Když Antonín Kocábek recenzoval eponymní debut skupiny Moře dní, napsal: „Je to nenápadná deska, u které je už předem jasné, že neprorazí ani v hitparádách, ani se neobjeví v nominacích alb roku. Přesto je v její neambicióznosti jisté kouzlo, které k ní může mnohé i zpětně nasměrovat a vracet.“ Téměř totéž lze říct i o albu Barevná továrna, přestože jde o nahrávku, která se od debutu v mnoha ohledech odlišuje.
Nejvýraznější změnou je bezpochyby posun k propracovanější produkci a bohatším aranžím, k čemuž přispěla i početná sestava hostujících hudebníků. Na albu jich účinkuje úctyhodných osmnáct, mimo jiné Anna Vaverková (ve skladbě Kolín nad Rýnem), NIKA (ve skladbě Duše v pokoji), Alex Denisa Katzer (ve skladbě Dovolen), Štěpán Janoušek, Andy Čermák nebo Petr Vavřík. I díky nim zní Barevná továrna pestřeji a zvukově velkoryseji.
Přestože se kapela kolem Martina „Marcyna“ Hampela na novince nepouští do žádných radikálních experimentů ani žánrových úkroků, již od úvodní skladby Alžběto je zřejmé, že se jedná o daleko sebevědomější nahrávku s promyšlenějším songwritingem a citem pro detail. Je to nahrávka, která staví na dynamice a na kontrastu mezi křehkými, až komorními momenty a výbušnými gradacemi. Již zmíněná první skladba mě svým způsobem překvapila, a to zejména tím, že se kapela v rámci jednoho songu nebojí zcela změnit jeho dynamiku a atmosféru přidáním expresivních smyčců.
A podobných překvapení, která bych od Moře dní nečekal, je na albu několik. Za všechna ještě mohu zmínit rytmickou gradaci podpořenou pompézními kytarami v závěrečné části Duše v pokoji nebo osmdesátkové synťákové intro skladby Autobahn, Pt. 1 s kytarou, která jako by vypadla z Marka Knopflera a Dire Straits. Právě tyto produkční a aranžérské odbočky posouvají nahrávku alternativnějším směrem, aniž by však Moře dní přišli o svoji signifikantní civilnost a přístupnost.
Pod tou se ale skrývá velmi chytrá muzika, v níž je při opakovaném poslechu stále co objevovat. Právě jejich práce s aranžérskou úsporností, ve které každý úder do činelů nebo každý vybrnkávaný tón kytary má své jasné opodstatnění, a schopnost vytvářet napětí mezi tím, co zazní a co zůstane naznačeno, přímo vybízí k tomu nasadit sluchátka a užít si klidnější poslech. A přitom to jsou pořád prostě písničky.
Silnou stránkou alba jsou také texty. Tady kapela pracuje s motivy času, proměny, nostalgie i hledání klidu, které podává s jemnou ironií a nadhledem. Marcyn se však v textech nesnaží o velká generační prohlášení ani o prvoplánovou poezii. Vychází z obyčejných situací, vzpomínek, pozorování a drobných emocí. Právě v tom, že dokáže textová sdělení vykřesat ze zcela banálních a obyčejných situací, které každý zná a se kterými se téměř každý dokáže ztotožnit, jim dává neskutečnou sílu. Kdo jiný než Marcyn by dokázal na banálním koláčku k snídani vykreslit existenciální pocity marnosti každodenního snažení? No vlastně ještě Buty, ale to není nic divného, protože Marcyn v kapele Buty hraje, a je tedy jejich poetikou přirozeně inspirován.
Moře dní se na Barevné továrně nehoní za trendy, ale budují si svůj vlastní specifický zvuk a svoji vlastní poetiku. Stali se kapelou, která přesně ví, co chce říct a jak to chce říct a která roste se svojí hudbou. Barevná továrna je důkazem, že u nás stále vzniká hudba, co má vizi a duši. Pokud hledáte album, které ve vás zanechá stopu, které si musíte pustit několikrát, abyste objevili všechny jeho skryté vrstvy, Barevná továrna je přesně pro vás. Myslím, že je to jedno z nejsilnější domácích alternativních kytarových alb letošního roku. Ano, Marcyne, fakt si nemyslím, že to je mainstream, přestože bych byl rád, kdyby takovou muziku tuzemská rádia hrála.
VERDIKT: 81 %
Barevná továrna není deskou pro jeden poslech, je to nahrávka, která vyžaduje čas a prostor, aby se plně rozvinula. Moře dní na ní neztratili svou původní autenticitu, ale přitom ji oblékli do mnohem barevnějšího a produkčně dotaženějšího kabátu. Poctivé řemeslo, vnitřní intenzita, ale hlavně otisk skutečného života.