Zdá se, že příznivce sólové tvorby Bruce Dickinsona čeká zlaté období – a to navzdory tomu, že zpěvák už pomalu míří k sedmdesátce. Loni vydal dlouho očekávané album The Mandrake Project, které přišlo po devatenáctileté studiové pauze. Kdo si ale myslel, že šlo jen o krátkou epizodu v jeho bohaté hudební kariéře, byl na omylu. Krátce po vydání začaly prosakovat zprávy, že Bruce s kytaristou Royem Z už pracují na nástupci. A aby fanouškům zkrátil čekání, rozhodl se ještě letos vydat zcela přepracovanou verzi své druhé sólovky z roku 1994, a to pod názvem More Balls to Picasso.
Když původní verze alba Balls to Picasso vyšla, Bruce měl za sebou odchod z Iron Maiden – právě tato nahrávka odhalila jeho chuť coby skladatele víc experimentovat. Kombinovala v sobě groove, bluesové vlivy i silné metalové riffy, které jasně naznačovaly, že Dickinson rozhodně není jen „ten týpek z Maidenů“.
Přestože si album vysloužilo pozitivní ohlasy, jeho produkce ale působila spíše… nenápadně. V době, kdy se na scéně objevovaly nové a svěží metalové odnože, deska nakonec zapadla. Nová verze More Balls to Picasso to ale mění. Přepracované album zní tvrději, odvážněji a mnohem živěji. Kytary jsou daleko ostřejší, bicí jsou údernější a Bruceův zpěv zní téměř bezchybně – během prvního poslechu jsem si dokonce musel ověřit, že jsou skladby skutečně nově nazpívané, protože jsem nemohl uvěřit, že vokální party zní téměř identicky jako před 31 lety.
Stručně řečeno: nové provedení zní tvrději, hutněji – a jednoduše lépe. Přesvědčit se o tom můžeme hned s úvodní skladbou Cyclops, epickou jízdou, v níž se Bruce během téměř osmi minut rozhodně nebojí ukázat zuby. V této nabušené podobě působí původní verze (včetně remasteru z roku 2001) vyloženě krotce – jako by se tehdy muzikanti ostýchali pořádně říznout do strun.
Podobný posun je znatelný napříč celým albem – ať už jde o hutnou nálož v Laughing in
the Hiding Bush, výrazněji vystavěný refrén v Sacred Cowboys, nebo o mého favorita v podobě Hell No, která skvěle balancuje mezi klasickým rockem, metalem a lehkým závanem grunge. Shoot All the Clowns zase dostala zcela novou energii díky aranžím ve stylu big bandu – dechová sekce v kombinaci s ostrými riffy a kytarovými sóly navozuje atmosféru divokého večírku s dávkou rockové teatrálnosti. A i když některé skladby, jako například Fire, možná nedosáhnou těch nejvyšších momentů desky, stále znějí podstatně živěji a přesvědčivěji než kdy dřív.
Existuje ale skladba, která se dá bez váhání označit za Dickinsonův sólový vrchol – jakmile se refrén Tears of the Dragon rozletí naplno, je jasné, že tohle je jedna z nejlepších ukázek toho, proč je Bruce Dickinson největším hlasem heavy metalu. Tečka. A tohle je jedna z nejlepších rockových balad všech dob. Nová orchestrální aranž navíc umocňuje přirozenou sílu této klasiky.
Co je ale možná nejdůležitější – More Balls to Picasso v sobě nese mnohem víc emocí a katarze, než by mohl naznačovat jeho lehce ujetý název. Po loňském úspěšném návratu na sólovou scénu přichází tahle „revitalizace“ staršího materiálu v ideální chvíli. O Bruceovu sólovou tvorbu je aktuálně větší zájem než v posledních dvaceti letech, a celková snaha se do ní znovu ponořit a přehodnotit přichází víc než vhod.
Bruce se ke starým skladbám vrací s odstupem, ale s o to větší jistotou – a z původní nahrávky vytahuje potenciál, který tehdy zůstal trochu skrytý pod povrchem.
VERDIKT: 85 %
Předělání vlastního alba, které dává smysl – silná deska potěší věrné i nově příchozí, kteří si díky ní mohou sólovou tvorbu Bruce Dickinsona vychutnat v nejvyšší kvalitě.