K osudovému setkání tria brněnských bluesmanů a v Praze usazeného Angličana došlo před časem zcela náhodou, ale úmysl zahrát si na pódiu společně byl víc než šťastný. Nápad se uchytil natolik, že už se mu mezitím podařilo rozhýbat publikum i na mnoha festivalech, a není divu, že došlo následovně i na společnou návštěvu studia. Výsledek je příjemný a po všech směrech podařený, ale živelnost koncertů mu bohužel trochu chybí.

Na novou studiovku museli všichni, kterým v minulosti svou energickou jednoduchostí uhranulo duo The Kills, čekat sedm let. To podstatné z anglo‑americké spolupráce multiinstrumentalisty Jamieho Hinceho a zpěvačky Alison Mosshart je stále na svém místě. A nutno dodat, že navíc v čerstvém a neokoralém balení.

Davidovi Doubkovi aka Ventolinovi jako by nestačilo jeho sólové alter ego, ale ještě s přáteli založil novou kapelu. Vrací se s ní k devadesátkové elektronice i osmdesátkovému post punku, ke kterým všichni členové přistupují občas až s nečekanou surovostí, psychedelickým aroma a rurální poezií. „Czech Psycho Techno Surf!“ jásá v komentářích pod klipem jeden španělský fanoušek.

Ostrava má svoje moře, Marcyna a Lukáše. Společně sázejí na jednoduchost, zpěvnost, melodie a v dnešní době, kdy má skoro každý potřebu stále něco řešit, i na potřebný relax. A to tak důsledně, že se to občas obrací proti nim samotným.

I Katarzia se přidala do řady těch, kteří si vyzkoušeli producentský dohled Petra Ostrouchova. Na novém albu tak překvapuje nejen maximální otevřeností, s jakou se vyzpívává ze svých pocitů, ale i formou, ve které se vrací od opulentní elektroniky k melancholickému písničkářství.

Punkáči, kteří hrají country, už podruhé potvrzují, že to minule nemysleli jako vtip. I z druhého alba cáká romantika, volání dálek a odér Divokého západu na všechny strany. Povedené album křtí 5.10. v klubu Futurum.

Nevíme, zda chtěl John Lydon ve svém smutku opravdu přivolat konec světa. Ale po poslechu novinky jeho kapely Public Image Limited je jasné, že ačkoli nepřekonali své nejlepší skladby a ani nepřišli s něčím třeskutě novým, zůstávají výraznou inspirací pro všechny, pro které post punk není jen módním okouzlením, ale nevyčerpatelnou studnou postupů i hudební invence.

Chebsko‑plzeňské Povodí Ohře už počátkem léta vypustilo singl Blud a avizovalo jím své třetí album. Leccos na něm bude jinak a je evidentní, že se s ním jeho tvůrci snaží oslovit i nové publikum. Energické nasazení a dekadentní romantika ovšem stále zůstává snadným poznávacím znamením.

Od svého návratu před třinácti lety platí Swans za jistotu. Záruku okouzlujících hlukových stěn, zdroj věčných debat, kdo z příznivců absolvoval hlasitější koncert, neutuchající generátor syrové krásy. S každým novým albem přichází další očistný rituál zvukových dobrodružství – a nejinak je to u jejich šestnácté studiové nahrávky. Může přitom však překvapit svou melodickou vstřícností.

Alba kdysi přímočaré rockerky Polly Jean Harvey jsou stále víc sofistikovaná, nutí k přemýšlení a stále méně se spokojují s prvoplánovou jednoduchostí. I to aktuální jí téměř jistě přidá na uměleckém kreditu. I tahle nesnadná cesta ji dovedla k pozici komerčně úspěšné avantgardní ikony.