Příběh osmý
TRAGÉDIE NA PÓDIU
Nejhorší koncert života Glena Hansarda se odehrál v srpnu 2010. S The Swell Season vystupovali pod širým nebem ve vinařství Mountain Winery v kalifornské Saratoze. Všechno probíhalo normálně, dokud uprostřed koncertu nevyšplhal dvaatřicetiletý Michael Pickels na střechu nad pódiem. A pak skočil dolů. Dopadl jen kousek od Glena Hansarda. A zemřel mu přímo před očima.
„Bylo to tak šokující, smutné a temné, že jsme vůbec nevěděli, co po té noci dělat,“ vzpomínal později Glen. „Dopadl vedle mě. O půl stopy blíž a zabil by i mě.“ O mrtvém muži Glen nechtěl mluvit podrobně. „Tisíce lidí ho viděly zemřít. Udělal velmi rozzlobené veřejné gesto. Asi to byl jeho způsob, jak říct: Jsem tady.“
Kapela musela po otřesném zážitku vyhledat odbornou pomoc. „Dali nám jasně najevo, že to nemá nic společného s námi. Řešil tím svůj vlastní problém,“ vysvětloval Glen, proč se nakonec s kapelou rozhodli zbytek naplánovaných koncertů dohrát.
Ta děsivá scéna se mu ale přesto pořád vracela. Tragédie se odehrála přímo před ním, během koncertu, tedy v prostoru, který do té doby považoval za bezpečný a téměř posvátný. Pódium, kde se lidé scházeli, aby spolu na několik hodin oslavovali a prožívali hudbu, se během vteřiny proměnilo v místo smrti. Krátce po incidentu Glenovi zničehonic zavolal Eddie Vedder. Osobně se tehdy skoro neznali. Zpěvák Pearl Jam se o neštěstí doslechl ve zprávách a tušil, co Hansard právě prožívá. V roce 2000 totiž během koncertu Pearl Jam na festivalu v dánském Roskilde zahynulo v tlačenici devět lidí.
První den spolu telefonovali asi hodinu. Eddie byl v Seattlu, Glen se bezcílně procházel venku a mluvil. Pak Hansard odletěl do Brazílie a Vedder mu zavolal znovu. Druhý den také. A potom ještě jednou. „Volal mi den za dnem, dokud nakonec neřekl: Myslím, že už jsme spolu mluvili dost. Zdá se, že jsi na tom líp. Ale jsem tu pro tebe. Tady je moje číslo, zavolej, kdykoli budeš chtít,“ vzpomínal Glen pro Hot Press. „Po Roskilde se Eddie propadl do strašně temného místa, takže rozuměl tomu, co se mi děje v hlavě.“
Postupně z toho vzniklo silné přátelství, které pokračovalo i v hudbě. Eddie s Glenem natočili píseň Sleepless Nights od Everly Brothers a pozval ho i jako předskokana na svoje koncerty. „Řekl mi: Napsal jsem spoustu těch skladeb po té události. Když ji zazpíváš se mnou, možná nám oběma pomůže něco překonat,“ vyprávěl Glen. „Byl to pro mě obrovský dar. I z té nejtemnější věci nakonec vzniklo přátelství.“
Příběh devátý
UČITEL JIŘÍ ČERNÝ
Ale zpátky do České republiky. I tady totiž Glen Hansard našel jednoho ze svých učitelů – v nestorovi kritiků Jiřím Černém. Půvabným způsobem to zachycuje dokument Hedviky Hlaváčkové z roku 2017, jenž dostal název Ještě do druhý nohy. Začíná fascinovaným proslovem Glena Hansarda na jednom z českých koncertů. Glen vypráví o tom, jak se při své první návštěvě u nás doslechl o „chlapíkovi, který během komunismu objížděl vesnice a kulturní centra na kole, aby v nich lidem pouštěl zakázanou hudbu ze Západu“.
Dokument pak zachycuje Glenovu návštěvu u Jiřího doma, kde mezi panáky slivovice mudrují a vzpomínají na různé věci. „Když jsme jezdili z Valmezu do Prahy a tys mi koupil guláš, mluvili jsme o tom, co to znamená být člověk,“ pronesl Glen v jednom ze silných momentů půlhodinového snímku. „Když jsem byl mladší, toužil jsem mít učitele, gurua. Někoho, kdo mluví k mladším a říká, tohle znamená život.“
Je patrné, že, i když později, někoho takového v Jiřím Černém našel. Svoje první sólové cédéčko mu dal jako prvnímu na světě, aby ho v premiéře dva měsíce před vydáním pustil během své poslechovky v klubu Kaštan. A když měl Černý zdravotní potíže, Hansrad mu přijel zazpívat přímo do nemocnice. Nad nemocničním lůžkem začal notovat Blue Moon od Nat King Colea a Černý se k němu přidal svým hlubokým hlasem v české verzi.
Ze snímku se zdá, jako by tu Glen procházel jakousi katarzí. „Za představou mozku, intelektu a umělecké tvorby jsme hlavně lidi,“ říká. „A nejlepší věc, kterou si jako lidi můžeme předat, je dar vědění a zkušenosti.“
Příběh desátý
NECHAT OSTATNÍ ZÁŘIT
„Star, star, teach me how to shine, shine – hvězdo, hvězdo, uč mě, jak zářit, zářit,“ zpívá Glen v jedné ze svých nejkrásnějších písní. Napsal ji kdysi pro The Frames. Byla to první skladba, kterou si s ním zazpívala Markéta Irglová. A možná právě do ní vetknul to zásadní, proč na něj po jeho odchodu tak vřele vzpomíná tolik přátel, známých i neznámých.
Nechával lidi zářit.
Když se Glena ptali, kdo mu nejvíc změnil život, často zmiňoval jistou Philippu Bayliss. Výtvarnici, která byla o pětadvacet let starší a ujala se ho, když mu bylo patnáct a ještě se s kytarou potloukal po Grafton Street. Vzala ho k sobě domů, zaplatila mu hudební školu a dva roky ho podporovala v hraní i hledání vlastní cesty. Glen to bral jako dluh, který se rozhodl splácet ostatním i světu.
Proto se během let sám stal nezištným mentorem celé řady mladých muzikantů. „Měl jsem v životě velké štěstí, že se objevovali lidé, kteří mi řekli: ,Pomůžu ti.‘ Odjakživa jsem proto cítil potřebu předávat to dál,“ řekl v rozhovoru pro Hot Press. „Když se objeví někdo talentovaný – a vlastně i když talentovaný není –, prostě mu dejte šanci.“
Okamžiků, kdy ruku nezištně podával a ostatní podporoval v hudbě i v jakémkoli jiném druhu umění, byl jeho život plný. Instinktivně dělal druhým místo vedle sebe. A zdaleka to nebyla jen mladičká Markéta Irglová ve Valašském Meziříčí.
Výmluvná je historka, jak na americké turné rekrutoval Thomase Bartletta. Poprvé se setkali náhodou na festivalu SXSW. „Je den svatýho Patrika a já jsem Ir, měl bych ti koupit pintu,“ vpadnul prý tehdy Glen do baru se svou typickou drzostí. A tak se ti dva dali do řeči. Thomas Bartlett se tehdy ještě živil jako hudební novinář, ale jako Doveman zkoušel prorazit i coby pianista, a tak si ti dva hned porozuměli. Za pár týdnů Thomasovi zazvonil telefon, na druhé straně Glen. „Chystáme se s The Swell Season do Ameriky na turné, hraješ na basu?“ zeptal se. „Ne,“ zněla Thomasova stručná odpověď. „To nevadí, na to nějak přijdeš,“ nedal se odbýt Glen. A s takovou lehkostí začala jejich dlouhodobá hudební spolupráce. První velké album, které Bartlett produkoval, byla později první sólovka Glena Hansarda. Až následně se dostal k práci pro The National, Florence + The Machine, Sufjana Stevense nebo Taylor Swift.
Podobným způsobem Glen přistupoval ke Stevu Kazeemu, který měl na Broadwayi převzít jeho roli v muzikálu Once. Glenovi to nejdřív celé přišlo jako šílenost. Neuměl si představit, že se z jeho příběhu stane obří muzikálová produkce. Nakonec ale Kazeema vzal s sebou přímo na ulici. Jezdil s ním po Americe a učil ho, jak zpívat bez mikrofonu, jak „zašpinit“ hlas a jak netlačit melodii příliš rovně, aby zůstal uvěřitelný. Kazeem vzpomínal, že i díky téhle škole se z muzikálu stal ohromný kasaštyk.
Důležitou roli sehrál i v životě Olivie Vedder, dcery Eddieho Veddera. Znal ji od dětství, zpíval s ní, povzbuzoval ji a bral ji jako sobě rovnou muzikantku. Po jeho smrti napsala, že právě Glen ji nejvíc přesvědčoval, aby se nikdy nevzdávala hudby. A že jí změnil život. „Byl to jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy poznala,“ napsala. „Když jsem jako dítě viděla poprvé Once, vtáhlo mě to do hudby.“
Příběhů lidí, kterým Glen Hansard pootevřel dveře k úspěchu, jsou desítky, možná i stovky. V tom nakonec sám našel ten největší smysl, jak se vyrovnat se svojí slávou. Jeden z posledních se odehrál na letošním festivalu Slunovrat v Opavě. Pořadatelé Glenovi nechali ve městě vytvořit murál, pod který se podepsal místní umělec Vojtěch Král. Když si ho Glen pár hodin před koncertem přijel prohlédnout, zeptal se jich, jestli nemají v týmu někoho, kdo hraje na saxofon. „Markéta Johnová povídá: „Ne, ale na trubku hraje Kryštof Kamrádek…,“ popisoval šéf Slunovratu Vašek Müller. „A za dvě hodiny byl Kryštof s Glenem na hlavní stagi.“ A zářil.
(První část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Druhou část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Pokračování zítra nebo v titulním článku srpnového Headlineru.)