Zatímco posluchači mohou prostřednictvím aktuální desky zkoumat, kým Zea je, když je kolem ní ticho (což je i díky její úspěšné herecké kariéře poměrně výjimečná situace), zpěvačka už přemýšlí o dalších projektech.
Přijme na další desce výzvu slovenských textů, nebo se ponoří do svých kořenů a představí rozmanitou tvář romské hudby? „Chci to udělat hlavně pro mladé Romky. Byla bych ráda, kdyby se nějaké objevily i v hereckém světě i v hudbě,“ říká o vysněném projektu. Teď a tady je ale krásné album Where Do We Go When the Silence Comes, které se bude křtít 21. srpna v pražské Vile Lanna, kde vystoupí i Paulie Garand a Štěpán Urban s Matějem Soukupem alias Under My Pillow, kteří ho produkovali. Naše povídání jsme ale začaly u debutu.
V roce 2021 jste vydala první desku Burning Light. Jak se za ní dnes ohlížíte?
Nevím, jestli to takhle má hodně lidí, ale já jsem ohledně své první desky až patetická a moc ji miluji. Sama se jí nemůžu nabažit a nedokážu pochopit, co jsme vlastně vytvořili. Když jsem začínala sólovou dráhu, bála jsem se, že se mi stane, co občas vídám u jiných umělců. Totiž že nedokážu najít svůj vlastní hlas. I někteří moji známí vydávali věci, které zněly jako někdo jiný. Jako Billie Eillish, Olivia Dean nebo třeba Rihanna. Milan André, který desku produkoval, mi ale splnil můj sen. Měla jsem svůj hlas a svůj sound! Doufám, že některé skladby si někdo pustí třeba za deset let a budou stále aktuální.
Jaké máte s tou deskou spojené vzpomínky?
Kdybych mluvila za celou kapelu, je to určitě vzpomínka na hraní na druhé hlavní scéně Pohody. Když si album poslechli lidi z Pohody a zavolali mi, bylo to velké překvapení. Byli bychom smíření s nějakým malinkým pódiem a oni nás dali sem, což byl brutální zážitek. Představovala jsem si, že tam v jednu po obědě přijde třeba pět set lidí a budu šťastná.
Přišlo jich podle mě ale víc než tři tisíce a bylo to moc krásné. Stejně jako další festivaly. Kromě toho nejradši vzpomínám na samotný proces psaní písní. Milan André, se kterým jsem tvořila, je magický člověk. Jezdila jsem za ním do Bratislavy, kde bydlel v domě s výhledem na Bratislavský hrad. Vždy jsem tam byla na jeden den a noc a pokaždé jsme napsali jednu písničku.
Na nové desce hostuje v jedné písničce. Chtěla jste tak symbolicky obě alba propojit?
Ano, jinak desku produkovali Štěpán Urban s Matějem Soukupem. Toužila jsem po tom, aby to byl i tentokrát Milan, ale žije v Kanadě a bylo by to náročné. A protože Štěpána mám taky ráda a máme velmi podobný vkus, řekla jsem si, že s ním zkusím psát a deska tak bude mít aspoň zase jinou energii. A Milana jsem si přenesla aspoň do Finish Line, což je vlastně zvláštní song.
V čem?
Chtěla jsem mít totiž na desce i Paulieho (Garanda, svého partnera, pozn. red) a tohle je původně jeho písnička Una z desky Amonit. Mám ji moc ráda a Paulie mi dal celý podklad, na který jsme s Milanem vymysleli jinou skladbu. Takhle tam mám oba dva.
Ještě na chvíli přeskočím současnou desku a zeptám se vás na Londýn, kam jste hned po jejím vydání v březnu odjela pracovat na nových písních. Jak se vám dařilo?
Nebylo to plánované, že bych tak moc hned toužila navázat, ale naskytla se díky tomu, že jsem v kontaktu se skvělými londýnskými producenty, příležitost. Řekla jsem si, že to nesmím odkládat. Vzniklo sedm dost zvláštních, ale skvělých věcí. Je to můj vibe, ale zase trochu něco jiného. Vznikly zatím ale jen demoverze a čeká se na mě, až se vrátím a nahraji je. Když jsem se do toho pustila, tak to určitě dokončím, ale uvědomila jsem si mezitím, že bych nejdřív chtěla radši udělat slovenskou desku.
Popravdě jsem myslela, že vy vždycky budete zpívat spíš anglicky.
Já jsem chtěla slovenské písničky vždy, ale mám ten jazyk tak ráda, že jsem si neuměla představit, že bych to udělala špatně nebo průměrně. Za angličtinu leccos schováte, i když jsem se samozřejmě i v ní snažila, aby to nebylo vůbec třeba. Ve slovenštině bylo těžší si udržet svůj hlas, najednou jsem se bála, že spadnu do folku nebo popu, který nebude dost dobrý. Mými vzory jsou lidé ze starší generace, jako Zuzana Navarová, Hana Hegerová, Richard Müller. Vždy jsem si říkala, že pokud bych dělala hudbu, chci, aby zněla tak dobře. Měla jsem ale strach, že sama nejsem dost dobrá textařka, až později jsem si připustila, že ty zpěvačky, ke kterým vzhlížím, si taky nepsaly texty, že skladatelé měli svou úlohu a váhu. Tím se vracíme k tomu, že miluju pracovat v týmu a ráda do toho teď půjdu, už se na to cítím ready.
Ještě k těm písním z Londýna. Zmínila jste, že jsou zvláštní. Čím?
Pracovala jsem s ohromnými profíky, kteří umí napsat velké hity, ale zároveň jsme byli na stejné vlně, jako bychom se znali dvacet let. Začali jsme se opírat o moje romské kořeny a melodie, které by možná v domácí produkci zněly jako klišé, ale v tom britském stylu a smýšlení mi to znělo krásně. Podpořili mě v tom, mám tam dokonce písničku jménem Gypsy Heart, která zní trochu filmově, ale i popově, vlastně nevím přesně, kam to směřuje, ale vím, že dobrým směrem.
Takže další album bude jaké?
Uvidíme, sním totiž i o písních ve slovenštině i o romském projektu. Ten si ale nejspíš ještě nechám dva tři roky rozležet. Právě s romskou hudbou jsem si zažila ten pocit, že lidi v mém provedení opravdu láká. S mou kapelou, která se mnou hrála Burning Light, jsem hrála také na několika romských akcích. Jedna byla v Berlíně, kde jsem cítila, že lidi to velmi láká, a pokud bych toužila po velkých koncertech, tak tohle by fungovalo. Ale to ještě trochu odložím.
Mluvíte teď o slovenském projektu a hudebním zpracování romských kořenů, začala jste ale dvěma anglickými alby. Toužila jste po mezinárodní kariéře?
Určitě to byl můj sen a věřím, že jsem měla slušně našlápnuto, třeba v New Yorku jsem byla v kontaktu s velkými producentskými jmény. Kdybych tam zůstala, mohlo z toho něco být. Jsem ale taky realista a rozhodla jsem se kombinovat uměleckou kariéru s osobním životem. Spíš ale než po celosvětovém úspěchu toužím po koncertování po Evropě. Líbila by se mi pozice zpěvačky, která může přijet do Paříže nebo třeba Polska a přijde na ni třeba pět set lidí. V Česku ale umělce, kteří mají takovou vizi, nikdo moc nepodpoří. S Burning Light jsem měla silný pocit, že by se to mohlo podařit, ale třeba u labelu jsem poměrně narazila, neměli na
to čas, i když říkali, že jde o nejlepší zdejší anglicky zpívané album za dlouhou dobu.
Mluvím o tom proto, že například i tohle mě dovádí k těm zmíněným temným myšlenkám. Vždy, když jsem se svojí hudbou vyrazila do zahraničí, měla jsem na ni moc krásnou zpětnou vazbu. A pak je člověk na vážkách, proč ji v Čechách nikdo nezahraje. Je těžké se nezamotat mezi egem a pocitem nedocenění. Občas s tím bojuji.
Rozumím, prorazit strop s anglicky zpívanou hudbou je u nás velmi těžké.
Se vší pokorou říkám, že rozumím tomu, proč rádia často nehrají zdejší pokusy o anglickou hudbu, ale myslím si, že ta naše za to stojí. Myslím, že výhoda je moje barva hlasu a že lidi cítí emoce. A ráda se jako Romka snažím otvírat dveře.
Do toho romského projektu chci jít kvůli tomu, protože bych ráda lidem ukázala romskou hudbu a osobnost z jiné strany, než si ji třeba většinou představí. Hudba může být třeba i smutná, ale vždy si ji představíte hlasitou a divokou, chtěla bych ukázat i obrácenou tvář – že může být jemná, jazzová, bluesová, soulová, a přitom romská. Myslím, že to je díra na trhu. Lidi to zatím nevidí, myslí si, že Romové jsou velcí, barevní a hluční. Chci ukázat i jiné odstíny té hudby. Chci to udělat hlavně pro mladé Romky. Byla bych ráda, kdyby se nějaké objevily i v hereckém světě i v hudbě.
Zmínila jste, že nové písně kráčí dobrým směrem, tím rozhodně šlo i letošní album Where Do We Go When the Silence Comes. Pracovala jste na něm průběžně celých pět let?
Intenzivní fáze začala až loni v lednu, kdy jsme na Tenerife napsali Tenerife Sea. Předtím jsem už ale měla tu desku v hlavě, pracovala s emocemi a přemýšlela, kam se budu ubírat.
Můžete mi přiblížit vznik Tenerife Sea, která vznikla jako první a album i otvírá? O čem je?
Cítila jsem, jako asi občas každý umělec, trochu splín. Měla jsem v posledních letech hodně hereckých příležitostí, cítila jsem už ale tlak okolí, že mám jednu desku pět let. Já bych si s ní osobně upřímně vystačila ještě i déle, protože pořád ji neznají všichni. Ale Paulie Garand mezitím vydal pět desek a tak trochu mě do toho dotlačil. A udělal moc dobře. Bylo to právě na Tenerife, kde jsem si řekla, půjdu do toho, zaplatili jsme Štěpánovi s Matějem letenky a začali jsme pracovat. Tenerife Sea vzniklo lehce, lusknutím prstu. Vařila jsem večeři, kluci byli na terase a najednou Štěpán přišel s kytarou a nějakým motivem a já začala zpívat. Bylo to hned. Text popisuje v podstatě konkrétně situaci, kdy jsem si nebyla jistá, jestli už je čas tvořit, když mi chybí Milan André, bez kterého jsem si to nedovedla představit. Jsem hodně týmový hráč a bez lidí, které mám ráda, se mi tvoří těžko. Ale Štěpán mě podpořil a nakonec to šlo přece jen lehce.
V souvislosti s názvem alba se nabízí otázka: Kam se ubíráte vy, když je kolem vás ticho?
Já jsem v tomhle rozdvojená, miluju klid a ticho, ale když je náhodou trochu delší, umím se snadno dostat do těžkých stavů. Když se neustále nezaměstnávám, začínám, jak říkají Gen Z, overthinkovat. Hledám balanc mezi hlukem a tichem, ani jedno není v extrémní dávce dobré. Vždy jsem přemýšlela nad lidmi samotáři, ale když jsem to na chvíli zkusila, lekla jsem se. Pro moji hlavu je důležité mít kolem sebe ve zdravé míře lidi, jinak se dostanu do tmavých koutů mysli. Týká se to minulosti i budoucnosti. Musím se naučit žít v přítomnosti, což je pro mě velmi těžké. Byla jsem vychovávaná v tom, že musím mít plán a koukat se do budoucnosti, což mě paradoxně dost brzdí.
Hostem v písni You Are Me je Markéta Irglová. Seznámily jste se krásným způsobem…
Bylo to velmi milé setkání před dvěma lety na Českém lvu. Jí a Glena od mala miluji. Viděla jsem, že se na mě někdo usmívá – byla to Markétina maminka, která je, jak jsem vzápětí zjistila, fanynka seriálu Iveta, kde jsem hrála. Markéta za mnou přišla, jestli by se maminka se mnou mohla vyfotit, z čehož jsem málem odpadla. Samozřejmě jsem jí hned řekla, že jsem zase její fanynka. Už předtím jsme se ale lehce potkaly online, propojil nás právě Honza Hřebejk, režisér Ivety – dal Markétě vědět, že ji mám ráda a taky dělám hudbu. Takže už jsme o sobě věděly i dřív. Věděla jsem, že ji chci na desku, a jsem moc ráda, že když byla v Praze, přijela písničku nazpívat.
Vy jste s ní už několikrát vystupovala, naposledy v dubnu v Klementinu.
Zpívala jsem tam mimo jiné její písničku Falling Slowly, což vůbec není lehký song. Markéta mě povzbuzovala, že to dám, ale její táta mě pošťuchoval: „Už i větší hudebníci si na tom vylámali zuby, vůbec se neboj!“ Nakonec mám pocit, že jsem to díky tomu, jak moc jsem se soustředila, zazpívala lépe než své songy. Mám pocit, že jsem v Markétě našla spřízněnou duši.
Mluvila jste o temných koutech mysli, mnoho umělců o nich hovoří jako o inspiraci, někdo si tím i omlouvá destruktivní životní styl. Máte i vy tahle těžká místa spojená s tvorbou?
Myslím, že jsem někde mezi tím. Souvisí to i s tím, proč mi ta deska trvala pět let.
Během nich jsem zažila velmi temné i velmi šťastné stavy a z obojího jsem později dokázala čerpat. Nemusím něco prožívat přímo v tu chvíli, jako herečka i v muzice se k tomu umím vracet a využít to například teď, kdy se dá říct, že mám velmi dobré období. Chápu lidi, kteří to mají tak, jak o tom mluvíte, ale sama se tomu cíleně nevystavuji. Neholduji například alkoholu a drogám, až jsem si někdy v minulosti říkala, jsem já vůbec umělec, nejsem jen nerd? Ale už jsem si srovnala, že ničit sám sebe k tomu patřit nemusí.
Seznamte se
„Zamilovaná do umění“. Tak ji představuje motto na sociálních sítích. Zea (vlastním jménem Alžběta Ferencová) je filmová i divadelní herečka, tanečnice a zpěvačka. Před sólovou kariérou zpívala v čtyřčlenné kapele Forsomeone, v roce 2021 debutovala vlastním albem Burning Light. Novou desku Where Do We Go When the Silence Comes vydala na „rodinném“ labelu Corso Records, který založila spolu se svým partnerem, českým muzikantem Pauliem Garandem. Na filmovém plátnu jste ji naposledy mohli zaznamenat například ve filmech Pod parou a Vyšehrad dvě nebo v seriálu Jana Hřebejka Iveta.