Reklama
Obrázek k článku VLČKOVIZE: Příběhy legendárních riffů. Led Zeppelin na hausbótu, AC/DC na záchodě
| Josef Vlček | Foto: Warner Music

VLČKOVIZE: Příběhy legendárních riffů. Led Zeppelin na hausbótu, AC/DC na záchodě

Dnes bude řeč o riffu. Tak se říká krátkému hudebnímu motivu nebo frázi, které obvykle uvozují rockovou skladbu. Má jeden až čtyři akordy a platí pravidlo, že čím chytlavější, tím lepší. Je to silný melodický prvek, ale musí mít i výrazný rytmus. V posledních letech hraje důležitou roli také barva zvuku.

Reklama
Reklama

Síla riffu je v jeho opakování. Musí se několikrát šikovně objevovat, někdy i mírně upravený, v těle písně. Aspoň takhle první riffy výrazně rozvinuli elektrifikovaní černí bluesmani už ve čtyřicátých letech minulého století. To bylo za dob Muddyho Waterse a Howlin’ Wolfa. A protože moderní rocková hudba si zvláště v šedesátých letech hodně zakládala na svých vazbách s černým blues a rhythm-and-blues, pronikly riffy i do bělošské hudby a na dlouhá léta ovlivňují úspěch mnoha skladeb. Protože není nad to, když tě muzika vtáhne do sebe hned prvními chytlavými snadno zapamatovatelnými tóny.

Pár z nich opravdu miluju a nikdy se mi neohrají. Třeba ten ze stonesovského (I Can ’t Get No) Satisfaction je naprosto boží. Krátký, úderný, přesně víš, o čem ta skladba v následujících minutách bude. Keitha Richardse prý napadl v polospánku. Nedivím se, mozek je uvolněný a nápady se v noci jen sypou. Každý správný autor by měl mít u postele telefon nebo nějaké jiné nahrávací zařízení, aby si je zaznamenal. Do rána se v paměti udržet nedají.

V šedesátkách jsem miloval taky riff Purple Haze od Hendrixe. Je takový temný. Svým způsobem to byl pro Hendrixe dárek od Ježíška. Jimi ho totiž poprvé vybrnkal 26. prosince 1966, když čekal v šatně londýnského Upper Cut Clubu na odpolední koncert. Málem ho přehlédl, kdyby nebylo jeho manažera, který ho v tom okamžiku zastavil a řekl mu, že to je fakt dobrý motiv.

Začátek Smoke on the Water s kytarou Ritchieho Blackmora zná každý. To je z hudebního hlediska opravdový bizár. Blackmore, velký znalec klasické hudby, totiž jednou přiznal, že jde vlastně o lehce upravený motiv z Beethovenovy Páté symfonie, hraný pozpátku.

Obecně se tvrdí, že nejlepším riffem na světě je úvod zeppelinské klasiky Whole Lotta Love. I tady se ví, kdy vznikl – Jimmy Page ho vymyslel na hausebótu. Zlí jazykové tvrdí, že to je jediná originální součást skladby, zbytek si spoluautor Robert Plant vypůjčil ze skladby bluesmana Willieho Dixona You Need Love. Co do originality nebyli Zeppelini nikdy moc původní a užili si kvůli svým krádežím bluesového materiálu hodně soudních sporů, včetně toho s majiteli práv na Dixonovu skladbu, ale úvodní riff Whole Lotta Love nikdy zpochybněn nebyl.

„Holky, třeste se, železnej muž jde po lese,“ zpívávali čeští příznivci Black Sabbath na melodii riffu skladby Iron Man. Vznikl jen tak sám od sebe při jamu rovnou ve zkušebně. Kdyby neměl kytarista Tony Iommi problémy s bříšky prstů, které si poškodil při nehodě v továrně, a nemusel tím pádem hrát na povolené struny, asi by z tohoto motivu zmizela temnota, bez níž to není ono. Není lepšího motivu do hororu nebo science fiction než úvodní riff z Iron Mana.

Do toho nejlepšího z osmdesátek patří riffy AC/DC. Těžko rozhodnout, který je lepší. Ten z Highway To Hell nebo z Back In Black? Riff z Dálnice do pekel prý Angus Young vymyslel na záchodě. Riff z Back In Black zase vznikl dávno předtím, než byla skladba nahrána. Malcolm Young si ho kdysi vymyslel jako prstovou rozcvičku před koncerty. Dlouho se tradovalo, že stejnou roli rozcvičky měl i další slavný riff, pocházející ze Slashovy kytary a od Guns N’ Roses – Sweet Child O’Mine.

Hrozně mě baví i klasika od Nirvany – Smells Like Teen Spirit. I tady se kromě melodického motivu na celkovém dojmu podílí zvuk kytary. Ty čtyři akordy na začátku dovedou posluchače okamžitě nastartovat.

Říká se, že poslední velký riff vymyslel Jack White ještě když hrál s The White Stripes. Taky na zvukové zkoušce. Uvádí skladbu Seven Nation Army (White jako malý říkával Salvation Army). Jednoduchý, bojovný, úderný nápad prý vznikl s myšlenkou na Jamese Bonda, ale v průběhu let se stal bojovým popěvkem evropských fotbalových stadionů. Zvláště fanoušci Bayernu Mnichov si ho dovedli ve sborovém zpěvu užít. Fotbalový klub sice časem zavedl jinou znělku, ale ortodoxní fanoušci odmítají od této sedmitónové melodie ustoupit.

Dobré riffy se vyskytují pořád. Občas s nějakým přijde i nějaká česká kapela. Ale někdy to vypadá, že pokladnice těch úplně nejlepších riffů se už vyčerpala.     

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama