Obrázek k článku 7krát3: Jiřího Korna na dvojce nahradil Rytmus. Slováci jsou v hudbě trochu dál...
| Lukáš Rešl | Foto: David Urban

7krát3: Jiřího Korna na dvojce nahradil Rytmus. Slováci jsou v hudbě trochu dál...

Štěpán Hebík alias 7krát3 vydal druhé album, které provází řada zajímavých okolností a náhod. Kam se na něm posunul?

Asi těžko byste teď u nás hledali inspirativnějšího interpreta ve vodách R&B, než je právě 7krát3. Za tři roky svého působení na scéně vyletěl jako raketa, získal několik hudebních ocenění včetně Anděla za zpěváka roku. Na začátku listopadu vydal rodák z Českých Budějovic svou druhou desku s minimalistickým označením římská dva. Jednoduchostí ale nahrávka rozhodně neoplývá. Její zvuk je navíc na poměry českých interpretů nadstandardní. Navzdory tuze chladnému podzimnímu počasí dorazil 7krát3 na místo našeho rozhovoru ve velmi dobré náladě. 

Co posloucháte, když venku začíná přituhovat a blíží se zima?

Když jsem na cestách v autě, často poslouchám spíše podcasty než hudbu. Ale občas si skrze to poslechnu i nějakou písničku. Většinou, co mě zrovna napadne. Před chvilkou jsem si v autě pouštěl Stephena Marleyho a jeho track Pkostman. Často si takhle jedu reggae. Co se týče počasí, tak to úplně vliv na mou hudební náladu nemá. Mám rád i ponuré věci, které jsem naopak schopen poslouchat v létě.

Jinak mě poslední dobou hodně baví Peter Collins. Pak mě zaujal rapper Blxst, který hostoval na poslední desce Kendricka Lamara. Má hodně zajímavé a minimalistické beaty se zpívaným rapem, které na mě docela silně zapůsobily. Rád poslouchám i instrumentální hudbu, například obdivuji francouzského producenta a skladatele Serge Gainsbourga, který už je bohužel v hudebním nebi, nebo spíš pekle. 

Nové album se jmenuje II. Proč pro své desky volíte římské názvy? A kam jste se na té nové posunul? 

Obě desky beru jako svoje kapitoly, proto jsem je chtěl označit takto jednoduše. Zároveň je nové album zvukově podobné první desce a navazuje na ni. Posun tedy vnímám spíše v tom, že se mi díky úspěšnému debutu, kterého si všimlo hodně producentů a muzikantů, otevřela cesta k mnoha spolupracím. Díky tomu se na albu objevuje snad 27 lidí, kteří na něm nějak hudebně spolupracovali. To je asi největší rozdíl mezi jedničkou a dvojkou. 

Druhý rozdíl je ten, že se na jedničce objevují čeští hosté jako Jiří Korn nebo PSH. Oproti tomu jsou na nové placce slyšet slovenští umělci, konkrétně Rytmus a zpěvačka Erika Rein. Tahle volba nebyla vůbec cílená, ale pravdou je, že mě hodně baví slovenská hudba. Možná obecně více než ta česká. Mám pocit, že jsou Slováci v hudbě trochu dál. Zejména v přebírání trendů, tvorbě groovů nebo v takovém tom feelingu, který s vámi hodně hází.  

Jak vůbec došlo ke spolupráci s Rytmusem? 

Na jednom z mých koncertů se objevil varhaník Ondřej Pivec, kterého dlouhodobě respektuji a ctím. V současné době působí v New Yorku a doprovází například zpěváka Gregoryho Portera. Po koncertě jsme spolu mluvili a došli jsme k závěru, že bychom si mohli dát nějakou studio session. Na té vznikl song Bleju vibe, který jsme pak doprodukovali, a já hned věděl, že to chce ještě nějaký rapový feat. Vždycky jsem chtěl mít na svých skladbách ty nejlepší hudebníky, a proto jsem oslovil Rytmuse přes Instagram. Jemu se to hodně líbilo a okamžitě do toho šel. Celá spolupráce tak proběhla neskutečně hladce. 

Je ta cesta k hostům vždy podobně snadná? 

Musím říci, že jo. Zatím jsem pokaždé poslal lidem nějakou „dospělou“ verzi písničky, která je hned zaujala. Když někoho žádáte o spolupráci, myslím, že je důležité poslat něco důstojného. Teď nechci, aby to vyznělo špatně, ale spousta lidí mi třeba posílá tracky na spolupráci, ve kterých často slyším jenom nějaký počáteční nápad bez vize. Prostě něco, čemu chybí dřina a hodnota navíc. Ale občas obdržím i nějaký nápaditý beat, pro který jsem schopen hned začít psát text. Je to složité a nelze tohle nějak zobecňovat. 

Vaše nová deska zní po zvukové stránce ještě lépe než debut. Souhlasíte s tím?

Říká se, že nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Samozřejmě, od jedničky jsem se snažil někam posunout. Hodně jsem studoval, jak sám sebe zlepšit, co vlastně chci a jak má nová deska znít. I proto jsem ve dvojce použil více nástrojů a zvuků. Jsou tam například slyšet analogové drum machiny, smyčcové nástroje, raritní synťáky nebo analogové elektrické piano od Romana Holého. Je to zkrátka více plnější a barevnější deska. Také věřím, že je na nové desce ten posun slyšet. Každopádně obě moje desky by měl spojovat podobný zvuk. Za vaši pozitivní reakci jsem rozhodně rád. Budu určitě radši, když lidi uslyší rozdíl, než aby ta deska zněla třeba vyloženě podobně. 

Jaká je vlastně koncepce nové desky? Zpíváte na ní o různých tématech jako láska, digitální prostředí či lidská sobeckost. 

Láska a vztahy hudbou vždycky hýbaly, hýbou a budou hýbat. Takže i se mnou to hýbe, co se týče nějakých témat. Přiznám se, že jsem u této desky moc nepřemýšlel nad nějakou koncepcí, která jednotlivé písničky sjednotí. Ty tracky pojímám spíše jako jednotlivé pasáže, které jsou součástí nějakého celku. Snažím se o to, aby každá písnička měla svůj svět, příběh a emoci. Zároveň mám pocit, že to na albu na sebe navazuje určitou náladou a vývojem. Některé písničky jsou více pochmurné a další více nakopávající, takže nálady se tam dost přelévají. Myslím si, že celek pojí hlavně zvuková stránka. 

Doteď jsem velmi rád za reakce lidí, kteří mi píší, že v desce neslyší slabé místo. Mám pocit, že některé desky se i ve světě dělají stylem: složím tři bangery a kolem toho udělám nějaké křoví. Takhle prostě neumím přemýšlet. Chci, aby každá má písnička mohla být i pořádným singlem.  

Takovým by mohl být i song Headphones, na němž se podílel Roman Holý. Inspiruje vás nějakým způsobem jeho kapela J.A.R.? Song Když to mám nabitý mi je dost připomíná.  

Při tvorbě mě úplně neinspirovali, ale když mi bylo nějakých 12 a více let, tak jsme s kamarády hltali kapely jako J.A.R nebo Monkey Business. Měli jsme rádi cokoli, co Roman Holý tvořil a na co sáhl. V té době by mě zároveň v životě nenapadlo, že bych s ním někdy mohl strávit čas ve studiu a složit s ním písničku. Co se týče vaší poznámky ke skladbě Když to mám nabitý, objevuje se v ní například stará asijská drum machina a také starší synťáky. Roman Holý rád používá tyhle syntentické a analogové nástroje, tak možná proto má ten song podobný sound jako J.A.R…

Rozumím, podobnou spojitost jsem měl také u skladby YoYo, která mi naopak připomíná písničku Don‘t Start Now od Duy Lipy. 

To bude asi způsobeno tím basovým groovem. Ve světě nejsou, to není nic nového, vždycky to frčelo. Ten song vlastně vznikal na songwriting campu, kde se producenti z celého světa rozdělovali do malých skupinek, které se každý den měnily. YoYo tak vzniklo za spolupráce s producentem Joshuou Jamesem z Velké Británie. Ve stejné skupince byl mimochodem i Marcell z České republiky. Na místě tedy vzniklo téma s plným textem. Následně jsem to pak ještě celé překopal s mojí kapelou a vyšla z toho současná podoba písničky, která je schválně postavena na výrazně basové lince. 

Spojitosti s Duou Lipou se nedivím. Moje hudba má určitě významné prvky popu, za což se vůbec nestydím. Vždycky jsem měl pop rád. Je v něm totiž často něco líbivého jako melodie nebo refrén. I proto se třeba vůbec nebráním lidem, kteří mou tvorbu označují za pop music. 

Kde obvykle tvoříte? Máte nějaké rituály? 

Mám pocit, že každá věc na albu vznikala za zcela jiných podmínek a na jiném místě. Myslím si, že každému prospívá, když mění místo pro svou tvorbu. Každopádně většina skladeb na novém albu vznikla v mém studiu Sulpicius. 

Na otázku procesu tvorby jsem se ptal proto, že mi hned první song na albu nazvaný Digitální Spirit připadá dost emočně pestrý. Při jeho poslechu se ve mně mísí všechny možné nálady. Byl to záměr?

Asi ano. Digitální Spirit je vlastně o dvojstranné minci digitálního světa. Tenhle svět přináší určité uspokojení, ale zároveň je to pomíjivé a prázdné místo. Možná proto je v písni znát tahle polarizace. Ten song jsem mimochodem skládal na Šumavě na nějaké chatě bez Wi-Fi.  

Když se člověk podívá na cover nového alba, může na něm vidět zamraženou bustu vaší hlavy. Jak k tomu došlo a co to má symbolizovat? 

Symbolizuje to respekt a vděk lidem, kteří mě objevili jako umělce. Vážím si každého, kdo si k mé hudbě našel cestu a ta cesta je znázorněna právě na tom obalu. Na obrázku si proto můžete všimnout i několika objevitelů, kteří mě nalezli. Většinu vizuálu dělám se svým bráchou, on je skvělý grafik. Chtěl jsem něco, co bude speciální a bude mít můj rukopis. Obal začal vznikat ve vědecké knihovně v Českých Budějovicích, kde jsme hledali podklady. Tam jsem sáhl po jedné z knih Jacquese Cousteaua, kterého jsem vždycky obdivoval pro jeho objevy a vášeň pro objevování. Fotky z knihy jsme naskenovali a upravili s analogovou fotkou a zamrzlou filmovou maskou. 

Vizuál je důležitou součástí mé tvorby. Myslím si, že každý umělec si na něm dává záležet. Celé to album, klipy a obrázky k němu vyjadřují mou osobnost. Často se proto na scénářích klipů významně podílím. Při realizaci ale spolupracuji s různými režiséry. Třeba klip ke skladbě Vojín Ryan byl zajímavým konceptem, kterého se ujala Veronika Jelšíková.

Vy jste muzikant a zároveň fyzioterapeut. Vnímáte nějaké spojitosti mezi oběma profesemi? Pouštíte klientům v ordinaci svou hudbu jako součást rehabilitačního procesu? 

To opravdu nikdy. Nemám ani moc rád, když třeba přijdu do podniku a někdo tam pustí mou hudbu jen proto, že tam zrovna v tu chvíli jsem. Asi to tak vnímá víc umělců stejně, zkrátka se cítím nekomfortně. Vlastně se i stydím, když na takovou situaci dojde. Hudba ale jinak určitě má léčivé prvky. Nicméně hudba a fyzioterapie jsou dva zcela jiné světy. Hlavní rozdíl vidím v tom, že v hudbě jde hodně o ego a zaměření se na sebe sama. U fyzioterapie je to přesný opak, kdy vaším primárním zájmem je ten druhý člověk. Přepínání mezi oběma profesemi mi proto vyhovuje, protože se dokážu věnovat jak sobě, tak ostatním. 

Můžeme do budoucna očekávat třetí desku s římskou trojkou? 

To už asi ne. Spousta filmů, které mívají třetí díly, bývá docela neúspěšnými. Ale ten hlavní důvod je, že už mám v hlavě nějaké vize, kam by měla další deska směřovat. Ten směr by měl být trochu jiný a měl by se odklonit od dosavadní linie zvuku. Určitě tedy začnu hledat něco jiného, co mě posune zase o kus dál. Každopádně se nyní soustředím na tuhle novou desku, kterou chci co nejlépe prezentovat a dostat ji do povědomí lidí. 

Seznamte se

Předtím, než se z něj stal 7krát3, působil Štěpán Hebík v reggae a ska kapele Pub Animals, kde kromě zpěvu hrál i na trombón. Za své první album I, které vyšlo u labelu Bigg Boss, získal Anděla v kategorii Zpěvák. Poprvé na sebe strhl pozornost hned debutovou písní Promiň.