Letos se Mighty Sounds konají mezi 26. a 28. červnem v Táboře v pohodlném a praktickém areálu místního letiště, který skýtá takové výhody, jako je tekoucí voda a splachovací toalety pro všechny návštěvníky. Hrát budou kapely jako Pennywise, Skindred, Burning Spear, The Selecter nebo Asian Dub Foundation a výkvět domácí i světové nezávislé scény. Ale všechno to začalo v roce 2005 slibem peněz, které nikdy nepřišly.
Jak vás vůbec napadlo pořádat festival věnovaný ska, punku a příbuzným žánrům? Tehdy to nebyla úplně samozřejmá věc…
Kuba: Za tím byly peníze. Ale pak už nebyly. Ony nakonec nebyly nikdy. Dělali jsme koncert Misfits v klubu Abaton v Praze, docela se povedl, a po koncertě za mnou přišel kamarád. Říkal, že by mohl sehnat sponzory na festival, jestli to nechceme zkusit. Tak jsme do toho šli. Začali jsme připravovat festival, shánět prostor, řešit, kde to uděláme, a tím jsme došli k Frantovi.
A když už bylo všechno připravené a měli jsme tisknout plakáty, tak jsme potřebovali vědět, jací sponzoři na nich budou. Zavolal jsem tomu kámošovi, jak to teda vypadá. A on řekl, že žádní nejsou. Samozřejmě. Takže jsme šli do prvního ročníku s čistou nulou.
Franta: Já bych dodal, že ten člověk, který sliboval sponzory, sliboval i místo, kde by se festival mohl konat. To je docela důležité.
Kde to mělo být původně?
Franta: Měl to být jeden z ostrovů v Praze...
Kuba: Podle mě jsme zkoušeli Branickou louku. Tam nás festival udělat nenechali…
Franta: No a pak si pamatuju, že mi Kuba někdy v březnu 2005 volal, že sice nevyšly ani peníze, ani místo, ale festival určitě bude!
No ty vole!
Franta: A že by mohl být na louce, kde jsem já dva roky předtím pořádal jiný festival.
Filip: Já bych do toho na chvíli skočil ze současnosti. Kuba je pořád ten stejný člověk. Neustále chodí do kanclu s tím, že má někoho, kdo má pro Mighty nějaké peníze, a že to určitě vyjde. Když to teď vyprávěl, úplně jsem si vybavil, že to před dvaceti lety vypadalo stejně.
Pennywise, foto: Josh Coffman
Vy jste se dobře znali z tehdejší nezávislé scény. Filip hrál ve Fast Food Orchestra, Kuba ve Vertigu, Franta měl za sebou pořádání festivalu v jižních Čechách a dostudovaná práva. Co jste si jako muzikanti představovali pod tím, že uděláte festival?
Filip: Mejdan jako hovado!
Kuba: Přesně.
Franta: Jediný, kdo do tohohle myšlení házel vidle, jsem byl asi já. Protože jsem trochu věděl, co pořádání festivalu znamená. Pamatuju si, když jsme poprvé přijeli na místo, kde se Mighty Sounds měly konat, do Olší. Kuba vystoupil z dodávky, rozběhl se po louce a řval: „Mejdan!“ A mně se udělalo zle. Protože jsem věděl, že festival není jen mejdan.
Místo v Olší mělo velké kouzlo. Člověk sjel ze silnice, projel lesem, vyjel u hájovny, kde jste měli štáb, a pod ní se rozkládala louka s pódii. Když bylo hezky, byla to romantika.
Kuba: Dokud se z toho nestala blata.
Filip: To místo bylo krásné. Ale produkčně to byla šílenost.
Jak vypadal první rozpočet?
Franta: Kuba mi poslal první nástřel. Byly tam obrovské chyby. V řádech, v nulách. Myslím, že ten první rozpočet mohl být třeba na pět set tisíc, ale nakonec to stálo kolem milionu a půl.
V čem se seknul? V záchodech, v pódiích, v technice?
Franta: Ve všem! On vůbec nevěděl, kolik co stojí. Ale já jsem taky nebyl žádný skvělý rozpočtář. Velké změny byly v zázemí, v pódiích, v technice, v rozpočtu na kapely...
Kuba: Já jsem si to psal na papírek. A možná jsem tam tehdy něco zapomněl.
Filip: Hlavně tomu tehdy skoro nikdo nevěřil. Pamatuju si, jak si všichni hned chodili pro peníze k nám do hájovny, aby dostali zaplaceno. Spousta lidí kolem nás měla sarkastický poznámky. „Kluci, to jste si na sebe vzali něco velkýho. Držíme pěsti.“
První ročník nakonec dopadl jak?
Franta: Přišlo kolem tří tisíc lidí, možná víc. Důležité je, že tehdy se lístky hodně kupovaly až na místě. Dneska si devadesát až pětadevadesát procent lidí koupí vstupenku dopředu a víš, s čím můžeš počítat. Tehdy se začal předprodej v dubnu, prodalo se pár stovek lístků a pak se čekalo. My jsme měli rozpočet kolem milionu a půl a na místě se najednou objevily tisíce lidí. To bylo fantastické.
S kolika lidmi jste počítali?
Franta: Filip mi před prvním ročníkem říkal, že přijede sedm tisíc.
Filip: Já jsem tomu hodně věřil a neměl jsem představu, jak to chodí. Měl jsem tehdy pocit, že na největší české festivaly jezdí třeba sedmdesát tisíc lidí. Až pak mi někdo řekl, že je to třeba dvanáct nebo patnáct. Vůbec jsem neměl ponětí, jak to chodí. Takže jsem si vymyslel sedm.
Jak jste si tedy na prvním ročníku užili ten mejdan?
Kuba: Moc si to nepamatuju. Takže byl. Vím, že už první rok pršelo. Ráno v pátek, kdy měl začít festival, jsme se probudili a pršelo. Člověk se podíval na postavený areál v dešti a byla to strašná deprese. Já jsem chtěl jet domů.
Franta: Já si pamatuju sobotu dopoledne. Šel jsem spát asi v osm ráno a v půl desáté mi volal Kuba: „Hele, co teď budeme dělat? Co se teď bude dít?“ My jsme ten festival nastartovali, ale už jsme moc nevěděli, jak ho kočírovat.
Filip: Fungovalo to trochu jako technoparty. Byla tam stage, kterou dělali technaři.
Kuba: Sadomaso stage. Ta jela nonstop.
Filip: Ti jediní přesně věděli, co dělat. Prší? Jede se dál.
Kdy jste si po prvním ročníku řekli, že pokračujete?
Kuba: Já si pamatuju, že už cestou domů jsme si říkali: Ty vole, to bylo dobrý. Asi něco proděláme, no a co. Příští rok to zkusíme znovu. Byla to prdel.
Franta: Prodělek byl pár stovek tisíc.
Filip: Myslím, že dvě stě nebo tři sta.
Kuba: Nám to přišlo jako obrovská suma. Ale když jsme to řekli lidem, kteří už nějaké festivaly dělali, říkali: „První ročník? To jste dobrý!“
Vznikly Mighty hlavně z toho, že tyhle žánry na větších festivalech neměly svoje místo? Ska, punk, reggae, hardcore tehdy v klubech fungovaly, ale festivaly to spíš ignorovaly.
Kuba: Přesně. Byli Rock for People, byl Sázavafest. Tyhle festivaly o těch našich žánrech věděly, ale ty kapely tam nebyly úplně chtěné. Tak jsme si to udělali sami pro sebe a pro naši scénu.
Filip: My jsme věděli, že po klubech na ty kapely lidi chodí. A Kuba vždycky říkal, že na festivalech tyhle žánry nejsou dost zastoupené. Tak vznikl nápad kolem nich postavit festival.
Kuba: Zároveň jsme spojili víc věcí dohromady. Ska, reggae, punk, techno. Suki, který dneska dělá Let It Roll, tam měl svoji první stage. Takže de facto první Let It Roll proběhl zároveň s Mighty Sounds.
To všechno se nabalovalo organicky? Dneska se všechno domlouvá přes nabídky, smlouvy, technické podmínky. Z prvních ročníků je cítit, že prostě přijely party lidí a každá si na Mighty zařídila svůj koutek.
Filip: Bylo to hodně živelně propojené. Subkultury se tak setkávaly. Techno scéna byla tehdy v některých věcech ještě punkovější než punk. Přijeli se špinavým stanem, postavili bedny a udělali party uprostřed party.
Dneska když děláme stage, všechno se musí předem zajistit, řeší se technika, lidi, sekuriťáci. Tehdy prostě přijela parta lidí a nějak to udělala.
Kuba: Dodavatelé byli často z techno scény, ne opravdoví dodavatelé, co se tím živí. Majapur Sound System nám dodával stage, vozili nám šapitó. Všichni byli zvyklí dělat všechno na koleni, protože je to bavilo. Nebrali to jako práci.
Jaké byly vaše role v těch prvních letech? Vím, že o zahraniční kapely se staral Přemek Černík, který už tu s námi bohužel není…
Kuba: My jsme bookovali všichni. Já i Filip, ale Přemek nejvíc, protože měl největší přehled a kontakty. Navíc studoval anglistiku, uměl perfektně komunikovat a dokázal ukecat všechno. Domlouval hodně zahraničních kapel. Já jsem měl na starosti propagaci, takže jsem pořád kopal kluky do zadku, že jdeme lepit plakáty.
Filip: Po nocích jsme lepili Prahu a jižní Čechy. Jeli jsme autem, na každé zastávce zastavili, vylepili plakáty a pak třeba spali u Přemkových prarodičů v Písku. Všichni dělali všechno. Já jsem třeba rozesílal lístky.
Franta: Já měl na starost koordinaci týmu a produkci, i technickou. To už naštěstí nedělám, protože to je strašný masakr.
Kuba: A první ročníky s námi dělal Cecek. Ten nám taky hodně pomáhal.
To je taky legendární postava české punkové scény. Malcolm McLarren z Havlíčkova Brodu. Když jsme mu jako kapela dali samolepky, tak je pak lidem prodával za korunu…
Kuba: Pamatuju si, jak vyplácel české kapely. Měli jsme to naše sídlo v hájovně, odkud bylo vidět na areál. Když si šla nějaká česká kapela pro peníze, Cecek ji už zdálky viděl a už vymýšlel, jak ji trochu srazit s cenou dolů. Rozhlédl se po místnosti, viděl dvě půllitrové coly, jednu napůl vypitou, vzal je a řekl: „Kluci, ono to moc nedopadlo, tady máte.“ A dal jim dvě lahve Coca-Coly.
Filip: A zahraničním kapelám psal slavný e-mail: „We can give you only food, drink and oil.“
Výborný! Festival vám od té doby dost vyrostl…
Franta: On rostl postupně. Ale od začátku se mi líbilo, že Mighty měly ambici být mezinárodní festival. Nechtěli jsme napodobovat české festivaly, kde hrály pořád ty samé kapely. Já jsem tomu říkal knedlo zelo. Bylo jasné, že velká část line-upu bude zahraniční.
Kuba: Měli jsme dokonce heslo, že jsme jediný festival bez Divokýho Billa a Vypsaný fixy. To jsme vydrželi hodně dlouho.
Jestli se nepletu, tak až do loňska.
Kuba: No jo. Fixa u nás hrála.
Když ještě zůstaneme v Olší. Ročník 2009 ten už je takřka legendární. Zapršelo a bahno bylo úplně, ale úplně všude.
Kuba: To bylo příšerný. Když jsi přijížděl k hájence, cítil jsi, že ve vzduchu smrdí spálené spojky. Všechna auta kapel se snažila vyjet skrz to bahno. A každý tam pálil spojku. Bylo skoro nemožný dostat cokoli kamkoli. Ale kupodivu line-up jel podle harmonogramu!
Filip: Kromě Electric Man.
Kuba: To se nepočítá. Ti zapadli cestou na stage sami do bahna, protože se ožrali.
Jak jste dostávali zahraniční hvězdy na pódium?
Kuba: Těžko. Nebylo moc vidět. Jenom světla od pódia, bahno a pak už nic. Ukázali jsme jim směr, dali pytle na odpadky, ať si je natáhnou na nohy, a řekli: „Tamhle je stage, tam se musíte dostat.“ A oni šli a drželi si ty pytle, aby se neumazali.
Filip: Dub Incorporation byli v tomhle nejlepší. V té době to byla strašně navoněná kapela. Francouzi, pěkné boty, hezky oblečení. Vystoupili z dodávky, uviděli bahno a vůbec se jim do toho nechtělo. Ale nakonec to zvládli. Ale ten první pohled byl výmluvný.
Kuba: Museli jsme kapely vozit Frantovým Subaru 4x4. Stejně jako zpěváka Backyard Babies. Ten byl totiž celý v bílém. Bílé džíny, bílé kecky. Říkal: „Já v tomhle chci hrát a budu bílej.“ Tak jsme ho dovezli autem až ke schodům na stage, aby vystoupil rovnou na pódium a nezacákal se.
Pamatuju si tu scénu, jak spousta návštěvníků nebyla schopna vyjet po konci festivalu z areálu. A kolem objížděly traktory a vytahovaly je. Po tomhle asi bylo jasné, že v Olší končíte…
Franta: Ano. Věděli jsme, že Mighty mají pořád velký potenciál, ale zároveň bylo jasné, že musíme najít jiné místo. Tohle se nemohlo opakovat.
Kuba: Měli jsme obrovské štěstí. Kdyby se někomu něco stalo, sanitka by se tam nedostala. Kdyby někdo spadl do bahna, nikdo by ho už nikdy nenašel.
Filip: Lidi tam nechávali boty. Bahno bylo místy skoro po pás.
Franta: Auta tahaly traktory místních. Každý tam měl na dvoře nějaký traktor, přijel a vydělával si. My jsme měli taky svůj traktor, ale jeden...
V roce 2010 jste se tedy přesunuli na letiště v Táboře. Co to pro vás znamenalo?
Franta: Produkčně obrovskou změnu. Najednou jsme byli v areálu, kam mohl normálně vjet kamion. V Olší nám řidiči volali z vesnice, že dál nejedou. Autobusy kapel jsme museli nechávat někde u hotelu, dát jim day room a přivážet je dodávkou. Letiště má drenáže, takže když prší, voda se rychleji vsákne než na louce v Olší. Tábor navíc nabízí ubytování a služby. Za mě to byl velký posun.
Ale co se týče atmosféry, byl to pro mnohé šok. Z krásného lesa a louky na placaté letiště...
Kuba: Ze začátku jsme byli sami trochu zklamaní. Najednou kolem nebyly stromy, nemělo to takového genia loci. A tak jsme si začali vymýšlet různé dekorace. Cisterny, sochu svobody, úplné kraviny. Spolupracovali jsme s Crossem, vozili jsme odtud různé blikačky a točící věci. Pak jsme po pár letech zjistili, že atmosféru tvoří hlavně lidi. Dneska se spíš soustředíme na line-up a na to, aby byli víc zapojení.
Franta: Zároveň jsme se dostali na čtyřicetihektarové letiště a vůbec jsme s tím neuměli pracovat. Areál byl ze začátku obrovský. Náš tehdejší grafik Marcel Musil, který dal Mighty Sounds tvář, nám pořád nadával, že je to vyčerpávající, než ho přejdeš. A měl pravdu. Dneska je areál mnohem kompaktnější.
Filip: Jenže když stage ubereš, část lidí má pocit, že o něco přichází. Přitom je to pro všechny lepší. Jeden čas jsme měli sedm scén a nedávalo smysl, aby před některou stálo deset lidí.
V určité chvíli jste si museli uvědomit, jak velký festival Mighty opravdu jsou. Že už to nejsou tři tisíce lidí, ale ani těch sedmdesát tisíc z Filipovy představy.
Franta: Ustálilo se to někde kolem deseti tisíc. Asi jsme si dřív mysleli, že to pořád poroste, ale tady se to ustálilo. Jenže náklady logicky pořád rostou. Museli jsme začít přemýšlet, jak to začít dělat udržitelně. To se nám možná nepodařilo úplně dodnes, ale pracujeme s tím.
Kdy se tedy z hurá akce stal profesionální festival?
Kuba: Myslím, že už kolem toho roku 2010. Měli jsme víc zahraničních kapel, jména jako Buzzcocks. Začali jsme řešit backstage, zvuk, požadavky kapel... Měnilo se to i s návštěvníky. Do té doby chtěli hlavně přijet a užít si tři dny nonstop mejdan. Jejich náročnost začala víc růst až později v Táboře.
Franta: Zlom přišel podle mě právě v roce 2010. Nejen přesunem do Tábora, ale i tím, že jsme jako produkční firma spolupořádali Sonisphere, kde hrála Metallica, a v roce 2011 Iron Maiden. Od rakouských pořadatelů jsme se naučili spoustu věcí. Najednou jsme viděli, jak může vypadat šatna pro Metallicu.
Jak vypadá šatna pro Metallicu?
Franta: Metallica si přiveze skoro stočlenný tým. V kamionu měli zkušebnu. Mají třeba speciálního člověka jen na pračku.
Filip: Takhle daleko nejsme. Ale posunulo nás to. Na druhou stranu, ne všechno se nám u těch velkých produkcí líbilo. Myslím, že my se mnohem víc snažíme, aby se lidé měli dobře. Oni měli některé věci hodně čistě vypočítané. My naopak spoustu věcí předimenzujeme a utíkají nám na tom peníze. Typicky Toiky.
Kuba: To nám říkají i zahraniční návštěvníci. Lidé z Německa, Švédska nebo Anglie jsou překvapení, že u nás nejsou fronty na záchody a že máme splachovací záchody.
Punkový festival se splachovacími záchody je krásný paradox.
Filip: Pankáči už jsou dneska většinou pankáči s dětmi. Všichni chtějí nějaké pohodlí.
Jak se měnil program? V prvních letech stály Mighty hodně na ska, reggae a punku. Pak přibýval rokenrol, hardcore, rockabilly.
Kuba: Hodně jsme to stavěli podle toho, co jsme sami poslouchali. Ze ska jsme přecházeli víc k rockenrolu, punku, začali jsme poslouchat Turbonegro a skandinávskou scénu. Přibyl hardcore. Měli jsme i kapely jako Architects nebo Enter Shikari. To bylo v době, kdy rostl metalcore, ale u nás úplně nefungoval. Rock for People těmhle kapelám hodně pomohl vyrůst, ale my jsme zjistili, že to není úplně naše cesta. Drželi jsme se punku, syrovosti, špinavosti. Myslím hudební špinavosti.
Filip: Ska už nemá takový boom jako tehdy, ale my jsme oslovili komunitu. Nejen českou, spíš evropskou. Ti lidé nás pořád sledují. Někdo mi napíše, jestli budou Hotknives, a zároveň řekne, že je super, že jsou Pennywise. Lidé prošli podobným vývojem jako my. V devadesátkách a nultých letech poslouchali ska, punk, hardcore, sbírali desky. Dneska už nejsou až tak úzce vymezení.
Franta: U headlinerů musíme sledovat, jak jsou populární u nás, v Německu, Rakousku a v celém středoevropském regionu. Největší kapely stojí desítky tisíc eur, některé třeba sto nebo sto dvacet tisíc. Když je taková kapela v našem termínu k dispozici, musíme řešit, jestli to pro naše publikum dává smysl.
Filip: Ale zase to nemůžeme posuzovat jen podle Čech. Některé skapunkové kapely se tady nikdy moc neprosadily, ale na Punk Rock Holiday ve Slovinsku jsou headlineři vedle kapel jako Offspring, Pennywise nebo Bad Religion…
Když se zvedají náklady, musí se řešit i cena vstupenek. To je u festivalu, který vyrostl ze subkultury, citlivé téma.
Franta: Důležitý byl covid. V roce 2021 jsme si uvědomili, že máme neuvěřitelně levné vstupenky. Pořádali jsme festival s rozpočtem kolem pětadvaceti až sedmadvaceti milionů a prodávali lístky za čtrnáct až šestnáct stovek. To byl nesmysl. Proto nám to nevycházelo. Začali jsme hodně nízko, každý rok zdražili o stovku, ale pořád to bylo málo. Po covidu jsme museli cenu dostat na reálnější hodnotu.
Kuba: My jsme se ani pořádně nedívali, kolik stojí festivaly okolo nás. Pak jsme zjistili, že třeba Obscene Extreme je o polovinu dražší než my, přitom má oproti nám menší náklady. Řekli jsme si: aha, musíme to dělat jinak.
Jak to vzali fanoušci?
Filip: Vzali. Občas se někdo ozval, ale spíš v jednotkách případů. Chápou to, všichni řeší peníze. Ale když vidíš, co všechno stojí, jinak to nejde.
Franta: Máme také hodně návštěvníků z ciziny. Když přijede někdo z Německa, kde na festivalu stojí pivo šest až osm eur, naše ceny mu pořád přijdou skvělé.
Řešíte ještě ideové hranice? Mighty vznikly ze scény, která měla jasné postoje. Jak to jde dohromady s profesionalizací?
Filip: Jsme pragmatičtější, ale ideály pořád máme. Určitě jsme se všichni vyvinuli. Někteří členové mojí kapely Fast Food Orchestra třeba kdysi nechtěli hrát na některých festivalech, protože tam hrála celá česká scéna. Měli pocit, že tam nepatříme. Dneska mi to přijde absurdní. Ale nějaké hranice pořád existují.
Franta: Dáváme velký prostor neziskovým organizacím, charitativním věcem i organizacím, které se zabývají právy menšin. Tyhle věci nás vždycky zajímaly. Ta scéna byla s podobnými myšlenkami spojená a je pořád.
Kuba: Ale pokud se ptáš, jestli bychom tam nechali udělat stánek Motoristy? Tak nechali. A pak bychom na ně vlítli.
Filip: A zlynčovali je.
Kuba: Poslali bychom na ně Buqiho!
Skindred, foto: Mighty Sounds
Letos Mighty Sounds slaví dvacet let. Co k tomu chystáte?
Kuba: Největší specifikum je, že pořád vymýšlíme, co teda k těm dvaceti letům vymyslet.
Filip: A vymysleli jsme toho hodně, ale občas to naráží na tom, zda se to dá zrealizovat.
Franta: Dneska jsme v kanceláři zjistili, že rozpočet máme asi o čtyři miliony vyšší než loni. Všichni se chytají za hlavu. Ale budou tam dobré věci. Koupili jsme dva lodní kontejnery, které budou tvořit bar, a bude se moct stát přímo na nich. Zase jsme investovali do zázemí pro návštěvníky.
Kuba: A bude muzeum.
Muzeum Mighty Sounds?
Filip: Jo, Muzeum Mighty Sounds!
Franta: Antropologický trochu.
Kuba: Plánujeme tam normálně vystavovat živý mrtvoly.
Když se teď po dvaceti letech ohlédnete, co je pro vás nějaký zážitek spojený s festivalem? Nemusí to být největší koncert, spíš moment, který vám zůstal v paměti...
Kuba: Těch je moc. Třeba jak jsme my dva stáli v sobotu nad ránem před Mighty Barem, pršelo a na střechu toho stanu začaly lítat věci… Klasická kalba. To je přesně Mighty.
Filip: Já řeknu trochu kontroverzní historku. Jednou nám jako kapele nějaká holka poslala jako dárek sekanou z trávy. Nikdo nevěděl, co to je. Sekuriťák to přinesl, já to odnesl do hájovny a nechal ležet. Lidi to postupně začali jíst. Nakonec se tam různě plazili, Honzu Krejču odvezli do nemocnice, kapela La Gossa Sorda odjela rovnou na hotel, někdo tam sebral paroží a letěl s ním letadlem… Ta holka pak posílala vzkaz, že se strašně omlouvá, protože nevěděla, co tím způsobí.
Franta: Pro mě je největší změna asi v tom, že si festival dneska občas umím trochu užít. Na začátku jsme skoro nespali. Bál jsem se vypnout telefon, protože mi někdo zavolá, že hraje techno a někoho to ruší. Dneska se občas potkáme na nějakém koncertě a jsme tam třeba půl hodiny. To je super.
Dvacet let děláte festival víceméně ve stejné partě. Chtěli jste se někdy pozabíjet?
Kuba: Jo, furt. Ale tím, že se hodně hádáme a posíláme se pořád do prdele, se čistí vody. Říkáme si věci na rovinu. Někdy až moc.
Filip: Občas emoce vystřelí, ale nemám pocit, že by to bylo hluboké. Není to tak, že chodíš po kanclu a říkáš si, že s tím člověkem nechceš být. Je to normální pracovní tlak.
Kuba: Navíc Franta asi netuší, co si o něm říkáme my dva!
Mighty Sounds
Vznikly v roce 2005 jako festival zaměřený na ska, punk, reggae, hardcore, rokenrol a spřízněné subkultury. U jeho zrodu stáli Kuba Siňor, Filip Vondrášek, František Švadlena a okruh lidí kolem nich, zásadní roli měli také booker Přemek Černík († 2016) a grafik Marcel Musil († 2014). První ročníky se konaly v Olší u Tábora, od roku 2010 festival sídlí na letišti v Táboře. Jubilejní dvacátý ročník se koná od 26. do 28. června s kapelami jako Pennywise, The Selecter, Asian Dub Foundation, Skindred, The Aggrolites a řadou dalších.