Selektoři a nadšenci z Rude Boy Rhythm už 30 let pořádají vinylový mejdany a koncerty. Tři kříže z károvanýho kamení oslaví 24. října 2026 na strahovský Sedmičce, pogratulovat přijedou newyorští The Slackers a s nimi taky Green Småtroll. Není proto divu, že na prokopávání ska a reggae do repro beden barů a pajzlů po celym světě se Buqiho vyptával jejich frontman Filip Kaňkovský.
Rude Boy Rhythm jste rozjeli před 30 lety. Jak vnímáš rozdíl v subkultuře tehdy a teď?
Bez internetu v kapse lidi chodili za kulturou, hledali, kde se můžou potkat a něco společně zažít. Dneska jim často stačí displej mobilu.
Jak Rude Boy Rhythm vznikli a jak se parta proměnila?
Založili jsme to s Kořínkem, oba jsme tehdy bydleli na squatu Ladronka a pracovali v žižkovským baru Propast. Ska koncerty tehdy nikdo nepořádal, jenom náš kámoš Path dělal pravidelný úterky na strahovský Sedmičce. Tam ale hrálo spíš reggae a dub. V Propasti občas pouštěl desky Láďa Červený, říkalo se mu Půlnoční. Přišlo nám to skvělý, tak jsme s Kořínkem a Pathem začali plánovat první koncerty. Path vyřizoval korespondenci se zahraničníma kapelama, já s Kořínkem produkci.
30 let Rudeboy Rhytm přijedou z New Yorku na strahovskou Sedmičku oslavit The Slackers. Koncert se kona 24. října.
První koncerty vaší crew proběhly v Klubu 007 na Strahově, pozvali jste New York Ska-Jazz Ensemble,The Toasters nebo Skaos, dneska absolutní legendy žánry. Jak vznikl nápad na večery, kdy hraje jenom hudba z vinylů?
Začali jsme nakupovat cédéčka a vinyly, abysme je mohli pouštět po koncertech. Zájem o ska rostl, tak jsme začali pořádat mejdany i bez kapel. Kromě Skaparády na Sedmičce třeba památný Lážo-Plážo na koupališti v Motole. K proměně týmu samozřejmě došlo. Kořínek se asi před deseti lety odstěhoval, nejdřív do Anglie, pak do Norska. Než odešel, v crew se protočilo pár známých jmen. Například DJ Roman, David Čechura a pak Kuře a Maykl, který zůstali dodnes. Koncerty už nepořádáme, hrajeme jenom naše pravidelný akce a necháváme se zvát.
Co pro tebe znamená pouštět po večerech lidem hudbu vinylů? Je tam pořád magie?
Prostě mě baví šířit dobrou hudbu, která se v barech moc nehraje. Bohužel. Cejtim, že nám už trochu ujel vlak. Mládež poslouchá jinou muziku a starší už nemaj tolik času. Nebo je spíš v den mejdanu přepere gauč a televize. (smích)
Kam jste se s Rude Boy Rhythm nejdál podívali? Jaký byly ohlasy mimo domácí parket?
Nejvíc mejdanů proběhlo v Hamburku, v St. Pauli jsme obrazili snad všechna místa, kde maj gramofony. Kamarády máme skoro po celym světě. Hrál jsem v Kuala Lumpur, v Jakartě, Manadu, na Bali, v Brisbane v São Paulu a pár dalších městech v Brazílii. Indonéská a malajská scéna je skvělá. A hlavně obrovská.
Cejtíš se jako rude boy nebo skinhead? Co pro tebe ty termíny znamenaj?
Cejtim se jako součást obou subkultur. V Česku jsou hodně propojený, nejsou tak silný, abysme se mohli dělit. Osobně se považuju spíš za rude boye, je v tom víc ska. Skinheads vnímám silnějc propojený s Oi! Ale to je čistě můj pohled.
Rozhovor s Buqičákem připravil frontman Green Småtroll Filip Kaňkovský.
Sedmipalec versus dvanáctipalec. Proč selektoři nejraději pouštěj z vinylovejch singlů a ne z velkejch desek?
Singly maj lepší zvuk, i když to kolikrát stejně není poznat. Hráváme na mejdanech, kde je hudba jenom záminka k party a aparatura často spíš směšná. Ale z velký desky stejně většinou pustíš jenom jednu hitovku a ta tak jako tak vyšla na singlu. Dvanáctipalce znamenaj těžkou tašku a neustálý hledání správný drážky. V cizině to maj trochu jinak. Tam se předhání, kdo má starší vydání a tak.
Jakou hudbu máš vlastně nejradši?
Hudbu, co se dá poslouchat. (smích) Hlavně ska, rocksteady, 2 tone, northern soul ale i klasickej soul. Punk, Oi!, hard core ale klidně i hip hop, funk. Prostě všechno, co má koule.
Chceš něco vzkázat čtenářům?
Ať neseděj doma a choděj za kulturou! Poslouchejte hudbu a ne nenávistný kecy a rasistický bláboly. Ty vám totiž život rozhodně nezpestří.