Ian Gillan se narodil 19. srpna 1945. I když druhou světovou válku nezažil, přesto doznívala v jeho chudém dětství. „Táta byl továrním hlídačem v Londýně,“ vzpomínal v rozhovoru pro The Telegraph. „Vyrůstal jsem během stěhování z jednoho obecního bytu do druhého. Tehdy bylo jídlo ještě pořád na příděl a museli jsme žít skromně. Doteď si živě pamatuju, jak táta na nákupy odkládal vydělanou pětilibrovku na krbovou římsu. A v sobotu ráno jsme se sebrali a jeli k řezníkovi, kde jsme mu odevzdali přídělové lístky, dostali kus masa a to nám muselo vydržet na celý týden. Tehdy to byl těžký život.“
Únikem z šedé reality chudoby byla pro celou rodinu muzika. Zatímco rodiče se věnovali klasické hudbě (jeho dědeček z matčiny strany byl operní pěvec), on sám jako řada dalších teenagerů té doby propadl Elvisovi.
„Byl jsem posedlý sbíráním Elvisových raných nahrávek,“ přiznal pro časopis Classic Rock. „Pro mladého zpěváka jako já byl bezmeznou inspirací. Všechno, co dělal, jsem nasával jako houba. Bylo to stejné jako ve škole, učíte se tak, že všechno opakujete po maestrovi. Později jsem měl s Deep Purple možnost se s Elvisem jednou setkat. Kluci to nějak přešli, ale já se nedokázal přenést přes ten pohled, jak hrozně se můj idol změnil. Ale ty jeho první desky jsou pořád neuvěřitelné. Můžete je zremixovat a uděláte z nich zase hity pro další generaci. Elvis bude pořád král. Důvod je prostý, byl to nejlepší zpěvák, jaký kdy žil.“
Mejdany, které nejde popsat
Rokenrol si zamiloval. Nastoupil do fabriky na přístroje na výrobu ledu a po večerech se věnoval muzice. S amatérskými kapelami hrával Chucka Berryho, Little Richarda a další hudební idoly té doby, pak přešel k soulu, ale zásadní pro něj byl příchod do skupiny Episode Six. Ve dvaceti letech měl jako zpěvák první profesionální angažmá, a navíc tu na basu hrál Roger Glover, s nímž se později sešel v Deep Purple.
V Episode Six strávil pět let a poznal naplno řeholi a nutnou pokoru muzikantského života (o tom bude ještě později řeč). I když pořád koncertovali, měli smlouvu s labelem, od něhož získali finanční zázemí pro profesionální nahrávání a vydávali singly, nepodařilo se jim prorazit. Jejich hudba si nezískala cestu k širšímu publiku a Gillan cítil, že takhle to dál nepůjde. Bude si muset najít jinou cestu. Shodou okolností na koncert Episode Six v červnu 1969 dorazili i Ritchie Blackmore, Ian Paice a Jon Lord z Deep Purple. Měli čerstvý hit Hush a chtěli kapelu posunout blíž k hard rocku, pro což jim Gillan připadal jako ideální hlas. Když se ho zeptali, jestli by nevěděl o nějakém basákovi, vzpomněl si na Rogera Glovera a pětice, dnes považovaná za zlatou sestavu Deep Purple, byla kompletní.
Následovalo období, během něhož kapela během necelých dvou let vydala nesmrtelné desky In Rock, Fireball a Machine Head. Z Deep Purple se staly rockové hvězdy se vším všudy: prachy, chlast, groupies, mejdany. Jak Gillan zpívá v písni Now You’re Talking, byla to éra večírků, kde byla hlava na hlavě a nešlo vlastně ani poznat, co kdo s kým dělá.
„Byl jste někdy na takové párty?“ zeptal se vloni na oplátku novináře během rozhovoru pro Independent. „Jestli ne, tak jste nikdy nežil naplno. Tohle se na konci šedesátek dělo pořád. Přišel jste na mejdan, kde jste akorát překračoval těla dělající si navzájem kdo ví co. Když jste byl v šedesátých letech teenager nebo čerstvě dvacetiletý, tohle bylo celkem normální. Viděl jsem lidi vypadnout z okna, na zemi se oprášili, vrátili se dovnitř a vzali to po schodech rovnou znovu k baru. Zažil jsem mejdany v Bejrútu, v Austrálii nebo za železnou oponou, které byly zkrátka až moc divoké na to, abych je mohl popsat.“
Oproti svým souputníkům z Led Zeppelin nebo Black Sabbath měli Deep Purple až obdivuhodnou disciplínu. „Nestal se ze mě alkoholik. Prostě jsem si rád dal drink a byl jsem ve společnosti lidí, kteří to měli stejně. Drogám jsme se vyhýbali, tak jsme jenom chlastali. A samozřejmě, nemůžete koncertovat, když se neudržíte na nohou, takže jsme to rozjeli vždycky až pak v šatně. Právě tahle disciplína nás udržela v mezích, kdy jsme se dokázali vyhnout sebedestrukci.“
Gillanův odchod z Deep Purple tak proběhl s čistou hlavou. Blackmore postupně měnil zvuk, který později naplno rozvinul v Rainbow, zatímco Gillan chtěl hrát bigbít. Takový souboj dvou eg nemohl skončit dohodou, jeden musel z kola ven. A byl to Gillan. Ze scény se v roce 1973 na nějakou dobu stáhl a zkusil se věnovat podnikání.
„Na začátku sedmdesátek jsem za sto tisíc liber koupil rozpadající se hotel v severním Stoku,“ vzpomínal v The Telegraph. „Stejnou částku jsem narval do renovace, dal tam postavit bazén ve tvaru kytary, koupelny natřel na fialovo, kohoutky byly ze zlata ve tvaru delfínů… taky jsem sto padesát tisíc liber investoval do založení motocyklové závodní stáje, ale rychle to krachlo, protože jsme nedokázali sehnat sponzory. Dostal jsem se do finančních problémů a musel je vyřešit tak, že jsem hotel se ztrátou prodal. Podnikání mi nikdy nešlo, měl jsem zůstat u muziky.“
Gillan jako značka
V roce 1975 založil Ian Gillan Band, ale jejich tvorba byla příliš artová, než aby dokázala bodovat u širšího publika (a Gillanovi pomoci s finanční situací). A tak o tři roky později zpěvák založil novou kapelu pojmenovanou jednoduše Gillan. Vrátili se k přímočarému rocku a postupně inklinovali k tehdy se rodícímu heavy metalu. Jenže tu byl jeden zásadní problém. Hudební vydavatelství nejevila zájem.
„Já, můj agent Phil Banfield a jeho partner Carl Leighton-Pope jsme seděli u stolu se třemi telefony a obvolali úplně každou nahrávací společnost uvedenou v Kemps Directory (zjednodušeně řečeno Zlaté stránky zaměřené na šoubyznys, pozn. aut.). Nikoho jsme nezajímali. Z EMI, u kterých byli pořád podepsaní Deep Purple, nám vzkázali: ‚Rockové kapely jsou minulost.‘ A Stiff Records nám jednoduše řekli, ať se jdeme vysrat,“ popsal tehdejší útrapy v letošním rozhovoru pro Classic Rock. „Byl jsem přesvědčený, že to zvládneme, měli jsme britské turné o osmatřiceti zastávkách, všude vyprodáno. Nicméně v módě byl punk a new wave, hard rock a rokenrol labely vyhodily oknem. Chápal jsem, co se na scéně dělo, vím, jak to v šoubyznysu chodí. Hudební průmysl je plný zničených snů. Snažil jsem se na to dívat z dlouhodobého hlediska. V Episode Six jsem strávil pět let honěním takových snů. Nakonec jsme vydali kolik, třináct singlů? S Párply to bylo jinak, tam jsme si rychle vytvořili vlastní styl a nemuseli jsme nahánět trendy. Ale jsem realista a tehdy jsem věděl, že nás čeká těžké období.“
Druhé album (i když eponymní debut vyšel jen v Japonsku) Mr. Universe Gillan nakonec vydali u malého labelu Acrobat, což se ukázalo jako další slepá ulička. „Neměli žádné peníze. Mr. Universe se zrovna dostal do žebříčků prodejnosti, ale další týden z nich vypadl. Nebylo co prodávat, fabrika na desky nedostala od labelu zaplaceno a stopla výrobu. Kdyby to pokračovalo, deska by se dostala mezi tři nejprodávanější. Bylo to frustrující, ale i tak prodeje byly tak akorát, ale opravdu jen tak akorát na to, aby si v ostatních vydavatelstvích řekli, že to s námi měli stejně zkusit. Oslovili nás z Virgin a ta spolupráce pak byla fantastická.“
Přežil jsem Sabbaty
I když se Gillan dařilo a jejich nahrávky si nevedly špatně ani u publika, ani u kritiků, zpěvák se v roce 1982 rozhodl dát kapelu k ledu, protože mu hrozilo trvalé poškození hlasivek. Takové bylo oficiální sdělení spoluhráčům. Pravda je, že se znovu dostal do finančních potíží a potřeboval si najít něco lepšího. A jako na zavolanou dostal lano z Black Sabbath.
„To jsem odsouhlasil úplně namol,“ vyprávěl pro Metal Hammer. „Rozpustil jsem tehdy kapelu, protože jsem byl úplně švorc. Přišel jsem o dům, o studio, dokonce i o auto. Když jsem Tonyho a Geezera (Iommiho a Butlera z Black Sabbath) potkal jednoho dne v baru v Bearsville, zrovna od nich odešel Ronnie Dio. Strašně jsme se opili, doslova jsem se tam svalil pod stůl. Moc si z toho večera nepamatuju. Druhý den mi volá můj manažer a říká: ‚Až se příště budeš rozhodovat, co dál s kariérou, nejdřív se o tom pobav se mnou!‘ Jak se ukázalo, v tom opileckém rauši jsem přijal pozvání do Black Sabbath! Žádná formální nabídka, prostě jen tak uprostřed popíjení. A co si tak vzpomínám, byl jsem na sračky po celou tu dobu, co jsem s nimi pak hrál.“
Turné ke společné desce Born Again byla taková jízda, že se o historky podělil s filmaři okolo slavného projektu Spinal Tap. „Když se na mě obrátili se žádostí o konzultaci, neměl jsem nejmenší problém říct jim všechno, co jsem tehdy zažil. To, co vidíte ve filmu, je výsledek našeho setkání.“
U fanoušků Black Sabbath se však spolupráce nesetkala s nadšením a dobové recenze album roztrhaly. „Měl jsem s nimi smlouvu jenom na rok a tím to haslo,“ uzavřel Gillan tuto kapitolu. „Ale byly to skvělé časy. Věřím, že jsme nahráli dobrou desku, rozhodně lepší než řadu z toho, co Sabbati udělali později. Produkce je mizerná, tady s kritikou souhlasím. Ale písničky a naše koncertování bylo autentické, syrové, takoví jsme tehdy skutečně byli. Jsem hrdý, že jsem mohl být součástí Born Again a že jsem mohl pracovat s takovými profíky. Možná jsme si měli říkat jinak, třeba Black Sabbath a Ian Gillan, ale víte, jak to mezi muzikanty chodí. Jeli jsme dál na té vlně. Kolem a kolem jsem tehdy zažíval úžasné období, i když takhle zpětně se divím, že jsem to vůbec přežil.“
Zpátky v Párplech
Po konci v Black Sabbath se Gillan vrátil do Deep Purple. Vydrželo jim to dalších pět let, ale jen se zaťatými zuby. Zpěvák s Blackmorem se byli schopní hádat kvůli kdejaké ptákovině, což vedlo k tomu, že kapela zkoušela jen s jedním nebo druhým, protože spolu nemohli vydržet v jedné místnosti, hecli se jen na pódiu. A tak v roce 1989 Gillan Párply znovu opustil.
V roce 1992, když se blížilo výročí čtvrtstoletí na scéně, se znovu vrátil, ale třenice uvnitř pokračovaly dál. Celou situaci nakonec vyřešil Ritchie Blackmore tím, že Deep Purple opustil, a tím veškeré problémy ze dne na den skončily. Do kapely přišel bývalý kytarista skupiny Boston Steve Morse a v této sestavě vydrželi hrát Deep Purple dodnes, jen zesnulého Jona Lorda nahradil Don Airey a poslední tři roky s nimi na kytaru hraje Simon McBride, protože Morse skončil z rodinných důvodů.
Iana Gillana publikum miluje, doteď si pamatuji, jak mi na jejich posledním pražském koncertě jeden přiopilý postarší hároš se slzami v očích vyprávěl: „Já jsem tu hlavně kvůli Gillanovi, protože to je takový miláček, že bych ho nejraději objal a dal mu pusinku.“ Není divu, dnes už frontman zestárl téměř do kouzelného dědečka. Ale pořád mu to zpívá, tak přejeme k osmdesátinám všechno nejlepší a vzhůru do další dekády!