Žije v Kroměříži, vystudoval tamější Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského a nyní studuje na brněnské JAMU. Ocenění od BBC se dostalo jeho debutové nahrávce pro Supraphon, na níž interpretuje skladby Modesta Petroviče Musorgského, Alexandra Skrjabina a Sergeje Rachmaninova.
Pro Jana je tato cena největším úspěchem, jaký si kdy dokázal představit. Podle recenzí ztvárnil mladý klavírista zejména Musorgského Obrázky z výstavy mnohem jemněji, než bývá obvyklé. Pro Honzovu maminku Martinu, která je sama klavíristkou a pedagožkou, není tento názor překvapením: „Honza má cit pro barvy a snovost, dokáže hudbou vyprávět, je niterný a lyrický. Umí skvěle vystihnout kontrasty – jeho nejsilnější stránkou je čarování se zvukem, které plyne z vnitřní hudební představivosti.“
Před hudbou se neschováš
Na klavír hraje oficiálně od pěti let. Tehdy začal chodit na ZUŠ v Kroměříži k Evě Zonové. Klavír ho však přitahoval už dříve. Podle Honzy to bylo přirozené, protože doma se žilo hudbou – maminka učí klavír na kroměřížské Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského, tatínek je houslistou slavného Wihanova kvarteta. Jsou již šestou muzikantskou generací v rodině.
„Postupně se začalo ukazovat, že mám nějaké schopnosti, které by se měly rozvíjet. Od začátku jsem při cvičení cítil radost, ale zároveň jsem to bral jako pozitivní povinnost, jež směřovala k mé vytoužené budoucí profesi,“ říká Honza.
První roky na základní škole ještě dělil mezi školní výuku a klavír, ale od šesté třídy už to nešlo skloubit, protože přibývalo koncertních povinností a bylo třeba hodně cvičit. Přešel tedy na individuální studijní plán. Jak se dnes zpětně dívá na to, že neměl tolik kontaktů se svými vrstevníky? Necítí se o něco ošizen? „Vůbec mi to nechybělo. Klavíru a hudbě jsem podřídil úplně všechno. Když se ohlédnu, co všechno jsem pro to udělal a čeho všeho jsem se dobrovolně vzdal, myslím, že to přineslo dobré ovoce,“ ohlíží se Honza.
Nadhodím, že třeba Jiří Vodička, dnes koncertní mistr České filharmonie, měl ve škole taky individuální plán, ale jak mohl, zmizel s kluky hrát fotbal. I další houslový talent mladé generace Dan Matejča má velmi široké zájmy – od sportu po muziku. A je nejen houslovým virtuosem, ale hraje výborně i na klavír a na bicí. Honza svého kamaráda Dana za šíři jeho záběru obdivuje, ale přiznává: „Já bych z takového množství vjemů zešílel. Potřebuji se soustředit jen na jednu věc.“
S Danem se setkali ve finále Concertina Praga v roce 2020. Skamarádili se a zjistili, že si rozumějí i po hudební stránce. Hrát spolu začali v následujícím roce a na Concertinu 2023 získalo duo Dan Matejča – Jan Schulmeister hlavní cenu v komorní kategorii. Ta zahrnovala možnost nahrát album a výsledkem bylo společné supraphonské CD s díly českých autorů.
Student si musí s pedagogem rozumět
V závěru deváté třídy nebylo o čem přemýšlet. Jednoznačnou volbou byla kroměřížská konzervatoř, kde se maminka Martina Schulmeisterová stala jeho oficiální pedagožkou.
Jaké to je, když vás učí vlastní matka? Honza prozrazuje, že k němu přistupovala trochu jinak než k ostatním studentům, protože si k němu mohla víc dovolit. Připouští, že se někdy na hodině choval uvolněněji, než by prošlo jinému studentovi. Platilo to ale i obráceně. „Cizí studentce jen tak nevyčiníte,“ směje se paní Martina. „Ale nikdy to nebylo myšleno jako výčitka, že se mu něco nepovedlo. To se může stát každému. Spíše jsme se čas od času snažili každý prosadit svou a uznávám, že v tomto ohledu to občas byla chůze na minovém poli.“
Honza uzavřel čtyři roky studia na konzervatoři maturitou, poslední dva ročníky přeskočil a nastoupil na brněnskou JAMU, kde studuje u profesorky Aleny Vlasákové a profesora Jana Jiraského. „U paní profesorky Vlasákové konzultuji odmalička, je to výjimečná pedagožka a studium u ní považuji za velkou výsadu,“ říká klavírista.
Neméně uznávaným interpretem a pedagogem je Jan Jiraský. Honza oceňuje především jeho ohromnou velkorysost a vzájemný respekt. „Klíč ke spolupráci je v tom, aby učitel studenta co nejvíce inspiroval, jemu to bylo k užitku, ale přitom se nenechal zahnat do pozice, ve které mu není úplně interpretačně příjemně,“ přibližuje.
Honza si nemyslí, že by studium na akademii bylo hledáním nové cesty, spíše ho považuje za utvrzování se v cestě, kterou se ubírá, a obohacování interpretačních přístupů. Škola podle něj podporuje schopnost nabýt uměleckou svobodu. „Pomyslný cíl, kterého by každý interpret měl dosáhnout, je přirozenost a pravdivost vlastního vyjádření,“ míní.
Řada Honzových vrstevníků studuje na uměleckých školách v zahraničí. Jeho to zatím neláká, podstatné je pro něj inspirující prostředí. Zahraničních zkušeností má ovšem dostatek. Pravidelně konzultuje s profesorkou Ewou Kupiec na Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru a díky nadaci Karla Komárka, jejímž je stipendistou, se zúčastnil několika masterclassů v Lucernu, New Yorku a v Londýně vedených významnými umělci. Možnost setkávat se s různými pedagogickými osobnostmi a konfrontovat odlišné přístupy považuje za ideální model studia.
Guru Arkadij Volodos
„Poprvé jsem slyšel jeho album, když mi bylo šest let. Byly to virtuózní ekvilibristické transkripce a mě uchvátilo, co všechno je v klavírní technice možné. V roce 2016, kdy mi bylo deset, vyšlo album Volodos hraje Brahmse. To pro mě znamenalo zlom, úplně změnilo můj pohled na hudbu. Volodos je pianista, který je schopen jak bezbřehé virtuozity, tak vyjádřit nejhlubší nejniternější světy, snová magická prostředí. Díky tomu je pro mě od té doby dodneška absolutním vzorem,“ svěřuje se Jan.
Zatímco je uchvácen Volodosovou vřelostí a pokorou – Volodos říká, že zvuk, který klavírista tvoří, je v podstatě odrazem stavu jeho duše –, není mu blízká chladná přesnost některých klavíristů. Ze skladatelů je Janovi nejbližší Johannes Brahms, ale zůstává věrný i jeho předchůdcům Beethovenovi a Bachovi. Místo v panteonu jeho oblíbenců mají i Alexander Skrjabin a Sergej Rachmaninov. Dovede si vychutnat vokální tvorbu a má rád renesanční hudbu, kterou považuje za obohacující. „Hodně to pomáhá v interpretaci i v dirigentském přemýšlení o hudbě. Studium středověké a renesanční polyfonie je nenahraditelné,“ myslí si.
Klasická hudba a klid
Čas od času potřebuje i klasický hudebník změnit žánr. Maminka Martina, která Honzu doprovází na jeho koncertech napříč republikou a stala se díky tomu takřka profesionální řidičkou, zatoužila jednou při řízení po písničce Metalliky. Honza souhlasil, zavřel oči, nechal skladbu dojet do konce a pravil: „Tak fajn, a teď mi tam dej zase klasiku.“ Ani Pink Floyd, které má rád tatínek, ho k rocku nenalákali.
Tak jako dává přednost klidné muzice, jsou i jeho koníčky prosty adrenalinu. „Aby si člověk odpočinul od koncertního shonu a pracovního zátahu a doplnil síly, je potřeba mozek cíleně vypnout. To nejlépe dokážu na horských túrách a procházkách v přírodě. Na jiné koníčky nezbývá čas, energie ani chuť,“ říká Jan Schulmeister, který dýchá pro klasickou hudbu, již považuje za umění, které v sobě nese mimořádnou hloubku, intelektuální náročnost i duchovní rozměr.
Největší úspěchy
• BBC Music Magazine Award pro začínající talenty (duben 2026)
• 3. místo na Van Cliburn International Junior Competition v USA (2023)
• Trojnásobný finalista Concertina Praga (2020 a 2021 v sólové kategorii, 2023 vítěztví s Danem Matejčou v kategorii komorní hry)
• Vystoupení ve vídeňském Musikvereinu s Moravskou filharmonií Olomouc (leden 2026)
• Recitál na Pražském jaru (květen 2026)
• Šest alb vydaných u společností Supraphon, PETROF a ArcoDiva