V poslední den festivalu Glastonbury jsem měl v podstatě pouze dva jasné plány. Zajít si na koncert legendy, který byl letos v režii Roda Stewarta, a protože mi už fakt není dvacet, vyignorovat koncert headlinrerky večera, kterou byla Olivia Rodrigo. První jsem splnil, a to druhé naštěstí ne. Mezi tím jsem opět navštívil řadu zajímavých koncertů, a nebyl bych to já, kdybych ve Woodsies nezačal dvěma po sobě následujícími irskými kytarovkami.
Gurriers a nasrané irské kytary
Tou první byla dublinská kapela Gurriers, kterou znám, dokonce jsem ji naživo už dvakrát viděl. Naposledy loni v Brně na festivalu Pop Messe. Přesto jsem vyrazil a dostal jsem, co jsem čekal, a možná ještě o kousek víc. Neúprosnou nálož explozivního hluku generovaného energickým noise-rockem, drsnými vokály, křičícími kytarami a dunící rytmikou, občas zjemněného shoegazem načichlými pasážemi. Bylo to silné, bylo to katarzní a bylo to výborné. Byl to nejlepší vystoupení Gurriers, které jsem zažil, a jedno z nejlepších na Glastu vůbec. Nevím, zda to bylo tím, že za poslední rok tolik vyrostli, nebo zda za to může atmosféra, kterou angličtí fanoušci pod podiem vytvořili. Tak jako tak to bylo skvělé.
Nová post-punková raketa Sprints
Po Gurriers opanovala pódium ve stanu Woodsies další dublinská kytarovka. Konkrétně garážová post-punková kapela Sprints, kterou jsem neznal, ale kterou předcházely velmi pozitivní ohlasy. Byl jsem tedy zvědavý, protože měli opravdu co dělat, aby publikum rozvášněné Gurriers minimálně udrželi ve varu. A vlastně s tím neměli žádný problém, protože po tom, co nastoupili na pódium, do toho dali úplně všechno a rozpoutali sonickou bouři. Byl to výhřez nespoutané energie. Bez velkých gest a jakýchkoliv póz to prostě do lidí nekompromisně nasázeli. Pokud bych chtěl jejich vystoupení popsat jedním slovem, tak bych asi použil slovo autenticita. Kapela chystá k vydání druhé album a v březnu příštího roku zahraje v Paláci Akropolis. Pokud máte rádi třeba ranné IDLES, tak si na ně zajděte. Stojí to za to.
Black Country, New Road (opět) nepřesvědčili
Kapela Black Country, New Road byla označována jako nejlepší koncertní kapela současnosti a získala mnoho fanoušků na celém světě i u nás. Pár dní před vydáním druhého alba Ants From Up There ji však opustil frontman a zpěvák Isaac Wood. Zbytek kapely ale pokračuje dál a již bez Wooda se představil i v roce 2022 na festivalu Beseda. Tehdy jsem k jejich vystoupení napsal „Musím přiznat, že pro mě byli zklamáním. Ne že, by to bylo úplně špatné vystoupení. Zahráli sice trochu rozpačitě, ale s nadhledem, nechyběla hudební pestrost, ale ve srovnání s předchozí tvorbou zakonzervovanou na dvou albech, už to dohromady nějak nefunguje. Nechytlo mě to a po čase mě to začalo i nudit.“
Jelikož však měli v podvečer hrát ve Woodsies stanu, tak jsem se tam vrátil, abych zjistil, jestli se jim v atmosféře Glasta nepodaří můj názor změnit. Nepodařilo. Jejich set byl postaven převážně na nedávném albu Forever Howlong, tedy na nekonvenčních prog-folkových opusech plných změn akordů a odvážných harmonizací. Je tam tedy pořád hudební pestrost, pořád je to do detailů propracovaná muzika, pořád tam jsou ty vícehlasé vokály a pořád je to naživo nuda. Trochu mi to evokovalo hudbu z muzikálu. Některou hudbu je prostě lepší poslouchat v klidu doma nebo ze sluchátek na uších. Ani Glasto atmosféra jim nepomohla.
Intimní návrat Jorji Smith
Jelikož jsem měl v úmyslu vyignorovat Olivii Rodrigo a zrovna jsem procházel od pódia, ze kterého se ozývalo příjemné R&B a soul, tak jsem se šel podívat. Zrovna tam rozjížděla svůj set Jorja Smith, která nedávno zahájila svoje první britské turné od roku 2018. Tehdy se vezla na vlně slávy, její debutové album Lost & Found se dostalo se na třetí místo v UK Albums Chart, vyhrála cenu Brit Critics' Choice Award, byla vyhlášena nejlepší britskou umělkyní na Brit Awards a byla také nominována na cenu Grammy pro nejlepšího nového umělce. V poledních letech si však dala pauzu od živých vystoupení, takže její vystoupení na Glastu bylo součástí comebacku. Přestože její hypnotický hlas doprovázela osmičlenná kapela, její vystoupení bylo velmi intimní a hodně působivé.
Nezůstal jsem však do konce a přeci se nakonec ze zvěd osti vypravil pod Pyramidu zjistit, jak si vede headliner večera. Když jsem tam dorazil, objevil se na pódiu Robert Smith s kytarou na kru a společně s Rodrigo odpálili Friday I’m In Love. To mě dostalo, tak už jsem zůstal až do konce koncertu a tu její překvapivě rockovou show jsem si opravdu užil.