V druhém díle Vypsané fixe gratulují Wóďa, Xavier Baumaxa, Ondřej Ježek, Jiří Hrdina, Anna Vaverková a Tomáš Poláček. První díl Knihy přání a stížností si můžete přečíst zde.
Wóďa (písničkář, road manažer)
Normálnost!
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Poprvé jsem tu kapelu viděl na výstavišti v Praze na veletrhu Muzika okolo roku 2000, šel jsem náhodou kolem takovýho menšího pódia, kde zrovna hráli. Pamatuju si z tý doby jen refrén songu 1982 a Márdiho oranžovou kytaru. O několik let později, když jsem chodil na střední, jsem ráno seděl v autobuse a kámoška mi dala sluchátko od diskmana a tam hrála tahle písnička. Pak jsme tu desku točili každý ráno cestou do školy. Po desce Bestiálně šťastní jsem Fixu úplně vypustil a nesledoval, až do doby, než jsem s nimi začal pracovat.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Zažil jsem toho s klukama a Dydlou už docela hodně, ale to, co ve mně zůstává a nesu si s sebou jako esenci Vypsaný fixy, je „normálnost“. Když se mě někdo ptá, co mě na tom baví, tak odpovídám, že mám rád, jak je to prostý a upřímný. Parta kluků se skvělejma písničkama, nic víc, nic míň. Žádnej obrovskej tým, armády techniků, autobusy, ohňostroje, lasery, pózy. Je to příjemný pro fanoušky i pořadatele a vlastně pro každýho, kdo na tu partu narazí. Navíc tím, jak se hodně jezdí, navštěvujeme fakt zajímavý místa. Každej rok objevím nějakej krásnej kout naší republiky. Kluci hrajou pro tisíce lidí na velkejch festivalech a pak pro 150 kámošů ve stoletý sokolovně v Jizerskejch horách. A to mě baví, jak je to normální, pozemský a na nic si to nehraje.
Který je jejich nejlepší song?
Za ty roky, jak je často poslouchám, mě čas od času zaujme vždycky kousek nějakýho textu, o kterým přemýšlím. Ale kdybych měl vybrat nějakou silnou skladbu, je to asi Papírová hyena. Líbí se mi ta představa hyeny jako origami čistě vizuálně, ale hlavně pro mě ten text má obrovskou hloubku.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Zůstaňte normální.
Xavier Baumaxa (písničkář)
Debatění o Bohu
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Nejdřív jsem registroval Márdiho kštici u nás na pajďáku v Ústí, pak ale někam zmizel. Vypsaná fixa mě pak zaujala deskou Bestiálně šťastní, ze které jsou i mé nejoblíbenější skladby. Márdiho textům vůbec nerozumím, ale díky našemu společnému sportovnímu wsp fóru, které máme ještě s Táckem a Tomášem Poláčkem, jsem zjistil, že je to úplně normální pragmatický bystrý chlapík s nohama na zemi.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
V Pardubicích jsem po koncertech dost často zakalil s Pítrsem a pak u něj vožralej „přespal“, ještě než měl děti. Do rána jsme vždycky poslouchali muziku a debatili o Bohu.
Který je jejich nejlepší song?
Ledňáčci, Biohazard a Drogový večírek.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Ať vydrží, že se to zlomí.
Ondřej Ježek (producent)
Normální Pixies
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Mohli jsme se setkat už dávno, možná první turné totiž jela Vypsaná fixa kdysi ještě s Wollongong. Na Márdiho stopy jsem několikrát narazil i ve studiu, třeba když jsem míchal Miou Miou. No ale pak mi jednou zavolal Dušan Neuwerth, že dodělává album Fenomén a že už fakt nemůže, že nestíhá a začíná z toho šílet. „Přijď sem a smíchej dvě věci,“ prosil mě. Tak jsem šel. No a když jsme potom dělali takovej zvláštní postsoundtrack k filmu Čtyři slunce, najednou se celá Fixa ocitla u mě ve studiu a něco jsme rychle natočili. A čím mě zaujali? Jako kapela to jsou normální Pixies, ale ty texty jsou odzbrojující. Márdi je pro mě jeden z největších současných rokenrolových básníků.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Když jsem tehdy přišel Dušanovi na pomoc, vzal jsem mu s sebou lahev vína, aby si dal skleničku a šel se konečně vyspat, že to bude dobrý. On šel, ale to víno nám tam nechal, tak jsme ho s Márdim a Pítrem vypili a do rána míchali Antidepresivní rybičku a Barovou turistiku. Musím říct, že Antidepresivní
rybičku mám fakt rád.
Který je jejich nejlepší song?
To je těžký u někoho, kdo má 200 písniček v podstatě na stejný akordy. Ale kromě Antidepresivní rybičky je vynikající třeba už Drogový večírek, který natočili s Petrem Fialou. Márdi totiž umí v textech vytvořit silný obrazy. Vždycky mě uchvátí, co všechno je možný říct úplně jinými slovy, než by použil normální člověk. A pak mám ještě rád z desky Krásný smutný den písničku Bubák. Ten je fakt divnej.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Ať se mají rádi a všem je jen dobře.
Jiří Hrdina (hokejová legenda, kytarista)
Trochu si brnknout
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Poprvé mi Fixu představily dcery, které je v té době poslouchaly. Bylo to plus minus kolem roku 1996 nebo 1997. Už v té době to byla muzika, kterou jsem poslouchal i já. Punk se skvělejma textama od Márdiho. Až mnohem později jsem zjišťoval, co znamená třeba „palenie titonia povoduje raka!“. Měl jsem je v autě na CD a hráli mi dost často. Na mých dlouhých scoutských cestách mě Fixa nikdy nenechala usnout.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
S kapelou a Márdim jsem se osobně seznámil asi čtyři roky zpátky na malým fesťáku někde u Votic na nějakým statku. Jel jsem tam vlastně na Kurtizány, ale Fixa hrála před nima. Varťák nás seznámil, dali jsme řeč s Márdim a Mejlou. A už tehdy mi Márdi nabídl, jestli si s nima nechci někdy zahrát, že mu Varťák říkal, že trošku brnkám. Nakonec se to povedlo až letos v Hradci na Rock for People. A byl to můj největší a nejlepší zážitek, hrát s klukama pro 25 tisíc lidí.
Který je jejich nejlepší song?
Samozřejmě že nejlepší song jsou Detaily. Hrdinové nekecaj a jdou do tmy.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Kapele přeju, ať se jí dál daří jako dosud. Spoustu nových písniček a dalších třicet let skvělý muziky.
Anna Vaverková (písničkářka)
Největší inspirace
Kdy vás poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Vypsanou Fixu mi, myslím, ukázal můj starší brácha s jedním jeho kámošem, když jim bylo šestnáct sedmnáct a začali chodit na fesťáky. Mně tehdá bylo třináct nebo 14, tak jsem s nima ještě na fesťáky nejezdila, ale začala jsem Fixu poslouchat aspoň sama do sluchátek. To bylo hlavně v éře alb Fenomén, Klenot, Detaily. Vím, že jsem si tehdy už začínala psát vlastní hudbu a texty v češtině a nejvíc mě zasáhla Márdiho textařina, to pro mě bylo to nejvíc a taky největší inspirace.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatujete nejvíc?
To si asi nevybavím, to by byly asi jen nějaký ztracený boty v pogu.
Který je jejich nejlepší song?
Přemýšlím, a z hudebního hlediska mě napadá asi Papírová hyena. Líbí se mi melodicky, harmonicky i produkčně, textařsky samozřejmě. Je to takovej song, ke kterýmu se vždycky ráda vrátím a bude mě bavit. Což si myslím, že je takový dobrý měřítko kvality.
Co byste kapele popřála k třicetinám?
Díky za všechnu skvělou hudbu a ať to klape i hodně dalších let!
Tomáš Poláček (reportér)
Rvačka o Nohavicu
Kdy tě poprvé zaujala Vypsaná fixa?
Roku 2000 jsem nastoupil do pražské přílohy MF DNES a stal se tam specialistou na „pražské kluby a koncerty“. Je neskutečné, že tehdy v médiích byla taková placená pozice, kulturu jsme v té příloze dělali ve čtyřech lidech! Z následujících dvou let dodnes těžím, protože tenkrát jsem se s mnoha klubovými kapelami, včetně Vypsané fixy, seznámil. Nebyli jsme přímo kamarádi – lidsky jsem měl blíž například k Wohnoutům a hlavně k Prohrála v kartách, to byli mí velcí parťáci, ale Fixa mě v kategorii „slavné české klubové kapely“ vždycky bavila nejvíc. Abych ale odpověděl na otázku: V devatenácti jsem hodně poslouchal Lunapark.
Jaký zážitek si s Vypsanou fixou pamatuješ nejvíc?
Jednou mě kluci vzali na část festivalové túry, asi na pět koncertů po celé republice. Připadalo mi neskutečné, že mě pátý koncert ve třech dnech baví úplně stejně jako první, takže moc, a hlavně mě bavili ti kluci. Márdi je klidná síla a hodnej člověk, v soukromí výbornej vypravěč, má paměť, skvěle rozumí například sportu, o tom můžeme propovídat hodiny. Mejla je vtipnej a skvěle se s ním chlastalo u táboráku. Sice jsme se nad ránem skoro poprali o to, jestli je Nohavica frajer nebo šmejd, ale v poledne jsme si pak zase rozuměli.
Který je jejich nejlepší song?
Hodně rád mám lehce fotbalovej a silně pardubickej Klenot. Kluci ho moc nehrají naživo, asi to není nejlehčí píseň, ale oceňuju, že když mě tuhle zahlédli, tak to zkusili.
Co bys kapele popřál k třicetinám?
Aby dlouho vydrželi takoví, jací jsou, lidsky i kreativně. Mám radost, že je poslouchá tolik studentů – tohle ať vydrží!