Sobotní večer pro mě byl ve znamení koncertu Pupl, kteří se v programu Pyramid Stage skrývali pod slotem tajemně označeným jako Patchwork, a vystoupení headlinera večera, kterým byl Neil Young s novou kapelou The Chrome Hearts. Přesto jsem samozřejmě v průběhu dne navštívil i řadu dalších koncertů.
Podmanivě nervózní energie Sorry
Den jsem začal ve stanu Woodsies, kam jsem spěchal na koncert londýnské kapely Sorry. Když jsem přišel do stanu na ploše za pódiem svítil nápis „Who the f**k is Sorry?“. Jako odpověď na tuto otázku na pódium nastoupila pětice muzikantů vedená stydlivě působící vokalistkou a kytaristkou Ashou Lorenz. Koncert se nesl v příjemně uvolněné atmosféře. Mezi jednotlivými písničkami se z reproduktorů ozývaly předem nahrané zvukové klipy, které narušovaly intimitu, intenzivní podmanivost vystoupení a jeho nervózní energii. Přidávaly mu ale prvky klaustrofobičnosti, které umocňovaly celkovou náladu koncertu. Jednalo se o krásný zážitek naplněný žánrově rozmanitou muzikou – kapela kombinuje indie-rock s prvky experimentální hudby a lo-fi produkcí. Asi bych si to více užil někde v klubu než ve velkém poloprázdném stanu. Nicméně Sorry je další výborná britská kytarovka, na kterou jsem na Glastu narazil, a která jednoznačně stojí za pozornost.
Magická japonská snídaně krátce po poledni
Když set Sorry skončil, vypravil jsem se na cestu do kopce k Park Stage, abych stihl krátce po poledni japonsky posnídat, tedy si užít koncert americké indie-popové skupiny Japanese Breakfast. Vede jizpěvačka, kytaristka a hlavní skladatelka Michelle Zaune. Tu na podiu doprovázela kapela, kterou tvoří druhý kytarista, basák, bubeník, houslistka a klávesák občasně hrající na saxofon. Přestože publikum v horkém brzkém odpoledni z počátku působilo unaveně, Zaune v extravagantním klobouku ho svojí energií a nepřehlédnutelnou přítomností na pódiu uchvátila a při jedné písni jej dokonce na výzvu „Vím, že jste unavení, ale můžeme si na další píseň všichni skočit?“ přiměla skákat. Kapela zahrála mix starších i nových skladeb, a svojí muzikou, která by se dala označit jako indie-pop s prvky shoegaze a ambientu, ve které organicky spojuje zranitelnost s umírněnou energičností, z poměrně krátkého festivalového koncertu vytvořila hodně osobní a intimní zážitek. Nebál bych se ho označit slovem magický. Dostal jsem víc, než jsem čekal a jejich koncert jsem si opravdu moc užil. A tedy zbývá jen dodat, že Japanese Breakfast jsou podobně jako Sorry kapela, kterou bych rád viděl v komorním prostředí klubu.
Beabadoobee zahalila slunné odpoledne mlhou a vibracemi
Když jsem od Paku sbíhal z kopce dolů a procházel kolem Other Stage zavanul ke mě vítr zvuk koncertu Beabadoobee, na který jsem původně neměl v úmyslu jít. Leč ten zvuk byl velmi pěkný tak jsem se šel podívat, jak ta dnes pětadvacetiletá mladá žena, kterou si pamatuju z před tuším dvěma lety ze stanu Evropy 2 na Rock for People, utáhne druhou největší stage Glasta.
Na pódiu opatřeném řadou růžově kvetoucích třešňových stromů stála Beatrice Laus aka Beabadoobee s růžovou kytarou na krku a poměrně tvrdé rockové akordů písně 10:36 vyvažoval její krásný dream-popový hlas. Nirvanovsky hlasitá dynamika v refrénu songu Care kontrastuje s laskavostí zbytku písně. A myslím, že právě v těchto kontrastech je její hudba jedinečná a právě takové songy na Other fungovaly nejlépe. Dreampopové skladby postavené na zvukové mlze a vibracích, prosté zapamatovatelných melodií, jako například Further Away, se sice v odpoledním slunci velmi dobře poslouchaly, a to nejlépe v leže či sedě v trávě. Nebylo však lze očekávat nějakou jinou aktivitu publika. Přesto se jednalo o perfektní a hodně příjemný odpolední koncert. Já tedy mohu jen konstatovat, že Beabadoobee se na Other neztratila a toto pódium poměrně s přehledem utáhla. A to i díky podpory své výborné kapely.
Amyl & The Sniffers proměnili plochu před Other stage v rozbouřenou skrumáž
Když jsem se dozvěděl, že bylo zrušeno vystoupení Deftones, tak jsem byl zklamán, protože jsem se na ně hodně těšil. Navíc na Glastonbury nebývá metal a další tvrdé kytarové žánry moc zastoupen. Proto jsem se na Other vrátil na koncert australských punkerů Amyl & The Sniffers v naději na notnou dávku hluku. A toho jsem se opravdu dočkal. Od okamžiku, kdy tato čtveřice se zpěvačkou a potížistkou Amy Taylor v čele, nastoupila na pódium a spustila hodinový set energických punk´n´rollových pecek, se dav pod pódiem, vedro nevedro, proměnil v rozbouřené skrumáž mosh pitů, divoce tancujících a headbangujících lidí. Kapela to očividně čekala, takže Amy na úvod setu do davu zakřičela: "Pokud někdo upadne, pomozte mu vstát, a nechytejte nikoho, kdo nechce být chycen!"
Od prvních riffů měla tato melbournská partička, která ve své hudbě spojuje oldschoolový punk s hardcorem a hutným a hlučným rockem, Glasto v hrsti. Středobodem všeho samozřejmě byla Amy Taylor oděná jen v úsporných šortkách s třásněmi a podprsence, která ji ale moc neposlouchala a hrozila odhalením ňader – musela si ji tak často upravovat, že ji to přestalo bavit, takže v jedné mezihře, ve které nezpívá, odběhla dozadu a vrátila se s hrudí omotanou gaffou nebo čím. Amy předvedla podmanivý výkon, a to nejen hlasově, běhala po pódiu, skákala kolem spoluhráčů a tančila, tak že to bylo až nakažlivé. Byl to energický set plný vzteku, chaosu a katarze, ve kterém jako by jejich hudba rezonovala s publikem nejen na emocionální, ale i na fyzické úrovni.
