Skupina se čtyřmi špičkovými muzikanty a sedmi alby, z nichž jako první na sebe upozornilo to páté, L´enfant sauvage z roku 2012, od svých začátků prožívá vzestupnou tendenci a díky své originalitě už dnes patří ke světové špičce.
Koncert v Praze načali Britové Employed to Serve a poté nastoupila novozélandská skupina Alien Weaponry. Velmi dobře sehrané trio, v němž bylo cítit, jak muzikanti makají jeden na druhého. Na síle jim dodalo, že všichni tři zpívali, vlastně spíš řvali. Bohužel jim při tom nebylo rozumět skoro ani slovo. Až potom tu a tam někomu došlo, že byla velká část jejich skladeb zpívána v maorštině. Velmi slušný thrash metal, hraný s tak velkým nasazením, že strhl i diváky, kteří by jinak při jiné předkapele zívali.
Gojira naopak nepotřebovala tak velké nasazení, aby vytvořila správný metalový efekt. V kapele a hlavně v její vůdčí osobnosti Joe Duplantierovi je pro metalového fanouška cosi vznešeného, okouzlujícího. Není tak fyzická. U metalu to zní trochu podivně, ale do popisu jejich vystoupení se vkrádá slovo elegantní. Joe byl místy málo slyšet, ale pamětníci Gojiry jako předkapely Metalliky si vzpomenou, že tak tomu bylo i před několika lety na Slávii. Pravděpodobně je to záměr, který má akcentovat kapelu jako celek.
Ovšem jestli je po instrumentální stránce Gojira něčím opravdu zajímavá, pak je to Joeův bratr Mario. V metalu najdeme spoustu dobrých bubeníků, ale tohle je opravdová evropská extratřída. Neúnavný motor by klidně mohl vystupovat sám. Tak pestré a barevné jeho hraní je! Druhý Duplantier se pochlubil i několika sóly, vždycky ale jen tak dlouhými, aby nenaboural celek. V jedné chvíli, když se mu zdálo, že publikum nad jeho brizantním bubenickým výkonem málo jásá, přerušil sólo a ukázal divákům banner s českým nápisem Víc nahlas, kurva! I takový fórek přispěl k uvolněné atmosféře v hledišti.
Velkou výhodou Gojiry je její hudební pestrost a univerzálnost. Na své si přišli fanoušci všech základních metalových stylů od thrashe po post metal. Gojira přitom představuje to nejlepší z evropského metalu, což znamená, že na rozdíl od řady amerických kapel se nesnaží do své hudby importovat rap nebo jiné prvky, vycházející z černé hudby, ale obrací se spíše k evropské tradici. Základní blok vrcholil skladbou The Chant, v níž kapela proměnila publikum ve fantasticky znějící, mohutný jakoby kostelní sbor. Znělo to tak monumentálně, že v závěru písně se fanoušci sami sebou překvapení v úžasu po sobě dívali, jako kdyby tomu nechtěli věřit. V následující skladbě The Gift Of Guilt si Joe Duplantier během předehry Joe zabrnkal cosi stylizovaně barokního. A jak se u francouzské kapely očekává, najdeme v jejich vystoupení i pár arabskou hudbu připomínajících motivů.
Gojira přijela propagovat své loňské album Fortitude, daleko nejlepší desku, kterou zatím natočili. Skladbám z ní byla věnována skoro polovina programu. Úvodní skladbou alba Born For One Thing také koncert začínal a z téže desky pocházely i oba přídavky. Celý více než dvouhodinový set byl velmi vyrovnaný, jako sólisté se blýskli všichni, i když jak už bylo řečeno, bubeník dominoval.
Když jsme u dramaturgie koncertu, vizuálně patřil k tomu nejlepšímu, které jsme letos zatím viděli. Scéna nebyla náročná, spíš střídmá. Jen trochu, ale opravdu trochu zadní projekce, třeba při Flying Whales. Hlavní roli hrála světla. Jejich designer byl opravdu kreativní a několik laserových ataků silně umocnilo hudební dojem. Přitom to bylo stejně elegantní jako hudba sama. Až na osm chrličů bílého kouře. Stačilo by je použít jednou nebo dvakrát, ale jejich nadužívání trochu ubralo na celkovém vizuálním efektu.
Byl to hezký večer. Kvalitní muzika, oddané publikum. Jen to pivo jednoho pražského pivovaru se blížilo nepoživatelnosti. Taky ho bylo víc na podlaze než v žaludcích jinak spokojeného karlínského Fóra.
Gojira, 26.7., Forum Karlín, Praha
Hodnocení: 78%
Support: Alien Weponry, Employed To Serve
Employed to Serve
Alien Weaponry
