Rosalía byla vždycky těžko zařaditelná, respektive si hudbu ohýbala podle vlastních potřeb. Flamenco přizpůsobila současnosti, prolnula ho s hip hopem i latino popem. Tahle zábavná formulka by jí jistě vydržela ještě nějakou chvíli, ona se však rozhodla nesetrvat na místě a na čtvrtém albu prošla transformací. Lux tak servíruje opulentní orchestrální pop, slyšet tu jsou ovšem i hudební vlivy ze zpěvaččiných předchozích desek. A zase není nic úplně jednoznačné.
Přesto má album šmrnc i spád, je dynamické a disponuje okamžiky překvapení. Rosalía na Lux navíc pěje ve třinácti jazycích, kromě španělštiny sáhla také k portugalštině, italštině, němčině anebo ukrajinštině. Šlo jí totiž o zachycení příběhů nejrůznějších světic z celého světa, a to by bez autentické mluvy prý nefungovalo. I to jen podtrhuje výrazné ambice celého projektu.
Fasáda je to nablýskaná, efektní a přitažlivá. Ilustruje umělecký vývoj katalánské hvězdy, která už dávno překročila hranice španělsky mluvícího světa. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že přehnaně pozitivní reakce zohledňují především formu, ale už tolik neřeší obsah.
Nerad bych, aby to teď vyznělo jako snaha album shodit. V popu opravdu neexistuje moc postav, které by do vlastní hudební evoluce šly s takovou vervou jako Rosalía, a to i s vědomím, že se značně vychýlí z komfortní zóny průměrného posluchače. Za neustálý vývoj sklízí zpěvačka chválu zcela oprávněně.
Jenže co naplat, když některé písničky na albu jsou vlastně nevýrazné a nebýt vrstevnatých aranží, tak by poněkud zapadly? I když Rosalía tvrdí, že její předchozí deska Motomami byla minimalistická, aby ta aktuální Lux mohla být maximalistická, vnímám to přesně naopak. Minulá nahrávka mi ve výsledku přišla ostřejší, upřímnější, zvukově barevnější a celkově zábavnější. Byl to pelmel všeho možného, a přesto se z toho nevytratila celistvost.
Lux disponuje už z podstaty kompaktnější linkou a pořád má „bambilion“ krásných a strhujících okamžiků; pilotní singl Berghain je naprosto fantastický, stejně tak rozverná La Perla nebo Mio Cristo Piange Diamanti, která je dobře gradovanou operní árií. Jako celek ve mně však deska nezanechala tak výrazné emoce, jaké jsem si přál. Snažil jsem se k nim dojít při několika posleších a doufal jsem, že tentokrát už tu genialitu rozlousknu. Nerozlouskl.
Lux je určitě nahrávka, jejíž kouzlo nelze rozkrýt hned na první dobrou, ale možná je to taky jen masivní bublina, v níž jednoduše forma převládá nad obsahem. Taková chladná preciznost. Že to někdo jiný vidí rozdílně, je naprosto v pořádku. Argumentům rozumím. Za vyloženě experimentální bych desku nicméně neoznačil, což není třeba vnímat negativně. Rosalíi to (v celkovém kontextu relevantnost nijak neubírá a v popu je i nadále silně žhnoucím sluncem. Jen já protentokrát zůstanu v nadšení poněkud umírněnější.
VERDIKT: 75 %
Na RosalíI je sympatické, že se s každou nahrávkou posouvá vpřed a hranice pro ni prakticky neexistují. Lux je ambiciózní deska, která je sice umělecky komplexní, ale nemusí každému brnknout na správnou strunu.