme bouchali před mikrofonem, abychom vytvořili iluzi úderů do kovadliny. Jindy jsem bušil paličkami do židle. V té době se ještě nevyráběly shakery, tak jsme místo nich použili krabičky od sirek. Lindsey měl hodně svéráznou představu, jak dělat perkuse.“
Radost ze studiové práce byla bohužel předčasná. Polydor sice dvojici fandil a v létě 1973 její debutovou desku promoval v rámci svých nových akvizic, ale hezký prostor ve firemním katalogu sám o sobě žádnou desku neprodá. V knize Buckingham Nicks: The Inside Story of Lindsey and Stevie’s Pre-Fleetwod Mac Duo zpěvačka vyjádřila rozčarování, když album neviděla v žádném obchodě a neslyšela žádnou písničku hrát z rádia.
„Polydor se na propagaci vykašlal,“ vzpomínal Hodges. „Do čtvrt roku od vydání si dali manažeři z labelu schůzku a došli k závěru, že pro ně zní dvojice moc folkově, tak ji hodili přes palubu. To jim zlomilo srdce. Stevie a Lindsey začali bojovat s nutkáním to vzdát. Stevie se chtěla vrátit do školy a byla odkázaná na pomoc rodiny. Vypadalo to špatně.“
Klub zoufalců
A tady přichází na scénu Fleetwood Mac. Původně londýnská bluesová kapela byla v roce 1974 v rozkladu. Už šest jejích členů opustilo sestavu (smutné, až tragické důvody by vystačily na samostatný článek) a zbylá čtveřice se ze zoufalství přestěhovala do Los Angeles, aby se dala trochu do kupy a rozhodla se, jak a zda vůbec pokračovat dál. Bubeník Mick Fleetwood tehdy objížděl studia a sondoval, kde by mohli zkusit nahrávat nový repertoár. A jednoho listopadového dne dorazil i do Sound City. Aby Olsen demonstroval zvukové možnosti nově nakoupené techniky, pustil kapelníkovi Frozen Love od dvojice Buckingham Nicks.
Fleetwood si s producentem plácl a zamluvil si studio na začátek roku 1975. Ale přišla další rána, kapelu opustil hlavní skladatel Bob Welch. Na Silvestra 1974 proto Fleetwood Olsenovi zavolal, že má pro něj dvě zprávy. Dobrou a špatnou. Špatná byla, že bez skladatele nemají co nahrávat. „Tehdy nahrávání desky zabralo čtvrt roku, což pro mě znamenalo tříměsíční výpadek příjmů,“ vzpomínal Olsen. „Ptám se tedy: Oukej, co je ta dobrá zpráva? Mick mi říká: Pamatuješ si na tu dvojici, cos mi pouštěl? Co myslíš, nechtěli by se přidat do kapely? Říkám: To nevím, můžu se jich zeptat. Načež odpověděl: Tak to prosím udělej ještě dneska.“
Olsen ještě ten večer sedl do auta a zajel ke Stevie a Lindseymu domů. „Chystali se na nějaký večírek a já je poprosil, jestli bychom nemohli něco probrat. A tak jsme místo mejdanu seděli do dvou do rána u nich v bytě a snažil jsem se je přesvědčit, aby se přidali k Fleetwood Mac. Chytali se za hlavu a láteřili, že se chtějí věnovat vlastní tvorbě. Podařilo se mi je přemluvit, ať to s nimi zkusí, pár týdnů si zahrají společně a uvidí, co z toho bude. A tehdy se to stalo. Dali s kapelou pár zkoušek a všechno to do sebe perfektně zapadlo.“
Konečně úspěch
Z Fleetwood Mac se stala pětice a s Olsenem roztočila eponymní album, z něhož se po vydání stala senzace. Následující desky Rumors se prodalo dvacet milionů kusů a všechna ta mizérie, v níž se v polovině sedmdesátek nacházeli jak tehdejší Fleetwood Mac, tak dvojice Buckingham Nicks, byla zapomenuta. Citujme na závěr ještě jednou producenta: „Pamatuju si, jak ke mně uprostřed nahrávání eponymní desky přišel basák John McVie. Říká mi zklamaně: Keithe, víš vůbec, že jsme bluesová kapela? Povídám mu: Hele, odteď už nejste, ale takhle budete mít mnohem rychleji prachy na kontě. Později mi za to ještě poděkoval.“
I když se ze Stevie Nicks a Lindsey Buckinghama staly mezinárodní hvězdy, jejich společné album se přes padesát let nedočkalo nového vydání. Kolovalo mezi fanoušky jako bootleg, ale plnohodnotné vydání na CD a v digitálním formátu přišlo až letos v létě. Možná za to může i fakt, že se z původního vinylu nestal zrovna sběratelský kousek, v bazarech a aukcích se ani ve výborném stavu nepřehoupl přes sto dolarů. Což ovšem nijak nesráží hodnotu samotné nahrávky. Nejen že na ní slyšíme výjimečnou ranou tvorbu dvojice prosáklou folkem a vzpomínkami na psychedelickou west coast scénu. Především má nezpochybnitelnou zásluhu na znovunastartování a komerčním úspěchu Fleetwood Mac. Kdo ví, jak by kapela zněla, kdyby si Mick Fleetwood tehdy u Olsena ve studiu neposlechl ukázku. A kdo ví, zda by vůbec Fleetwood Mac hráli dál.