Všechno dění bylo návštěvníkům k dispozici v ulicích historické židovské čtvrti, na dvorku za muzeem, v synagoze, v Zámeckém skleníku, ale i na boskovickém hradě.
Trochu historie
Poprvé se festival v roce 1993 konal z popudu skupiny mladých lidí ze sdružení Prostor. S žádostí o spolupráci se obrátili na sdružení Unijazz. Akce, s původním podtitulem „pro zachování a obnovu židovské čtvrti“, měla za cíl upozornit média a širokou i odbornou veřejnost na existenci tohoto architektonického unikátu a na neutěšený stav, v jakém se nacházela, zabránit jeho likvidaci a přispět k obnově. V současné době likvidace památky dávno nehrozí a festival se tak v posledních letech mohl stát už jen festivalem „pro židovskou čtvrť“. Každoročně se jej účastní několik tisíc návštěvníků. Kromě možnosti si užít zajímavou muziku, nebo se jinak kulturně obohatit, se také mohou seznámit s Boskovicemi, jejich historií a památkami.
Osobně boskovický festival navštěvuji pravidelně a každý rok se na něj hodně těším. Letos jsem byl zvědavý, jak se pořadatelé popasují s tím, že z důvodu rekonstrukce nebylo možné pro hudební vystoupení využívat letní kino, které bylo vždy hlavní scénou festivalu. Jeho funkci pro letošní rok převzalo pódium na Panském dvoře. Musím říct, že to vůbec nevadilo. Dokonce si myslím, že to v ledasčem bylo i lepší. Navíc přibylo malé podium na dvorku za muzeem, na kterém se každý den odpoledne konalo jedno komornější vystoupení. Za jediné omezení jsem považoval nucený přesun food zóny z parku před Zámeckým skleníkem na parkoviště mezi muzeem a Panským dvorem. I když i na to se dalo zvyknout.
Jezdím do Boskovic primárně za muzikou, takže jsem se opět věnoval převážně hudebnímu programu. Opět čítal pestrou nabídku tuzemské, nejen alternativní scény napříč žánry, ale i několik zajímavých zahraničních jmen. Samozřejmě nebylo v mých silách zhlédnout všechny koncerty, ani ty které jsem vidět chtěl. Nejen proto, že se některá vystoupení časově kryla, ale i proto, že se mi nechtělo několikrát denně funět do kopce do stanu na Palouk nacházející se na loučce vedle hradeb boskovického hradu. Leč i tam jsem si samozřejmě několikrát vyšlápl. Bylo toho i tak opravdu hodně a nechci se rozepisovat o každém jednotlivém interpretovi. Níže přináším vystoupení, která pokládám za nejzajímavější.
Všechny vrcholy Boskovic
Ve čtvrtek se ještě nehrálo na hlavním pódiu na Panském dvoře, takže jsem většinu času strávil ve stanu na Palouku, kde jsem shlédl několik hezkých koncertů. Jako první Kristínu Mindovou aka obligatne. Projekt obligatne v nedávné době prošel výraznou proměnou, Kristína ukončila spolupráci s kapelou a vrátila se ke svým sólovým kořenům. Kristína na malé pódium nastoupila sama a stan zaplnila svým velmi intimním, až křehkým projevem. Ten doprovází komplexní zvukový doprovod tvořený vrstvami elektronických ploch, kytarových partů a loopingem. Bylo to podmanivé a melancholické vystoupení postavené na upřímnosti textů a jemné práci s emocemi.
Následovalo vystoupení brněnského tria Pátí na světě, na které jsem se hodně těšil. V sestavě kytara, bicí a dechový MIDI kontroler předvedli osobitou alternativně folkově elektronicky rockovou muziku, které sama říká univerzální originál. Již z popisu je zřejmé, že jejich hudba se vzpírá jednoduchému zařazení. Je to výsledek spolupráce zkušených muzikantů, kteří pod hlavičkou vlastního konceptu „univerzálního originálu“ (UNIORI) dekonstruují a znovu skládají žánrová klišé. Jejich hudba přitom nepůsobí jako samoúčelné intelektuální cvičení, nýbrž jako svébytná, vnitřně soudržná forma písničkářství, v níž se potkává kytarová tradice s elektronickou strukturou, která je naživo neskutečně uhrančivá.
Poté jsem se skutálel z kopce dolů do Zámeckého skleníku, protože jsem nechtěl přijít o koncert „tatínka českého blues“, jak Jana Spáleného trefně označil Ondřej Bezr. A co k tomu říct? Jan Spálený byl ve formě a v dobré náladě a společně s ASPM návštěvníkům zaplněného skleníku zprostředkoval nezapomenutelný hudební zážitek. Veliká krása to byla.
Zbytek večera jsem opět strávil ve stanu na Palouku a z programu bych chtěl ještě zmínit vystoupení pro mě dříve neznámé SJU (občanským jménem Zuzana Smatanová. Pozor, nezaměňovat se známou slovenskou zpěvačkou téhož jména). Do Boskovic přijela pouze v doprovodu klávesistky, a i tak pro mě byla její hravá muzika na pomezí alternativního popu, elektroniky a art-popu velmi příjemným překvapením.
V pátek už se hrálo i na hlavním pódiu a hudební program byl hodně nabitý. Z již druhého vystoupení dne se vyklubal, z mého pohledu, nejlepší koncert celého festivalu. Ostatní vystupující nechť prominou. Postaralo se o něj slovinské trio Moving as a Giant. Do prosluněného odpoledne přinesli mohutný a pohlcující zážitek, o který se postarala impozantní zvuková stěna tvořená zkreslenými riffy a zlověstnými syntezátory podpořená těžkými rytmy. A tím vším proniká hluboký, autoritativní, ale zároveň velmi zranitelný vokál frontmanky Bojany Pejanović, což kapele dodává jakoby podprahovou zranitelnost. Pokud jste fanouškem pohlcujícího, atmosférického post-rocku a noise-rocku s prvky doomu, tak si je najděte a poslechněte. Jsou výborní.
Hned po Slovincích opanovali hlavní pódium Poláci, konkrétně skupina Fish Basket, která přinesla zase jiný hudební zážitek. Instrumentální trio se pohybuje v mantinelech technického math-rocku s prvky post-rocku. Předvádí sofistikovanou hudbu postavenou na komplexní asymetrické rytmice a častém střídání temp, která se soustředí na překvapivě hravý instrumentální dialog mezi kytarami a rytmickou sekcí.
Po skončení jejich setu mě čekal páteční výšlap na kopec k hradu, protože jsem spěchal na vystoupení pražského fusion tria Ploy a jejich žánrově rozkročnou hudbu, kterou označují jako pop se strychninovým úsměvem, nakyslý jazz s příměsí TNT.
Zbytek večera jsem opět strávil na Panském dvoře, kde jsem se bavil výborným koncertem mých oblíbených Nauzea Orchestra a ne tak dobrým koncertem experimentálně rapového dua P/\ST. P/\ST mám rád, viděl jsem řadu jejich skvělých show, ale v Boskovicích se to nějak nepovedlo. Jako by to dávali jen na půl plynu. Dan Kranich před koncertem zmiňoval, že po vydání posledního alba Fotr pozměnili set-list, tak je možné, že si to prostě ještě úplně nesedlo. Nicméně publikum se bavilo, a to je důležité.
Ze sobotního programu bych chtěl vypíchnout koncert Jiřího Imlaufa. Doprovázen Ondrou Kyasem na kytaru a synťák a Jiřím Šedivcem na violoncello zahrál skladby ze svého sólového alba. Slyšel jsem to naživo poprvé a vystoupení pro mě bylo ve festivalovém shonu vítanou chvílí usebrání. Sestava kytara–klávesy–violoncello citlivě podtrhuje kostru Imlaufových písní. A zejména Šedivcovo violoncello dává těm textům o malých prohrách a velkých odchodech nový autentický rozměr.
Na Panském dvoře mě velmi překvapila skupina Mayon. Tuto kapelu, která ve své hudbě mísí post-metal, post-rock a alternativní hardcore s hutnými kytarami a emotivními vícehlasými vokály, jsem naživo viděl pouze jednou. Bylo to v roce 2021 na festivalu Oakfest v Dubu nad Moravou a tehdy to bylo jejich úplně první vystoupení. Kluci za dobu, co jsem je neviděl, neskutečně vyrostli a dávají to výborně. Dobré to bylo, dobré.
I v sobotu mě čekal jeden výstup na Palouk u hradu, protože jsem si chtěl poslechnout set Viktora Oriho tradičně doprovázeného Antonínem Kropáčkem na bicí. Viktorovu sólovou tvorbu miluju pro tu její hloubku a neskutečnou energii, a pokud mohu, tak si jejich koncert nenechám ujít. A ani kopec mě nemůže odradit. Bylo to opět výborné.
O závěr večera se na Panském dvoře postarali OHM SQUARE, kteří v současném dvoučlenném obsazení svoji hudbu posunuli od původně organického drum & bassu, trip hopu či breakbeatu ke komplexnější elektronice. Prokazují, že i s minimem prostředků lze vybudovat maximální zvukový prostor. Byl to precizní, chladný, a přitom emočně neuvěřitelně silný závěr programu na hlavním pódiu. A bylo to také poslední vystoupení, které jsem na letošních Boskovicích viděl. Program pokračoval i v neděli, například vystoupeními skupin B4 nebo Mucha, ale to jsem tam již nebyl.
Bylo toho samozřejmě mnohem víc a každý si mohl najít to svoje. Závěrem mohu pouze konstatovat, že se i třicátý čtvrtý ročník festivalu v Boskovicích povedl. Pořadatelům se dlouhodobě daří držet kvalitu programu na hodně vysoké úrovni. Nezbývá mi než pořadatelům popřát hodně sil, nadšení a chuti do dalších ročníků. Pokud jste v Boskovicích ještě nebyli, tak si někdy zajeďte. Stojí to za to. Já se tam určitě zase vrátím.