Tvůrci Gorillaz Damon Albarn a Jamie Hewlett upozorňovali dlouho dopředu, že album bude mít pevný koncept. Oba pánové přišli o otce a aby se s jejich smrtí vyrovnali, odcestovali na nějaký čas pracovat do Indie. Albarn tam rozhodně nelenil. Oslovil širokou škálu tamních umělců, od hudebníků zaměřených na tradiční indické nástroje po popové hvězdy. Druhá část práce na desce probíhala v Albarnově archivu. Ponořil se do starých nevydaných nahrávek a vytáhl hned několik, na nichž pracoval s již zesnulými kolegy. Bobby Womack, Mark E. Smith, Dennis Hopper, Tony Allen, Trugoy the Dove z De La Soul, všichni se posmrtně zjevují na The Mountain, aby si ještě jednou zazpívali, zarapovali nebo zarecitovali. A nejde o žádné demáče či fragmenty vyškrábané ze dna šuplíku, ale o plnohodnotné spolupráce, na něž se zkrátka kdysi nedostalo. Šmarjá, kolik toho ten Albarn ještě v archivu může mít schováno?
A pak je tu třetí pilíř desky, hostovačky kolegů působících na anglofonní scéně. Idles, Johnny Marr, Sparks, Paul Simonon… The Mountain není album, to je souhvězdí umělců. Z toho výčtu je jasné, že žánrově bude deska prakticky nepopsatelná. Zní tu hip hop, acid jazz, dancehall, rockové kytary i elektronické plochy. Přesto tu najdeme dva propojující prvky: inspiraci Indií, která se hodně promítla do celkové produkce. A pak především melancholický motiv loučení, odcházení či smrti propisující se i do veselých, zdánlivě roztančených skladeb. „Nejtěžší je říct sbohem někomu, koho milujete,“ zpívá se v Orange County a podobné myšlenky najdeme v řadě dalších skladeb. A když už se nezpívá o smutku, stejně dojde na vážná témata. Jako například v populisty odsuzující písni Happy Dictator s hostujícími Sparks: „Když jsi prázdný a roztržitý a tvé srdce je plné vzteku, jsem tvá duše, tvé vzkříšení, tvá láska.“ V takové písni muselo samozřejmě dojít i na Trumpa: „Zamiř svůj zrak na západ, podívej se, kde teď sídlí Ďábel…“ („Pch, v jaké to žijeme šťastné zemi,“ přizvukují v backvokálech Američané Sparks.)
Při poslechu takové desky nelze cítit radost. Poslech The Mountain je zvláštní a intenzivní. Veselé melodie se tu mísí se smutnými, až depresivními texty, na jednu stranu obdivujete, co Albarn se svou hvězdnou sestavou hostů dokázal dát dohromady, na druhou je tu řada témat, která si snadno vztáhnete na sebe jako jakýsi osobní ustaraný intimní dialog s Albarnem. Je to nahrávka promyšlená a zamyšlená, totální přehršel nápadů a inspirace, jež Albarn se svým produkčním týmem dokázal dokonale zkrotit a provázat v silném konceptu. A jak Hewlett zdůrazňoval v rozhovorech: je to především deska, kterou se vyplatí poslouchat od začátku do konce. V klidu, o samotě, každou minutu vašeho soustředění věnovaného The Mountain vám Gorillaz bohatě vrátí na emocích. A ještě to má dnes téměř nevídaných šestašedesát minut. Fantastická záležitost!
VERDIKT: 92 %
Hudebně a produkčně až absurdně rozmáchlé album, přesto dokonale propojené a fungující v konceptu. Těžko říct, jestli tohle Albarn s Hewlettem ještě někdy překonají.