Výjimečně otevřený rozhovor dvou muzikantů pojednává o klubové dřině, zahraničních turné i koncertování s popelem věrného fanouška v kapse. Je to povídání o oddanosti i o tom, jak se z punkové kapely z Teplic stal do not a itinerářů vepsaný životní projekt.
„Každej den volna stojí peníze. V dodávce se nenaspíš, jídlo není. Tak radši hrajeme,“ říká Míra Wanek s klidem člověka, který to všechno zažil. Už jsme doma mají za sebou stovky koncertů v Japonsku, Americe i v Evropě. Vystupovali ve sklepních klubech, přespávali na zemi u promotérů, hráli s vlastním aparátem i bez zvukaře.
S Márdim si rozumí. Nehudebně. Oba mají rádi dřinu, oba znají kluby, kde není výtah, ale jsou tam lidi. A oba vědí, že když někdo vydrží čtyři dekády v dodávce, už to není kapela, ale způsob života. Přijďte to oslavit na narozeninový koncert 29.7. do pražského Lucerna Music Baru.
Už jsme doma se nikdy nepřizpůsobili. Když v devadesátkách vyjížděli do Ameriky, chvíli zkoušeli zpívat anglicky. „Ale lidi za náma chodili a říkali: Všichni tu zpívají anglicky. My chceme slyšet češtinu. Ta je jako další nástroj,“ vzpomíná Wanek. A tak zůstali u svého. Češtinu brali na turné stejně samozřejmě jako komba a spacáky.
Že jim fanoušci rozumí i tak, dokazuje příběh Johna z Bostonu. Naučil se jejich texty nazpaměť. Foneticky. „Zpíval s náma česky, aniž by uměl jediné slovo. To mě dostalo. Každá kapela by chtěla mít svého Johna,“ říká Wanek. Když John zemřel, jeho popel vzali Už jsme doma s sebou na americké turné. „Byl v mojí kapse celý měsíc. Poslední večer jsme ho vysypali do moře v New Yorku.“
Márdi během rozhovoru několikrát opakuje, že tohle je pro něj skutečný rock’n’roll. Ne promo, ne gigy na festivalech, ale kapela, která si sama dělá itineráře, sama řídí, tahá aparát a večer hraje. „Dodávka, pot, klub, další den znova,“ shrnuje Wanek, který je mimochodem tak přesný organizátor, že jeho ručně psané detailní itineráře ze šňůr skončily v muzeu vedle Dvořáka a Smetany.
Kapela nemá bedňáky, nemá tour manažera. O všechno se starají sami. „Ne proto, že bychom chtěli. Ale protože jinak to nejde,“ konstatuje Wanek lakonicky.