A tak jsem se tedy tentokrát stal „starou rukou“ i „jednoručkou“ zároveň. A odjel jsem do Glastonbury s pro mě novou a dosud neprobádanou myšlenkou – prožít ho v co největším klidu a pohodě.
Ale od začátku.
Do piltonského údolí pod kopcem Tor na největší a nejdůležitější britský (zdaleka nejen) hudební festival jsem letos zamířil po sedmé. A dlouho jsem přemýšlel, co ještě ve snaze zachytit realitu cedníkem na špagety vlastně psát. Od dob, kdy mě na svatou půdu všech hudebních pošuků poprvé přizval Vojta Lindaur, kterému za to nikdy nepřestanu být vděčný, se toho sice změnilo hodně. Ale stejně jsem nechtěl z té jediné špagety, která občas ulpí mezi písmeny, udělat jen další smyčku, ve které se pořád dokola opakuje to samé. (Což měl být zbytečně květnatý opis pro mlácení prázdné slámy.)
Ve svých reportážích v Headlineru jsem vás už postupně provázel rituály, které obnáší cesta autem z Prahy, provedl vás po hlavních pódiích i skrytých zákoutích festivalu, měli jste možnost nahlédnout, co se děje pod jeho povrchem, ale i v afterparty zónách, kam chodí jen nejodvážnější, skrytých scénách i proslulém tajném Piano baru, kam se i ve tři ráno stojí dvouhodinová fronta, z níž se vás irská osádka snaží vyštípat obzvláště krutými způsoby. Absolvoval jsem také šacování a celní prohlídku na loni zřízeném imigračním jménem Terminal 1, u kterého Banksy na tajňačku za dvacet liber prodával svoje plakáty. Vždycky jsem se vrhal po hlavě do těch zdánlivě nejztřeštěnějších dobrodružství, které tohle ojedinělé místo na planetě nabízí.
Ale letos? Co takhle pro změnu zkusit festival pro čtvrt milionu lidí projít a zažít bez zbytečných davů a nepříjemných strkanic? Je to vůbec možné?
A proč by ne, když k tomu pořadatelka Glastonbury Emily Eavis, která už před lety převzala rodinný hudební i farmářský byznys po otci zakladateli Michaelovi, letos „jednoručkovi“ připravila příznivé výchozí podmínky. Kapacita festivalu, která byla v minulých letech opravdu olbřímí a na hranici snesitelnosti, se přes stále setrvalý a ohromný zájem zmenšila – podle některých zdrojů až o třicet tisíc prodaných vstupenek. Majitelé Worthy Farm zároveň nakupovali půdu – anektovali něco z přilehlých luk a pastvin, takže se už tak olbřímí areál, který je větší než 600 fotbalových hřišť nebo jedny Roztoky u Prahy, ještě rozepnul do okolí. Čtu si v britském tisku, že hlavně prý tam vzadu, kde je mystická, převážně noční zóna Shangri-La, jejímž obyvatelům festival, který začíná ve středu a končí v neděli, leckdy trvá maximálně jeden den.
Proto jsem si ji taky letos rovnou škrtnul z plánů.
Stará pravda
Ne, že by mě to do té přeludové čtvrti zas a znovu nelákalo. Když nehraje kapela, přeřve tu reggae klidně i techno, zatímco hned vedle na Unfair Ground se kuje světské podfukářství s falešnými kolotoči i parními budkami plnými ničeho za 5 liber. Ta čtvrť, již tu kdysi spontánně založili travelleři, má v DNA jistou radost ze zmaru, všeho dekadentního a odboje – kdoví proti čemu vlastně, ale hlavně aby to bylo proti. Špatnému klimatu. Špatné politice. A hlavně bezpráví. Je to radost nebezpečně nakažlivá, jakkoliv z ní může ráno bolet hlava. Shangri-La je také místo, kde jsem si na tajných koncertech několikrát myslel, že z masomlýnku, v nějž se tu dokázal změnit festivalový dav, už nikdy nevyjdu v jednom kuse. V docela úzké soutěsce pod pódiem jménem Pravda (Truth) tu leckdy „tekli“ lidé na sílu všemi myslitelnými směry najednou. A bylo to opravdu na hraně.
Jenže.
Stará moudrost, kterou jsem sám v průběhu let trápil různé novice českých výprav na festival, zní jasně. Každý první, jakož i další krok za bránu Glastonbury znamená krok od veškerých předchozích plánů a přání, co všechno tu člověk hodlá stihnout. Kolikrát sem ještě musím jet, abych si tu jednoduchou poučku konečně sám zapamatoval a vzal za vlastní?
„Musíš se jít podívat na draka,“ věští mi ve středu v podvečer náčelnice, jež mi přiřkla letošní indiánské jméno a měla v e-mailu takové obavy o mou starou ruku. A já letmým pohledem do festivalové aplikace zjišťuji, že cesta do těch nových míst zvaných Dragon’s Tail, tedy Dračí ocas, vede přímo přes ta nejdrsnější údolí. „Letos jsme to tam zklidnili,“ vece ještě náčelnice zvesela. „Chceme, aby lidi přestali zírat do telefonů a měli si tam kde v klidu sednout, a taky si spolu povídat.“ Tomu se sice Stará ruka zdráhá věřit, ale zatímco náčelnice hovoří, už se mi samy od sebe dokreslují spojnice mezi zásadními body první letošní velké cesty areálem.
Vzpomenu si totiž na e-mail, který jsem zachytil předevčírem během naší tisíc mil trvající cesty autem. Psal nám Jiří Moravčík, ať určitě nevynechám zambijskou kapelu Witch, která v sedmdesátých letech zkřížila africkou hudbu s rockem. A hádejte, kde ta čarodějnice hraje?!
Co dokázali draci
Hledám Pravdu. Jsem v Shangri-La, kam jsem se vskutku dostal až nebezpečně lehce a poprvé přitom prošel přes nově zřízený kruhový objezd pro pěší. Hledám Pravdu a Pravda tu není. Zmizela také stěna plná aktivistických hesel. Zmizela dýmem a výpary zamořená parodie na benzinovou stanici Hell, v níž stál litr 6,66 liber. Zmizely staré autobusy travellerů, kterými šlo procházet a trávit hodiny v utopistických debatách. A místo toho se tu rozrostly květiny a houby. Nevím, zda je hlavní pódium, které se teď jmenuje prostě Shangri-La, menší, ale rozhodně se kolem něj zdá být víc místa. A potulovat se tu dá, stejně jako poslouchat hudbu, bez větších strkanic. No a tam kde býval plot, tak tudy se dá proklouznout nahoru a natáhnout se k tomu slavnému vitrážovému drakovi. Pro festival ho stvořil sommersetský (tedy místní) umělec Edgar Phillips. Kovová konstrukce s výraznými skleněnými prvky měří od hlavy k ocasu čtyřicet metrů. Na fotkách vypadá monumentálně. Ale v tom ohromném prostoru Dračího ocasu působí možná až trochu utopeně.
Jako by tu drak nebyl novinkou, ale sídlil odjakživa. A už trochu obrostl mechem.
Jindy bych se na něj podíval a nejspíš zase za minutu spěchal někam dál lovit další podněty a zážitky. Jenže letos je všechno jinak. Rozhodnu se zastavit a chvíli prostě dýchat. Na baru tam vlevo dole zakládá někdo ze soundsystemu, jehož jméno za pět minut spolehlivě zapomenu, jehlu na jediný gramofon, který dohlédnu. Rozezní se hutné basy, známý reggae rytmus i melodie a hlas jamajské zpěvačky Dawn Penn.
„No, no, no – you don’t love me and I know now…“ zpívá Dawn.
Chvíli si ten klid nad mumrajem ostatních scén užívám.
A fascinovaně sleduju, kam až může zajít návrat ke kořenům soundsystémové kultury. Dýdžejka, co se o tu hudbu stará, vždycky nechá dohrát sedmipalec až do praskavého konce. Pak ho v klidu sundá, připraví si další desku, do ticha nasadí přenosku. Jehla klapne a zašumí a pak začne hrát další hit.
Spěchat nemá v Dračím ocasu cenu.
A nejen tam.
Není divu, že než se z něj vymotám, trvá mi to dlouho.
Někde určitě právě teď hrají skvělé kapely a dýdžejové známých jmen.
No a co.
Kam bych se hnal.
Ahoj, Joe
Ale někam přece musím. Protože The Clash byli, jsou a budou nejlepší britskou kapelou. A tady jim patří celá čtvrť. Proto mi nevadí, že mám před sebou tu strašnou štrapáci v podobě výstupu do Strumerville, kam se prostě podívat musím. Joe Strummer, zpěvák The Clash, býval na Glastonbury častým a čestným hostem, posedával zejména v těchto končinách kolem kamenného kruhu a svatého ohně. A proto mu tu teď symbolicky rozpalují oheň a na pódiu nechávají hrát nezávislé kapely. Na skrytém místě schovaném v lesíku kousek od Cashbaru a „brandnew“ kadilaku. Z motivů písní kapely, která přesáhla punk, je to tu celé vystavěné. A všude tu taky vládne podobná otevřenost a neurvalost.
Lesík, kde se skrývá Strummerville, je opravdu vysoko, a o to větší radost mi udělá, když přijdu k ohni a jeden chlapík se zrovna zvedá z pohodlné sedačky, do které se já naopak okamžitě propadnu. A snad ještě ve stejnou vteřinu cvaknu plechovku piva, a tak se ozve radostné zasyčení zteplalé Plzně. Už teď jsem zpomalil běžné frenetické festivalové tempo. Ale ještě netuším, že v následujících hodinách zažiju cosi, co mě za sedm let na Glastonbury nepotkalo.
Zatímco sedím a piju pivo, tok té obří mašinérie se náhle změní.
V předchozích letech jsem běhal od jedné scény ke druhé, hltal jména, honil zážitky, abych je natlakoval do denního zpravodajství i velké festivalové reportáže. Ale teď?
Pořád ještě tu dřepím. Spíš se rozvaluju. A mám pocit, že festival najednou začíná rotovat kolem mne.
Společně s kumpány mi přináší další a další hudební zážitky, aniž bych se hnul z místa u ohně dál než na přilehlé urinaly. (Tak se zde libě říká nelibě zvící a vonící plechové stěně s žlabem, kam chodí i pánové močit, protože jejich moč kravám nesvědčí, a tak ani jedna kapka nesmí ztřísnit půdu farmy.)
„Jak se dostanu zpátky?“ ptám se jen ochrankáře, když si všimnu, že na Strummerville už nikoho nepouští a vine se od něj had lidí skoro až dolů do údolí, kde hippies nerozsvěcují světla, aby neplýtvali elektřinou.
„To je dobrá otázka,“ odvětí.
„Máš telefon?“
Zmateně ho lovím z kapsy a podávám mu ho.
„Tak se usměj,“ bere přístroj do ruky, přitiskne mi churavé rameno k tomu svému a blejskne nám společnou fotku.
„Když mi to ukážeš, můžeš projít zpátky.“
To taky udělám. „Protože teď už se známe!“
Na pódiu zatím střídá jedna lepší kapela druhou. Nejdřív si mě namotá dubová basa SlickNBobby, potom post punk od Heartworms, který po rozpačitém začátku opravdu nabírá na obrátkách. A není divu, že o nich britská kritika píše jako o nastupujících hvězdách. Pak taky úplní šílenci Maruja, kteří zní jako britská odpověď na naše Plastic People, akorát, že tihle umí hrát virtuózně a vypadají u toho jako neodolatelná banda úplných pomatenců.
A najednou už je dávno po půlnoci.
A já pořád sedím v jedné sedačce, kecám, poslouchám muziku.
A stále se v tom obřím areálu nepřesunul vůbec nikam.
Je teprve čtvrtek večer, to jsem vám ani neřekl.
Hlavní pódia na Glastonbury zatím vůbec nehrají.
Je pravděpodobné, že nic z toho, co se děje tady, stejně jako na mnoha desítkách dalších malých scén v areálu, se do drtivé většiny médií nikdy nedostane. Jediná možnost nechat si to od Glastonbury naservírovat a prožít to tady a teď. Hnát se za něčím jiným teď zcela jasně působí jako ta největší hloupost.
A taková je tedy moje šťastná sedmička.
Jsem stará ruka. Jsem jednoručka. A až teď jsem se tady v tom šíleném mumraji dokázal zastavit, doopravdy otevřít oči. Začít se rozhlížet kolem sebe. A přijmout, že nemusím vidět všechno, nemusím se nikde tlačit. Stačí se na chvíli stát malou buňkou zapletenou do tvorby obří festivalové tkáně.
A pak až někdy později vzít cedník na špagety a zkusit jím prohnat realitu.
Letos v něm ulpělo to, co jste právě dočetli.
Hudba na Glastonbury
A jaká byla na letošním Glastonbury hudební nabídka? To, co výprava Headlineru, jejímiž členy byli s Honzou Vedralem také Dany Stejskal, Šárka Hellerová a Marek Reinoha, stihla pobrat a zaznamenat, si můžete přečíst a připomenout v našem denním zpravodajství. A nebylo toho málo!