Ostatně, už fakt, že šel film do kin až tři roky poté, co byly pořízeny koncertní záznamy, mohl leckdo brát jako varování. Natáčení a postprodukce The Song Remains the Same ale bylo takové martýrium, že si příběh o prokletém filmu začal žít svým životem. A kapela k tomu sama dost přispěla.
Problémy začaly už na začátku. Zvolit si jako místo natáčení tři koncerty v newyorské Madison Square Garden znělo všem logicky. Jenže Led Zeppelin své americké turné v roce 1973 v New Yorku končili, a na jejich energii to bylo znát. Měli za sebou téměř 30 koncertů napříč USA a těšili se domů místo toho, aby předvedli životní výkon. „Z každého amerického turné jsem se vracel jako fyzická a mentální troska, ale když jsem se vrátil z toho posledního, chtěli mě zavřít do blázince. Buď blázinec nebo do kláštera, jedno z toho. Nakonec to dopadlo tak, že jsem měsíc v kuse spal,“ popisoval o rok později Jimmy Page v rozhovoru pro New Musical Express.
Muzikanti nebyli jediní, kdo trpěl. Režisér filmu Joe Massot „nakupil tisíce stop filmů a stál před ním úkol, ze kterého by zcvoknul každý – slepit to dohromady do uceleného celovečerního filmu. Málem mu to zničilo manželství a nervově se z toho zhroutil.“ Tak se praví v autorizovaném životopisu nechvalně známého manažera Led Zeppelin Petera Granta.
Právě Grant to celé od začátku řídil, najímal štáb, dohlížel na postprodukci a snažil se blížící se tragédii zachránit před karambolem. První zkušební projekce dopadly příšerně, sami hudebníci se filmu smáli a Grant Massota na hodinu vyhodil. Rok po natáčení svěřili Led Zeppelin materiál australskému režisérovi Peteru Cliftonovi, který došel k závěru, že bez přetáček film nepůjde dokončit. Jenže žádná další Madison Square Garden tehdy nebyla v plánu. Bylo to potřeba dotočit teď a tady.
Takto situaci nový režisér popsal ve Welchově knize: „Řekl jsem Led Zeppelin: vezmeme záběry z Madison Square Garden a promítnu je na plátno před vámi. Mezi vás a plátno dám kamery. Budete sledovat záběry, uslyšíte soundtrack a v pravou chvíli to začnete hrát do kamer jako na koncertě. Nejdřív nevěřili, že to půjde, ale obrovsky mi pomohl střihač David Gladwell. Společnými silami se nám podařilo nějak ty tři noci z Madison Square Garden sladit.“
Nutno dodat, že za problém s chaotickými záběry si mohl sám původní režisér. Joe Massot se totiž rozhodl velkou část koncertů zabírat pro lepší efekt na ruční kamery, které kvůli limitu pásků neuměly natočit delší než tříminutový záznam. A jenom píseň Dazed and Confused měla na tomto turné délku 27 minut.
Další problém přidělali Led Zeppelin, tedy spíš basák John Paul Jones. Kvůli jednoduššímu natáčení a střihu se kapela dohodla, že všechny tři koncerty odehraje ve stejném oblečení. Jen Jones na to zapomněl a každý koncert odehrál v jiných šatech. Tím zadělal na další maglajs v záběrech.
Clifton nakonec i s přetáčkami dokázal The Song Remains the Same sestříhat a propojit do jakž takž smysluplné podoby, ale zabralo mu to další dva roky. Když šel film 20. října 1976 do kin, Led Zeppelin původního režiséra Joe Massota ani nepozvali na premiéru.
V kinech film potvrdil pověst Led Zeppelin coby kapely budující okolo sebe tajemný kult. Koncertní záznamy totiž střídají hrané pasáže, v nichž každý hudebník prožívá nějakou vizi, a diváci se bavili luštěním, co pasáže toho či onoho muzikanta znamenají.
Zatímco Plant, Jones a Bonham si vystačili s nějakou stylizací typu rytíř či jezdec, Jimmy Page dostál pověsti mystika a ezoterika. Ve své pasáži se vydává na výpravu za poustevníkem, postavou, kterou fanoušci mohli znát z vnitřní strany alba Led Zeppelin IV. Právě tato sekvence je nejabstraktnější z celého filmu a fanoušci dodnes vedou debaty, jak ji vlastně vykládat. Přesně tak, jako si doteď vykládají kryptické symboly a texty napříč tvorbou Led Zeppelin.
Film The Song Remains the Same se pochopitelně dočkal řady vydání pro domácí přehrávače, VHS počínaje a blu-ray konče. Čas od času se ale stále promítá v kinech a osobně bych vám právě tuto variantu doporučil. Byl jsem na filmu před pár lety v pražském Aeru a byl to pochopitelně nesrovnatelně větší zážitek než doma na sebelepší televizi.