Frajer až na pavlač Pepíček Čečil. Příběh harmonikáře, který uhranul Bohumilu Hrabalovi

Pepíček Čečil je asi nejznámější český hospodský harmonikář. Pár jeho vyhlášených písní najdete na YouTube, ale když googlujete jeho jméno, zjistíte, že o něm nikdo nikdy nic pořádného nenapsal. Všechno je jen takové „na této akci zahraje/zahrál“ nebo v poslední době objevíte nabídky knihkupců na jeho knihu Je to jen mezi náma. Pepíček Čečil se totiž ve svých pětasedmdesáti stal spisovatelem. Překonal tím svého dávného kamaráda Bohumila Hrabala, který svou první knihu vydal v devětačtyřiceti.

Ale dost oslavných řečí. O Čečilovi se dá jen těžko psát. Musí se hlavně vidět a slyšet. To je pak jako když slyšíte někoho, kdo přišel rovnou z Měsíce. Nicméně, Josef Čečil, kterému nikdo neřekne jinak než Pepíček, je ročník 1949. Narodil se v Jiříkově na severu Čech a jako kluk s rodiči hodně cestoval po republice.

V knize Je to jen mezi náma se dozvídáme, jak to u nich doma vypadalo: „Na stará kolena začínám nabývat přesvědčení, že jsem nepřišel na svět z lásky, ani jako produkt nízkých pohnutek, ale jako chybný výsledek jednoho stranického úkolu. To se událo na konci první půlky minulého století. Po komunistickém puči bylo třeba rodit nové soudruhy. V mém případě se jim to podařilo do mého 15. roku věku, kdy jsem začínal chápat, jak to ve světě doopravdy chodí. Do té doby jsem se nemohl dočkat, až mi bude 18 a já si budu moct podat přihlášku do KSČ… Náš tatínek jako stranický funkcionář byl překládán z místa na místo, jak strana potřebovala, a naše poslušná rodinka cupitala pěkně za ním.“

No, rodiče si nevybíráme. Ale jestli si starej Čečil myslel, že syn se potatí, tak se mu to moc nesplnilo. Rodina ale nakonec po dlouhé pouti republikou skončila v Praze. Ještě předtím, než mladý Čečil objevil hlavní město své vlasti, žila rodina v Pardubicích a tam se naučil hrát na harmoniku:

„Začátek mého muzicírování patří do Pardubic. Bylo mně asi 8–9 roků, když mému bratrovi rodičové k Vánocům koupili harmoniku – heligonku zn. Fírottí, a na ni začal bratra učit náš tatínek, všestranný muzikant. Škoda jen, že u muziky a divadla nezůstal a dal se na politiku. Bratr, o pět roků starší než já, šel brzy nato do učení slaboproudého elektromechanika a začal si vydělávat. V té době (přelom 50.–60. léta) byl už moderní jazz a další proudy z této hudby plynoucí. Bratr Milan odložil heligonku do skříně a koupil si kytaru. Harmonika nebyla dlouho bez povšimnutí, ze skříně jsem ji vysvobodil a mezi svými kamarády jako kočku za ocas tahal, kterážto zvuky nelibými podobnými fňukání, naši společnost odměňoval.“

O dalším Pepíčkově osudu se dozvídáme v jeho povídce Balada o hovnu, napsané pravděpodobně v roce 1985. Čečil se v ní rozhodne, že si pořídí sbírku různých výkalů, aby ji později odkázal národu jako důkaz, že nežil zbytečně, ale hned první exemplář, hovno medvěda brtníka, se nenávratně poškodilo. „Můj otec vždycky považoval moje potřeby v zálibách a zájmech, ať se týkaly čehokoli, za zbytečné, zrovna tak jako celý můj život. Nevystudoval jsem ani jednu vysokou školu, a dokonce nemám ani maturitu, k tomu mám ještě dlouhé vlasy a vousy, chodím na pivo a někdy na rum. Ve svých 36 letech jsem svobodný, a pro to všechno jsem ostudou naší rodiny.“

Ví se, že absolvoval Lesnické učiliště na Křivoklátě. Povahou samotář prý chtěl žít a pracovat v přírodě. Jeho snem bylo stát se hajným a toulat se po lesích. Paradoxně byl však během studií v druhém ročníku na lesnické škole vážně postřelen brokovnicí myslivcem při očesávání jabloně. Prý si ho spletl se sojkou, ale věřte mu.

Nakonec se hajným nestal a celých deset let pracoval jako montážní dělník v ČKD Tatra Smíchov. Bylo to jeho nejstálejší zaměstnání. Jeho kamarádi tvrdí, že potom pracoval jako údržbář, tiskař, kolportér denního tisku, pomocný dělník a bůhvíkdo ještě. Mnozí si ho ještě pamatují jako zahradníka ve Vojanových sadech a na Petříně. Ideální zaměstnání pro člověka, který včera dlouho do noci hrál a zapíjel pivem:

„Buď zdráv a vyhýbej se práci

Nás práce neživí

Nás živí magistrát

Za zlatejch padesát

V pondělí nedělám, v úterý volno mám,

Ve středu si lehnu, ve čtvrtek se nehnu,

V pátek se voholim, v sobotu vohodím

A v neděli jdu flámovat.“

Určitě s ním včera tenhle Pochod nezaměstnaných zpívala celá hospoda. Patří k těm, o které ho lehce pivem zaplavená společnost ráda žádává. Ale slyšeli jste ho někdy, že by hrál podobnou píseň Ručičky, nebojte se, vy makat nebudete? V soupisu asi stovky písní, které jeho přátelé od něj slyšeli, chybí. Nejspíš ji přenechal Šlapetu. To operuje na podobném repertoárovém poli, ale Čečil se od staropražského bandu liší tím, že každou svou píseň protrpí.

Kde se vzal kult?

Co je na Čečilovi tak zázračného, že se stal až kultovní osobností českého intelektuálního prostředí? Nezpívá přece nic jiného než obyčejné hospodské písničky. U většiny z nich ani neznáme autora, a když, tak je to nejspíš František Gellner, Karel Hašler nebo T. R. Field. Z pera posledně jmenovaného básníka pochází i Čečilův opus magnum Mým domovem ztichlá je putyka. Field, později publikující pod jménem Bohdan Vojtěch Šumavanský, ji složil v roce 1915, když mu zkrachovala jeho vlastní hospoda. Jako kdyby její slova předpověděla i Pepíčkův život:

Pokud se dá Čečilův pěvecký projev k někomu přirovnat, tak je to Tom Waits. Je jedním ze dvou „pražských waitsů“, tím druhým je mnohem víc autorsky založený Hugomír z další pražské legendy Letouni soumraku. Když Čečil zpívá, jako kdyby vystupovala na povrch všechna existenciální bolest světa, tragédie člověka, jehož bolí, že se vůbec narodil, jehož bolí, že vůbec ještě dýchá, jehož bolí, že už od zrození spěje ke svému zániku. Dokáže proměnit sentiment Hašlerovy písně Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká / pověz mi, co bude / do dne a do roka v obraz beznaděje z budoucnosti, a z Gellnerovy Gorily (jak říká jeho básni Konečně je to možná věc) udělá furiantskou hymnu.

To je přesně ta póza, která Pepíčkovu naturelu vyhovuje. Vykořeněný člověk, ublížený světem, nádoba hořkosti a smutku, která svůj pocit vyděděnce zalévá mocnými doušky piva a nějakým tím panákem do co největšího znecitlivění. Ale zároveň je v tom i notný kus protestu a rebelství. Přesně to, co jsme milovali v uhlazenější formě třeba na Kainarových šansonech a blues v provedení Vladimíra Mišíka nebo českých šansoniérek. Nebo co známe v něžnější poloze z Hrabalových próz z padesátých let.

Není divu, že Čečil se s Bohumilem Hrabalem sblížil. Nejčastěji spolu sedávali U Zlatého tygra, ale často zapadali i do jiných hospod, třeba na Letnou do dnes už neexistujících hospod U Sojků nebo Plzeňský dvůr, kde se scházela Společnost Vladimíra Boudníka. Myslím, že Pepíčka na Hrabalovi přitahovala jeho schopnost zobecňovat konkrétní historky a hospodské šplechty do podoby výletů do hlubin lidských duší. Je to znát i z Krátkého vyznání v Čečilově knížce: „Proto jsem ho miloval, protože mi neviděl jenom do srdce, ale až do žaludku, a psal o mně, aniž by mě znal. Proto ho též hodně lidí nenávidělo, protože do nich viděl a odhalil v nich krásu i špatnost a po přečtení jeho knížek se styděli vyjít na ulici, neboť si připadali jako by byli úplně nazí a jejich největší tajemství byla odhalena, anebo jako by je měli napsána na čele a kdokoli, kdo je potká, si je může přečíst.“

Možná proto, že je v jeho písničkách tolik bolesti, říká své harmonice fňukna. Sám to ale vysvětluje jinak. Prý to pochází z doby, kdy ho bratr učil na heligonku hrát. „Nejdřív mě naučil stupnice a potom vždy hrou jedním prstem písničky: Pásla ovečky v zeleném háječku a Včera neděle byla. Při mé produkci se fňukání ozývalo stále, i když trochu kultivované, tak se heligonce začalo říkat fňukna, kteréžto označení jí v mojich rukou zůstalo dodnes.“

Fňuken neboli zednických varhan Čečil vystřídal dlouhou řadu. Při jeho bohémském způsobu života byla jejich životnost často velmi krátká. V jednom svém autobiografickém textu popisuje, jak mnohé jeho nástroje dopadly: „Byly dva zásadní způsoby, jak jsem o své heligonky přicházel. Několik krásných nástrojů mně ukradli při různých příležitostech. Dvakrát mě přepadli na ulici (v noci), jednou s nožem v ruce. Několikrát se mi stalo, že jsem hrál v hospodě, kde jsem nikoho neznal. Při návratu z WC byla fňukna nenávratně pryč. Všichni přítomní v hospodě dělali, že nic neviděli a že se nic nestalo. Tento příběh se mi přihodil v několika obměnách. Další způsob, jak jsem o ty krásné, vzácné a milované nástroje přicházel, byl, že jsem je ničil sám, a to když jsem vypil alkoholu více, než bylo zdrávo, a kvalita mého hudebního snažení se o mnoho zhoršila, dovolil si mně někdo říct, abych to zabalil, že hraju hrozně. To moje ješitnost dostala příliš citelnou a bolestivou ránu. Snažil jsem se přeci hrát co nejlépe až na to, že mi chyběla potřebná soudnost. V takový moment jsem si připadal jako ten největší pitomec a nejradši skončil život sám. Na to jsem byl ale příliš velký zbabělec, a tak jsem alespoň zabil to, co jsem měl nejraději, svoji fňuknu.“

Čečil je velmi plachý a pokorný člověk. Když nezpívá – a to pak řve z plna hrdla – tak spíš jen mumlá. Víc naslouchá, než mluví. Pokud vůbec u piva mluví, protože někdy to vypadá, že se bojí něco říct nahlas! Jen tak sedává a pije pivo. Ale v těch chvílích, kdy vezme do ruky harmoniku, úplně se změní. Stane se z něj žižkovskej frajer, libeňskej chuligán, vršovickej opilec. Jak v jedné ze svých písní zpívá: „Frajer až na pavlač, hospodskej flákač.“ Křičí prvorepublikové pravdy ze svých písniček, jako kdyby šlo o život:

Dobrého pomálu

Čečilova diskografie není velká. Ostatně, ani jeho koncertní repertoár není nijak široký. Nepochází ze sbírek lidových hospodských písní, jako byly kdysi Písně lidu pražského. Odposlouchával ony dryáčnické popěvky po zapadlých hospodách, kde ještě v šedesátých a sedmdesátých letech při sedmi- a desetistupňovém pivu doznívaly, a jak říkává „učil jsem se je a často zapomínal, protože jsem si je nikdy nezapisoval“.

Svérázné staropražské hospodské písně lákají k tomu, aby hospodský písničkář začal vymýšlet songy v podobném duchu. U Čečila tomu tak není. „Svoje písničky jsem napsal asi tak čtyři nebo pět,“ říkává, „z toho si nepamatuju žádnou.“ 

V letech 2002 a 2003 mu nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského vydalo dvě alba Písně hospodské a kriminální a Písně hospodské a kriminální 2. Obé ve velmi malém nákladu dvou set kusů. Obě desky jsou nahrány naživo, první v žižkovské hospodě Nad Viktorkou, druhá v hospodě ve Starém městě pod Landštejnem. Je v nich obsažena klíčová část Pepíčkova repertoáru Hospodskej, roztoč pípy, Hřbitove, hřbitove, Ztichlá je putyka, Raťafák nebo Byl večer tichý, proložená trochu zmateným, kritik by řekl opileckým blábolem. Ale je na nich dobře zachycen zpěvákův naturel a vášeň, se kterou své písně po hospodách, vernisážích a příležitostných provozuje. Sedává sice nejčastěji ve staroměstské hospodě U Parlamentu, ale můžete ho často slyšet na různých masopustních slavnostech nebo městských slavnostech.

Nejoblíbenější a asi i nejslavnější Pepíčkovou písničkou, zachycenou na desce, je nejspíš popěvek Je to všechno v prdeli. Není to žádná originální melodie, až příliš připomíná Werichovu klasiku Narodilo se štěně, ale i Werich uváděl, že ji zpívá „na lidovou notu“. Hospodský minesengr ji zpívá s prožitkem, který si skladba zaslouží, neboť sám hlavní slogan se dotýká každého z nás. Každý z nás se někdy ocitl ne sice ve stavu, ale určitě v náladě, kterou píseň popisuje.