V závěrečném díle Vypsané fixe gratulují Vašek Hejda z Jamaron, Supice ze Tří sester, producent Dušan Neuwerth, šéfredaktor Headlineru Honza Vedral, Petr Fiala z Mňágy i jejich manažerka Dydla. První díl Knihy přání a stížností si můžete přečíst zde, Druhý najdete tady.
Vašek Hejda (Jamaron)
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Fixa mě poprvé více zaujala songem „Měla krátkou ofinu“, kterou jsem pravidelně slyšel na různých kalbách s kamarády. Potom jsem poznal svoji přítelkyni. A ta má Fixu hodně ráda, takže už to šlo samo.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatujete nejvíc?
První je z Prahy, kde za mnou Márdi před koncertem přišel a pochválil mi triko Metallica, které jsem měl zrovna na sobě. Za týden jsme hráli znovu spolu, měl jsem triko s jinou oblíbenou kapelou a Márdi za mnou přišel, že mám zase dobrý triko a že by taky takový trička jednou chtěl. Druhá je z Brna, kde jsme měli v backstagi stánek s pivem a zrovna v něm nikdo nebyl. Márdi to zbystřil, vlezl do stánku, vzal si pípu do vlastních rukou a začal nám všem točit piva!
Který je jejich nejlepší song?
Teď hodně poslouchám Čtyři slunce. Taková pohodová.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Všechno nejlepší, hlavně zdraví a hrajte minimálně dalších třicet let!
Supice (Tři sestry)
Kdy vás poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Odjakživa! Sledovala jsem je od začátku jejich existence, i protože mám vazby ve východočeském kraji. Se Sestrama jsem plakáty s jejich jménem u Žlutýho psa v Pardubicích viděla poprvé snad někdy v roce 1997. Já je poslouchala hned od první desky. A když vydali Před náma jedeme my, vykřikovala jsem, že jsem jejich největší fanynka a musí si toho vážit!
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatujete nejvíc?
Jedno z prvních hostování – to mě totiž vyškolilo na všechny další akce. Fixa tehdy hrála v Lucerna Music Baru. Jenže oni jsou kapela, která nikdy nemá playlist. Márdi mi řekl, že to bude v pohodě, že to bude taková šestá sedmá píseň, že je čas a že mě pozve na pódium. A protože já, když mám někde hostovat, jsem vždycky strašně nervózní, šli jsme s kámošem Bukýnem nahoru na bar na panáka. Nalili nám ho a já najednou asi u čtvrtý písničky slyším z pódia, že hraju! Rozeběhla jsem se z těch schodů v Lucerna Music Baru neuvěřitelnou rychlostí, nasadila si postroj a s úsměvem, že se nic neděje, vpadla na pódium. Márdi sice říká, ať jsem v klidu, že už se to nikdy nebude opakovat, ale od té doby, když hraju s Fixou, jsem vždycky nachystaná v postroji na kraji pódia už od první písničky. Tehdy si mě Fixa dobře vycvičila. To by si Sestry nedovolily!
Který je jejich nejlepší song?
Mění se to, jak přibývají nové desky. Márdi je totiž podle mě básník ženských duší, jeho texty nejde nemít rád. Aktuálně je to asi Bagrista ze Suezu. Já si tak totiž taky připadám. Vystihuje to moji aktuální životní situaci.
Co byste kapele popřála k třicetinám?
Ať jim to hraje a podobný klišé, to jim přát nebudu, to kluci zvládnou i beze mě. Spíš, aby ustáli všechny ty tlaky, který jsou mimo muziku. A nenechali se ničím otrávit. Taky abychom si ještě hodněkrát společně zahráli na Keltský noci. A Márdimu, ať napíše pořádnej ploužák, ve kterým si s ním zazpívám.
Dušan Neuwerth (producent)
Luxus v Nightlineru
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Nejspíš na nějakém raném ročníku Sázavafestu. Hráli jsme s Tata Bojs buď my před nimi, nebo oni hráli po nás. Znal jsem Fixu samozřejmě už předtím, ale poprvé jsem je viděl naživo a moc se mi to líbilo. Hlavně ta jejich energie. Spolupracovat jsme pak začali na albu Fenomén. Myslím, že za to může Ondřej Pečenka, se kterým jsem předtím točil Folk3mail. On je drbna, takže Fixe řekl, že jsem je chválil. A oni zrovna chtěli po prvních třech deskách zkusit se zvukem něco nového, tak jsme se domluvili.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Výživných jich je několik, ale nejvíc si pamatuju, když jsme točili album Klenot v Londýně. Bylo to v únoru a byla hrozná zima. Zvlášť v Anglii, kde mají jednotabulkový, z půlky rozbitý okna. Když se domlouvala cesta zpátky, řekli mi, že se do Prahy pojede Nightlinerem. Představoval jsem si to jako z amerických filmů, že tam bude Playstation, luxus a pohodlí. Tak jsem na rozdíl od poučenějších kolegů souhlasil, že nepoletím, ale cestu zpátky si užiju. Nakonec pro nás nepřijel Nightliner, ale Ford Transit, ve kterém bylo rozbité topení. Playstation tam taky nebyl, a ještě jsme zpátky vezli aparát, takže jsme se tam mačkali. Spíš než cestu domů to připomínalo transport. Do Prahy jsem dorazil úplně hotovej a zmrzlej. Od tý doby, když přede mnou někdo řekne slovo Nightliner, jsem nervózní.
Který je jejich nejlepší song?
Mám jich několik, ale nebudu jmenovat ty, u kterých jsem byl, protože nemám odstup. Z jiných období musím jmenovat dvě písničky – Samurajské meče a Ledňáčky. Zejména texty jsou geniální – zdánlivě v nich není nic, ale přitom se v nich odehrávají velké příběhy. „Její dlouhý rusý vlasy, / se dotkly jeho řasy / tak se nadechl a neřekl nic... / Ona se dívá a padá tříšť... / A z jejích očí létají jiskřičky...“
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Pořádnou dodávku. Nějakýho Nightlinera!
Honza Vedral (Headliner)
Kdy mě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Na den přesně 19. 6. 2001, když v Praze předskakovala The Offspring a já za to Fixu s úderností zaslepeného svazáka, co rozumí nejlíp celému světu, nenáviděl. Ještě mi nebylo ani dvacet a měl jsem to tak tehdy s celou řadou kapel. Zejména když zpívaly česky, přišly mi vrcholně trapný. Řada z nich – Chaozzem počínaje a Fixou zdaleka nekonče – se mi přitom ve skutečnosti líbila, ale než to přiznat veřejně, radši je potupit a sebe pohřbít zaživa. Až postupem času jsem přišel na to, že napsat a ještě k tomu přesvědčivě zpívat české texty je disciplína, na kterou se hodí slovo umění. A že jestli ho někdo dobře ovládá, je to Vypsaná fixa. Každý další koncert, který jsem viděl, mě usvědčoval z toho, jaký jsem byl omezenec. Kdo jiný tady dokázal přimět lidi v kotli na Rock for People, aby si vzájemně vlezli na záda? Pak taky kluci začali natáčet v Anglii s Dušanem Neuwerthem a Honzou Muchowem, a když jsem slyšel výsledek, už jsem se za svoji někdejší ohrnutost jenom obyčejně styděl. No, a nakonec to finálně dorazily děti – obě fanoušci Mixle v Pixle. Márdiho elegantní pomstou za mou někdejší pýchu a zpupnost jsou tedy písně V bleděmodrým trabantu a Ryba, které jsem (bohužel) zaručeně slyšel za volantem úplně nejvíckrát v životě. Což už se asi nikdy nezmění.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuji nejvíc?
Když Pítrs pozval The Chancers do Pardubic, abychom zahráli s Fixou a dalšíma kapelama na benefičním Animalfestu v klubu ABC. Přišlo mi to od něj skvělý! Bylo to někdy v roce 2018, z Chancers nedávno odešel Simon zpátky do Anglie a my nebyli v nejlepší formě. Těšil jsem se na plný sál. Bohužel až na místě mi došlo, co to znamená hrát v Pardubicích PO kapele Vypsaná fixa. To opravdu nechce nikdo, protože nálada se dá jen těžko posunout kamkoli nahoru. Aby toho nebylo málo, těsně před zvukovkou přiběhl z pódia rozjařený Mejla, ze kterého doslova pršel pot, a věnoval mi asi minutu trvající objetí. Sice jsem si díky tomu s sebou vzal na pódium v tekutém, aromatickém skupenství velký kus Vypsané fixy. Ale nemyslím, že to naší kapele u pardubického publika jakkoli pomohlo. I když, kdo ví, nakonec to bylo, myslím, celkem dobrý. Pítrsi, díky za pozvání! Mejlo, ustup!
Který je jejich nejlepší song?
Aktuálně asi Velká bílá zeď. Utkvěla mi, když jsem s Márdim chodil po Pardubicích a on mi do reportáže pro Headliner vyprávěl příběhy alba Kusy radosti. A taky Limity – ty zase nesmažu díky pakárně zvané autokoncerty, které pořádal můj brácha v holešovické tržnici uprostřed covidových lockdownů. Zažil jsem u té písničky bezprostřední pocit štěstí, že zase slyším živou hudbu. A konkrétně, že „cílový limity nejsou“. Tehdy jsem u toho svítil, blikal a troubil tak, až jsem vytřískal autobaterku. („Ale ony jsou.“)
Co bych kapele popřál k třicetinám?
Mnoho dalších titulních stran Headlineru. Beztak je to disciplína, ve které už dnes početně vítězí.
Petr Fiala (muzikant)
Začalo to v umyvadle
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Bylo to na nějakém festivalu, pokud se nepletu ve Stádleci, kde jsem chtěl vidět jakousi ultra metalovou kapelu, která hrála na závěr. No a před nimi hrála Fixa. Hráli jen ve třech, bez Mejly, ale i tak bylo vidět, že v nich něco je. Něco, co už jsem dlouho z české kapely necítil. Tak jsem po víkendu zavolal Márdimu do obchodu s umyvadly, kde tehdy pracoval, že kdybych jim mohl s něčím pomoct, ať mi dá vědět.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Těch je mraky. Jednou se při nahrávání Mejlovy kytary z ničeho nic ozval velice zvláštní, hlasitý, bláznivý a nečekaný zvuk, až jsme za mixpultem vyskočili a hned Mejlovi řvali do sluchátek: „To bylo super!!! To bylo, jako když startuje vrtulník, kurva, boží!!! Jak jsi to udělal?“ A borec prej: „No zakopl jsem o mikrofon u komba.“
Který je jejich nejlepší song?
Stereoid je docela esence té kapely. Ovšem mají spousty skvělých songů.
Co bys jim popřál k třicetinám?
Talent a směr už máte, kluci, tak hlavně to zdraví a štěstí! Opatrujte se!
Ludmila „Dydla“ Karlíková
(manažerka)
Pokrýt všechna spektra
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Písní Sanpiego, kterou jsme v roce 2002 zařadili na kompilaci Udělej si svůj festival. Byla to kompilace s písněmi mladých kapel, které nás nejvíc oslovily a nominovaly se na toto CD. Rozdávali jsme ho lidem u vstupu na Rock for People. Energie tý pecky byla někde úplně jinde než zbytek. Alespoň teda pro mě.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Rok 2008, Praha Výstaviště, akce pro studenty. Kluci na pódiu… a najednou nám za zády začal hořet Průmyslový palác. To byl celkem kalup.
Který je jejich nejlepší song?
Sofiina volba. Nevím! Na různý nálady různý písničky. Fixa pokrývá všechna spektra.
Co bys jim popřála k třicetinám?
Dobrý vztahy. Ať se mají rádi a baví je spolu být, hrát a tvořit. Myslím, že když funguje tohle, není už potom problém s ničím.