Willowdale, předměstí Toronta, konec šedesátých let. Ve sklepě rodinného domu stojí aparát, který by dnes působil komicky. Pár zesilovačů, bicí souprava a kytara, která pamatovala víc školních večírků než skutečných koncertů. Právě tady se začal rodit zvuk kapely, která později dokázala zaplnit stadiony.
„Nechtěli jsme být hvězdy,“ vzpomínal po letech Alex Lifeson. „Chtěli jsme jen hrát hlasitěji než ostatní.“
Rush vznikli v roce 1968 a první roky jejich existence připomínaly spíš vytrvalostní běh než raketový start. Hráli kdekoli – ve školních tělocvičnách, na večírcích, v klubech, kde bylo víc piva než posluchačů. Právě v té době se mezi Geddym Leem a Alexem Lifesonem vytvořilo partnerství, které mělo vydržet půl století.
Ten, který vše změnil
Zásadní zlom přišel v roce 1974. Původní bubeník John Rutsey odchází a kapela hledá náhradu. Na konkurz přichází Neil Peart, nenápadný kluk s brýlemi, knihou v batohu a technikou, která ostatní okamžitě ohromí. Jeho styl byl přesný, téměř matematický, ale zároveň měl energii, která kapelu okamžitě posunula jinam.
„Najednou jsme měli někoho, kdo přemýšlel o hudbě jako o architektuře,“ řekl později Lifeson.
Peart však nepřinesl jen specifický styl bubnování. Dodal také texty. Takové, jaké byly v hard rocku té doby téměř nevídané. Místo klišé o večírcích a vztazích se v nich objevovaly filozofické otázky, literární odkazy i fascinace science fiction. Rush najednou působili jako kapela, která se rozhodla posunout rock jinam.
Klíčová byla pro kapelu polovina sedmdesátých let. Desky Fly by Night a Caress of Steel naznačily, že tahle kapela se nechce držet jednoduchých struktur. Jenže publikum i vydavatelství začaly být nervózní. Skladby byly dlouhé, komplikované a pro rádia téměř nepoužitelné.
Turné po Caress of Steel členové kapely přezdívali Down the Tubes Tour. Jinými slovy: cesta ke dnu. Label chtěl změnu, hit, něco přístupnějšího. Rush se zachovali přesně opačně.
Natočili album 2112, futuristickou suitu rozdělenou do několika částí, s titulní skladbou rozdělenou do sedmi částí. Šlo o dystopickou science-fiction ságu inspirovanou dílem spisovatelky Ayn Randové, příběh o světě, kde je hudba zakázaná a individualita potlačená. Kapela věděla, že tohle může být konec její kariéry.
„Napsali jsme to jako loučení. Kdyby nás vyhodili, aspoň bychom se loučili se ctí,“ vzpomínal později Geddy Lee. Nastal však pravý opak a album 2112 se stalo prvním výrazným komerčním úspěchem Rush.
Masivní zvuk
Na koncertech kapely často vznikal zvláštní paradox. Publikum slyšelo hudbu, která zněla jako orchestr, ale na pódiu stáli jen tři lidé. Tajemství spočívalo v neustálém hledání nových možností – vrstvení nástrojů, pedály, syntezátory i neustálé přepínání mezi akustickými a elektrickými barvami.
Geddy Lee postupně obklopil svou basu syntezátory, Alex Lifeson experimentoval s texturou kytary a Neil Peart budoval kolem sebe bicí soupravu, která připomínala pilotní kabinu vesmírné lodi. Společně vytvářeli hudbu, která byla technicky náročná, ale zároveň měla energii klasického rocku.
Rok 1981 přinesl album Moving Pictures. Desku, která ukázala, že Rush dokážou spojit svou komplexnost s přístupností. Skladby jako Tom Sawyer, Limelight nebo Red Barchetta se rychle staly rockovými klasikami.
„Byla to chvíle, kdy jsme si uvědomili, že naše hudba oslovuje mnohem širší publikum,“ posal Lifeson.
Album zaznamenalo obrovský úspěch a Rush najednou stáli na vrcholu. Mnohé kapely by v tu chvíli začaly opakovat stejný recept. Ne tak Rush, kteří se rozhodli změnit směr.
Osmdesátá léta přinesla syntezátory, elektroniku a temnější témata. Desky jako Signals, Grace under Pressure nebo Power Windows ukázaly kapelu, která reaguje na technologickou dobu a proměnu světa kolem sebe.
Rush tím riskovali ztrátu části fanoušků. Někteří chtěli starý progresivní rock, jiní vítali novou, modernější podobu kapely. Neil Peart později vysvětloval, že stagnace by pro Rush znamenala větší riziko než experiment. „Nikdy jsme nechtěli znít jako vlastní revival,“ říkal.
Návrat z hlubin
S nástupem grunge na začátku 90. let se v rocku dostala do popředí jiná síla. Rush dekádou proplouvali se třemi deskami, které v prodejích stále byly platinové, nebo alespoň zlaté, jako v případě Test for Echo. Jenže v srpnu 1997 zahynula při automobilové nehodě Peartova jediná dcera Selena. Bylo jí devatenáct. O deset měsíců později zemřela Peartovi na rakovinu manželka Jacqueline. Zlomený Peart tehdy řekl kolegům z kapely, aby s ním dál nepočítali. A Lifeson s Leem pochopili, že to myslí vážně.
To, co následovalo, je jednou z nejsilnějších kapitol celého příběhu Rush. Peart sedl na motorku a projel 88 tisíc kilometrů napříč Severní Amerikou, sám se svými myšlenkami a bolestí. Z cesty vznikla kniha Ghost Rider: Travels on the Healing Road, jeden z nejpoctivějších dokumentů truchlení, jaké kdy rockový muzikant napsal. Kapela zatím čekala a nijak na svého bubeníka netlačila.
V roce 2000 Peart potkal fotografku Carrie Nuttal. Vzali se. A příští rok zavolal Geddymu Lee a hlásil: „Jsem zpátky.“ Na albu Vapor Trails se Rush vrátili silnější. Zněli jinak než předtím. Deska byla syrová, emotivní a plná energie, která připomínala první roky kapely. Následovala další turné, další alba a nakonec i uvedení do Rock‘n‘rollové síně slávy v Clevelandu.
Byl to triumf, na který Rush čekali přes třicet let. Fanoušci roky zuřili, že kapela s takovými hudebními zásluhami je ignorována, a jejich petice a hlasovací kampaně, aby Rush byli do Síně slávy přijati, byly téměř legendární.
Časopis Rolling Stone tehdy psal o noci, kdy nerdi zvítězili. V sále tleskali Dave Grohl a Taylor Hawkins, kteří kapelu do Síně slávy uvedli, i celá řada dalších hudebníků. Rush inspirovali Dream Theater, Alice in Chains, Iron Maiden, Megadeth, Foo Fighters, Primus, Pixies i řadu dalších. Ti všichni věděli, komu tleskají. Kapela, která čtyřicet let dělala přesně to, co chtěla, bez ohledu na módní vlny, kritiky, tlaky labelů, konečně dostala štempl na svou kariéru.
Konec. Nebo ne?
O dva roky později se v roce 2015 uskutečnilo poslední velké koncertní turné kapely. Oslavovalo 40. výročí příchodu Neila Pearta do skupiny a mělo být definitivním rozloučením Rush s fanoušky. Peart tehdy v rozhovorech říkal, že další šance vidět Rush na turné v jejich tradiční sestavě je nulová. „Že uvidíte jednoho nebo dva z členů? OK. Ale všechny tři ne.“ Nikdo netušil, proč tak mluví. Nevědělo se, s čím bojuje.
Glioblastom, agresivní nádor mozku, byl jeho soupeřem tři a půl roku. Peart s ním bojoval v naprosté tajnosti. Nakonec mu podlehl na začátku roku 2020. Oznámení přišlo tři dny po jeho smrti. „Je hotovo, konec. Jsem nesmírně hrdý na to, co jsme vytvořili. Ale musíte vědět, že šlo o práci nás tří,“ konstatoval tehdy Geddy Lee. Alex Lifeson byl ještě kategoričtější: „Rush už dál existovat nebudou, protože Neil tu není, aby byl součástí.“ Bylo to jasné, definitivní, správné.
Vztah mezi Leem a Lifesonem zůstal silný. V roce 2022 se poprvé od Peartovy smrti objevili společně na pódiu. Nejprve na oslavě 25. výročí South Parku, pak na londýnském tributu Tayloru Hawkinsovi. Společně s Davem Grohlem, Chadem Smithem a Dannym Careyem zahráli YYZ, Hawkinsovu oblíbenou skladbu Rush. Fotografie z tohoto vystoupení obletěly svět. I samotný Paul McCartney, který byl v publiku, Lifesona s Leem osobně přesvědčoval, aby se vrátili.
Nejlépe to tehdy popsal Chad Smith: „Ti chlapi jsou tak šťastní, že zase hrají. Milují to a baví je to. Stýská se jim po hraní. Neil tu není, ale oni hrát pořád chtějí.“ Přesně tohle bylo vidět. Přesně tohle slyšeli všichni v publiku.
Na jaře 2024 Lifeson prohlásil, že artritida mu už neumožňuje hrát na dřívější úrovni a že ježdění na tour už není pro něj. Rush podle něj už definitivně skončili. Přitom hned v květnu stál společně s Geddym Lee na pódiu v Torontu při tributu Gordonu
Lightfootovi. Nikdo to nepojmenoval. Ale všichni viděli, k čemu to spěje.
Zlom přišel nečekaně, v rakouských lázních. Lee a Lifeson tam odjeli na ozdravný pobyt a někde mezi saunou a horskou procházkou si začali pohrávat s myšlenkou dvanácti koncertů. Pak se z nich stalo osmnáct, třicet a skončili na osmapadesáti.
Loni v říjnu kapela oznámila turné Fifty Something. Společně s německou bubenicí Anikou Nilles, jejíž videa mají na YouTube desítky milionů zhlédnutí, a klávesákem Lorenem Goldem. Reakcí fanoušků byl mix euforie a skepse. Jak zahrát Rush bez
Neila Pearta? Jak zahrát YYZ bez muže, jehož jméno je v názvu skladby zakódováno v Morseově abecedě?
Lee a Lifeson na tuto otázku neodpověděli tak, jak média čekala. Neřekli, že Anika Nilles je nástupkyní Pearta v kapele, ale že si chtějí zahrát hudbu, která je provázela padesát let. Že chtějí vzdát hold Neilovi tím nejlepším způsobem, jaký znají: zahrát jeho skladby s maximálním respektem a radostí.
Zároveň ještě existuje něco, o čem dva zbývající členové Rush v rozhovorech mluví jen v náznacích. „Kdo ví, co bude, ale myslím, že nějaká hudba nakonec vyjde,“ nechal se Geddy Lee slyšet v rozhovoru pro Music Radar.
Ohlášené turné nemá být jen večírkem na rozloučenou, nostalgickým ohlédnutím. Lee a Lifeson, dva kluci, kteří se znají od mládí a muziku spolu dělají přes půl století, chtějí podstatu své muziky předat dál. Neil Peart, muž, který napsal tisíce stránek o tom, jak je nutné žít naplno a nevzdávat se, by je v tom určitě podpořil.
Zpátky na turné
Rush se v roce 2026 vrací na pódia s turné Fifty Something Tour, prvním od rozlučkové šňůry R40 v roce 2015. Jádro kapely tvoří zakladatelé Geddy Lee (zpěv, baskytara) a Alex Lifeson (kytara) a za bicí usedne německá bubenice Anika Nilles, která zastupuje zesnulého Neila Pearta. Turné má být oslavou více než padesáti let hudby Rush a zároveň poctou Peartovu odkazu. Šňůra začne 7. června 2026 v Los Angeles a během roku projde městy v USA, Kanadě a Mexiku. Evropská část je plánovaná na rok 2027. Nejbližší potvrzenou zastávkou k České republice je Mnichov, kde kapela vystoupí 25. února 2027 v Olympiahalle. Další koncerty v regionu jsou ohlášené například v Berlíně, Kolíně nad Rýnem nebo Hamburku; později turné zamíří i do Krakova.