„Keith Moon, oslavovaný bubeník The Who, se narodil ve Wembley 23. srpna 1946 a je často vnímán jako největší bubeník v rockové historii.“ Těmito slovy dnes The Who zesnulého kolegu připomínají na svých webových stránkách. A i když bychom mohli vést debaty, jestli byl skutečně ten největší (já osobně jsem třeba tým Bonham), jednu věc mu upřít nelze. Nikdo v polovině šedesátých let nehrál tak tvrdě. Charlie Watts, další ikona, v Rolling Stones s nekonečnou elegancí propojoval rock s blues. Ringo Starr vnímal bicí a rytmiku obecně jako podporu pro písně, které na deskách Beatles nenápadně pozvedal nezaměnitelnými přechody leváka naučeného na klasicky (a tedy pro praváky) postavené bicí. A pak tu byli The Who, jejichž bubeník byl neřízená střela hrající s razancí, agresí a nevypočitatelností.
Tak se ukaž
„Když chcete znít razantněji, prostě do toho víc mlaťte,“ pravil Keith Moon v roce 1967 v rozhovoru pro Melody Maker. Ten citát mezi hudebníky zlidověl a dobře definuje, čím se The Who od Beatles a Stounů tak lišili. Tyto tři skvadry patřily v 60. letech mezi nejslavnější kapely na světě a jejich tehdejší vnímání na scéně a mezi fanoušky by bylo na samostatný článek. Ve zkratce to alespoň můžeme říct tak, že zatímco Stouni a Beatles byli věčným jablkem sváru mezi posluchači, The Who si zkrátka hráli to své a působili jako parta, která nemusí s nikým soupeřit, o nikoho bojovat a chce si jenom zařádit na koncertě.
Keith Moon jim to řádění naznačil už ve chvíli, kdy se poprvé setkali. Než se stal členem kapely, The Who hrávali pravidelné koncerty v sále hotelu Oldfield a v dubnu 1964 se na ně přišel podívat i Keith Moon. Přišlo mu, že jejich bubeník hraje nudně a sebevědomě se kapele nabídl, že to zvládne líp.
„Řekli, ať se předvedu,“ vzpomínal Moon v knize Davida Szatmaryho Rockin‘ in Time. „Sedl jsem si za bicí toho týpka a zahrál jednu písničku, Road Runner. Dal jsem si předtím pár drinků na odvahu, a jakmile jsem byl na pódiu, vlítl jsem na bicí stylem uááááárrggh, zlomil šlapku u kopáku, protrhl dvě blány a šel pryč. Došlo mi, že tohle je konec. Bál jsem se, že mě zabijou. Pak jsem seděl na baru a přišel ke mně Pete (Townshend, kytarista The Who). Říká mi: Pojď za mnou. A já jenom co nejslušněji to šlo: Ano, prosím? Roger (Daltrey, zpěvák) byl tehdy něco jako jejich mluvčí a ptá se mě: Co děláš příští pondělí? Řekl jsem že nic, normálně jsem pracoval, prodával maltu. Tak mi povídá: Budeš muset práci zrušit. Máme ten večer koncert. Jestli chceš, zastavíme se pro tebe s dodávkou. Odpověděl jsem: Jasan. A bylo to.“
Blázen Moon
Moonův příchod do kapely znamenal pro The Who nový směr. Zatímco předchozí bubeník Doug Sandom v duchu výše zmíněného Ringa spíš rytmicky podporoval písně a mírnil konflikty tvůrčí dvojice Townshend–Daltrey, Moon byl svéráz. Vnášel do kapely svým agresivním stylem stejně výrazný prvek jako skladatelé a coby paličák se často přidával do hádek při skládání. Byl agresivní, neměl problém ve zkušebně třískat věcmi nebo v hospodě bouchat půllitry, ale taky často situace uměl zlehčit fóry a vtipkoval i ve chvílích, kdy na to nikdo nebyl zvědavý. Proto se už tehdy zrodila jeho přezdívka Moon the Loon (Blázen Moon).
I když šlo kapele skládání kvůli věčným hádkám těžce, nakonec se do tvorby vepsalo i pozitivně. Debutová deska My Generation vydaná v prosinci 1965 byla tak syrová a plná energie, že proti The Who Beatles i Stouni vypadali jako měkkejši. Tady se čtveřice představila v plné síle. Zněla tvrdě, drze, nekompromisně. Pilotní singl My Generation byl vztyčený prostředníček společnosti, další neméně slavná skladba The Kids Are Alright se stala manifestem nastupující generace, která se chtěla bavit a nezajímaly ji kecy ostatních.
Hit My Generation sehrál v kapele a potažmo rockové historii ještě jednu roli. A to dost zásadní. The Who byli s touto písní zváni do televize. A protože finále často vygradovalo do bodu, kdy Moon likvidoval bicí a Townshend rozmlátil kytaru o pódium, nejspíš si snadno domyslíte, co se stalo. Fanoušci se mohli zbláznit. Fotky hudebníků rozpřahujících se k dalšímu a dalšímu likvidačnímu úderu přetiskovaly hudební časopisy,
přicházely další nabídky na vystoupení
a The Who si získali pověst ještě divočejší kapely. Zvláště legendární bylo první americké vystoupení kapely v The Ed Sullivan Show. Moon nastražil pod bicí petardy, aniž by se o tom zmínil komukoli z produkce i kapely. A když je v závěru písně odpálil, způsobil jednak naprostý chaos ve studiu, a ještě svému kytaristovi přivodil celoživotní tinnitus.
Jenže zatímco Townshend to bral spíš jako show, Keith Moon tím dával průchod démonům, které v sobě měl, a rozhodně s nimi nekončil odchodem z pódia.
Vybuchující záchody
„Když máte peníze a děláte věci jako já, lidi se smějí a říkají, že jste excentrický. To je ale jen slušný výraz pro to, že jste kurva magor.“ Takto cituje Moona Tony Fletcher v knize Dear Boy: The Life of Keith Moon a jde o další z citátů, který si dodnes žije svým životem. Keith Moon měl destruktivní povahu. Byl to on, kdo začal z hotelových pokojů vyhazovat oknem televize a založil tak budoucí rockerskou tradici. Jenže tím to ani zdaleka nekončilo.
V knize Before I Get Old: The Story of The Who vzpomínal Pete Townshend na okamžik, kdy v roce 1965 přišel do Moonova hotelového pokoje a z koupelny zmizela záchodová mísa, na jejím místě jen trčela odpadní roura. Moon si obstaral silné petardy (cherry bombs) a objevil nový koníček – zapálit a hodit do záchodu. „Jasně, že tohle byl moment, od kterého nás pak vyhodili z každého hotelu, ve kterém jsme se ubytovali,“ pravil Townshend.
Moonova fascinace petardami a pyrotechnikou se rozjela naplno. Zapaloval kdeco, bicí na koncertech i hotelové pokoje. Historky o tom, odkud je všude vyhodili a jak vysoké šeky na proplacení škod dostali, fanoušci samozřejmě milovali.
„Všude mám zákaz. Vůbec se nedivím, s tím, co mám za sebou v rejstříku. Proto si musím kupovat vlastní hotely,“ vtipkoval Moon v roce 1972 v rozhovoru pro Rolling Stone, proč o rok dříve koupil hotel v Oxfordshiru.
Sám sobě hrobníkem
Jeho přátelé a kolegové se v rozhovorech shodovali, že Moon na sebe chtěl poutat pozornost. Nebyl typem člověka, který by si na večírku stoupl do kouta se sklenicí piva a tiše konverzoval s někým, kdo se zrovna přimotal. Naopak, chtěl být středem pozornosti a bavit okolí, a to i za cenu vylomenin, destrukce a bohužel i sebedestrukce.
Pil hodně už jako teenager, ostatně, sám to přiznal v historce se seznámením s The Who, že už měl nakoupíno. Ale v kapele mu začaly časy nezřízené konzumace alkoholu, prášků a drog. Často je míchal dohromady a huntoval si zdraví do bodu, kdy to začal být problém nejen pro něj, ale i pro ostatní. V roce 1973 v Kalifornii, na první štaci amerického turné k desce Quadrophenia, smíchal sedativa s brandy a omdlel při skladbě Won’t Get Fooled Again. Bedňáci jej odtáhli do šatny, dali mu sprchu, injekci kortizonu a Moon se vrátil na stage… aby omdlel znovu při Magic Bus. Townshend už toho měl plné zuby a zeptal se publika: „Umí tu někdo hrát na bicí? Myslím, kdo umí hrát dobře.“ Mezi návštěvníky byl bubeník Scot Halpin, který s The Who odehrál zbytek koncertu a za výkon si od časopisu Rolling Stone vysloužil cenu „Záskok roku“.
V březnu 1976 omdlel Moon na začátku koncertu v hale Boston Garden. Tu noc v záchvatu vzteku zdemoloval hotelový pokoj a pořezal se tak, že málem vykrvácel. To už byl na skluzavce do pekel, kdy na něj nebylo spolehnutí a spoluhráčům jen dělal starosti. Museli kvůli němu rušit koncerty, přibral na váze, ztrácel rytmus i razanci. Když se podíváte na obal desky Who Are You z roku 1978, spatříte Moona sedět obráceně na židli s opěradlem k fotografovi. Jeho nadváha byla už tak očividná, že se ji při focení snažili zamaskovat za každou cenu a schovali mu břicho za židli. Pete Townshend ve své autobiografii Who Am I vzpomínal, že nahrávání alba pro něj byla poslední kapka a odmítal k desce odjet turné, dokud Moon nesekne s pitím.
Navždy legendou
Je pravda, že se Keith Moon chytl za nos a snažil se s pitím seknout. V polovině roku 1978 se přestěhoval na prestižní londýnskou adresu v oblasti Mayfair. Odmítal léčebnu, ale nechal si předepsat prášky na abstinenční příznaky. Jenže je konzumoval v tak šíleném množství, že mu nakonec přinesly smrt. Jeho tehdejší přítelkyně, švédská modelka Annette Walter-Lax jej našla 7. září 1978 v bytě na Mayfair mrtvého. Podle pitvy spolykal třicet dva prášků klomethiazolu, přičemž se podle doktorů má brát jeden v případě silných abstinenčních příznaků a maximálně tři denně.
Keith Moon svým herním stylem posouval zvuk a tvrdost rockové hudby. Časopis Rolling Stone ho v roce 2011 umístil na druhou příčku žebříčku 50 nejlepších bubeníků všech dob, a to zmiňujeme jen jedno z řady podobných ocenění. Inspiroval celé generace dalších bubeníků, pankáči počínaje i mainstreamem konče. Jak The Who připomínají na jejich webu, bylo jich tolik, že vzpomínky a citáty spolu s komentáři přátel a kolegů vydaly v roce 2016 na knihu There Is No Substitute: A Tribute to Keith Moon.
Dnes už jde o pozapomenutou desku, ale Moon v roce 1975 vydal i sólovku Two Sides of the Moon. Bubeník tu pro hodně lidí překvapivě zpíval a bubenické party přenechal z velké části hostům (mezi nimi byl i dlouholetý kamarád Ringo Starr). Jde o album coverů, v nichž se Moon vrátil ke své lásce k surf rocku a dalším žánrům, které si s The Who nemohl zahrát. Byl to propadák, kritici desku v recenzích tehdy rozstříleli na padrť. Album se však před dvaceti lety dočkalo reedice, kde původních deset skladeb doprovází obdivuhodných jedenačtyřicet bonusů od nepoužitých písní až po společné sessions s Ringem.
Keith Moon zemřel v pouhých dvaatřiceti letech, podílel se ale na zásadních deskách The Who, My Generation počínaje a konceptuální Tommy rozhodně nekonče. Rokenrolový život jel vždy naplno, se všemi radostmi i tragédiemi. Kdo ví, jak by své osmdesátiny připadající na letošní 23. srpen okomentoval. Možná by jen řekl své slavné a kamarády často citované: „Dear boy!“