Řekněme si to na rovinu – o Kasabian se v poslední době nemluvilo ani tak pro jejich hudbu, ale proto, že už s nimi není původní zpěvák a že jeho odchod nebyl tak úplně dobrovolný. Jeho pozici přebral kytarista, skladatel a spoluproducent kapely Sergio Pizzorno, který se v nové pozici za poslední čtyři roky už docela zabydlel, a možná i proto se rozhodl tentokrát vsadit na jistotu a nic neriskovat. Co do překvapivosti či experimentů se nové album drží hodně při zemi a skladby míchají kytary, melodie a rovné taneční beaty sice řemeslně zručně, ale jinak naprosto předvídatelně. Podprahová energie, až vlezle chytlavé nápěvy a taneční potenciál přesto dávají tušit, že koncertně by to fungovat mohlo více než dobře.
Zatímco v minulosti kapela proslula hymnickými songy, melancholií s post-punkovými či psychedelickými vlivy, na novince toto vše pozvolna mizí. Občas je té jednoduchosti až tolik, že by trocha zpestření neuškodilo. Místy převažuje regulérní diskojízda, a když se do toho opřou kytary, zas jako bychom slyšeli někoho z kolegů. Úvodní Darkest Lullaby, jedna z těch zajímavějších, jasně směřuje k Muse, v Hell of It to jsou třeba Arctic Monkeys, a ve skladbě Passengers dokonce není tak těžké uslyšet Red Hot Chili Peppers. Tedy alespoň v úvodu – protože ve finále už to jsou spíše třeba Imagine Dragons. Jako by se kapela rozhodla hodit své dřívější umělecké ambice za hlavu a už jen sebe i posluchače bez ustání bavit. Napovídal by tomu fakt, že nejdelší skladby mají krátce přes tři minuty a celé album necelou půlhodinu.
Dříve či později to s opakovanými poslechy musí dojít snad skoro každému: Kasabian vždy byli poměrně eklektická parta, která neusilovala o původnost ani o průkopnictví – vždy nejlépe fungovali jako stadionová kapela dostávající do varu desetitisíce skákajících lidí. A nové album zní ze všeho nejvíc, jako kdyby si to konečně uvědomili i oni sami. Projev Serge Pizzorna je mnohem jemnější, uvolněnější a texty dostatečně poetické. Energie jednoduchých, přítulně zažitých beatů je navíc nakažlivá i z nahrávky, a není proto těžké si představit atmosféru pulsujícího kolektivního zážitku i doma v obyváku.
Osmé album Kasabian tak do jisté míry můžeme považovat za pozvánku do nové doby. Do takové, kde už nejsou potřeba vlivy rave kultury ani inspirace pop-psychedelií manchesterských kolegů či trip hopem, ale kde na okázale nasvíceném pódiu tančí Dua Lipa nebo Lady Gaga. A o pár metrů dále se podepisují Måneskin. Do doby, kde je veselí a optimismus masových akcí lékem na všednodennost.
Verdikt: 63%
Další kapitola Kasabian je svěží, odlehčená a bez jakýchkoli ostrých hran. Dost možná jen taková, jaký by ten náš současný svět někteří zoufale chtěli mít.