Album Na hraně je po hudební stránce typickým škwořím modelem. Amalgám elektronické hudby a metalu je snesitelný pro oba typy fanoušků – rockery i depešáky. Podobně jako tomu bylo kdysi u amerických Korn, z nichž Škwoři vycházejí. Česká čtveřice si vytvořila svůj typický zvuk, v němž hraje důležitou roli elektronický background, tvořící základní hmotu písničky. Nad ním je „rozbůstřená“ kytara, která neustále jede v nějakém silném riffu, a vokál, v němž se mísí patos chlapství, přerůstající až k pocitu naštvání na celý svět. Ale my chlapi se tomu přece dovedeme postavit čelem…
Problém Škworu je v tom, že skladby jsou svým zvukem uniformní. Mají jedno klišé a muzikanti z něj nejsou schopni nebo ochotni uhnout aspoň trochu stranou. Více než čtyřicet minut v jednom zátahu se pak slije v jednu hmotu, tím spíš, že Petr Hrdlička jako zpěvák nepoužívá zrovna nejširší paletu výrazových prostředků. Někomu tohle všechno může znít až hypnoticky.
Škwor se nenápadně tlačí do stylizované proletářské polohy. V Cejtím zlost, nejpozoruhodnější skladbě alba, narazíme na refrén, který toto společenské outsiderství výborně ilustruje: „Jsem nevyrovnanej a citově strádám / Moje drahá máti často přihla si ráda / Fotr ji třískal jak nezralý žito / Když náhodou vystřízlivěl, bylo mu jí líto / Sestry si hrály na spanilý dámy / Přitom jely extraligu po vzoru mámy / Tak kdo mi, slavnej soude, měl bejt vzorem / Benga nám pod voknama vyřvávaly sborem…“ Docela síla! Jak ze sociálního románu z první půlky 20. století.
Většina textů je ale postavených na jiných principech. Ten nejklasičtější, který známe už z modelů českého metalu osmdesátých let, bychom mohli nazvat kazatelským. Zdvižený prst a oslovení „TY!“. Třeba v titulní skladbě: „Naber síly / V sobě probudit vzdor hlava šílí / Chceš se otočit, zmizet / Někam se ztratit (…) Ty se bráníš / Zas tě paralyzujou / Hlavu skláníš…“ Tento citát ale prozrazuje výrazný posun – zatímco tehdy ono „TY!“ bylo příkazem (ty nesmíš, ty musíš), Škworům spíš slouží k popisu stavu („Někdy jen bloudíš jak toulavej pes“). Mile potěší, že tentokrát některé „TY“ oslovuje i ženy. Moc lyriky v tom sice není, ale v metalovém prostředí to nebývá pravidlem.
Pro Škwor je ale typický především druhý z principů. Říkejme mu manifest. Je postavený na slovu „MY!“ – „MY“ jsme takoví a takoví, „MY“ chceme, „MY“ si myslíme to a to: „Nasekali jsme chyb víc než v moři je ryb / Vnímavější už ví sám / A tak boříme zdi, co jiní postavili / Teď ve zlým se to vrací nám…“, zpívají v jedné z nejlepších skladeb Svět je nemocnej. Ovšem kdo je nebo jsou to „MY“, nikde není specifikováno. Kapela? Generace? Národ?
Na principu „MY“ je postavena většina skladeb škwořího alba (a nejen tohoto), které tak skladbu od skladby i jako celek může na mnohé posluchače působit patetickým dojmem. Přesně tohle ale Škwor chce. Vyjádřit patos těch, co stojí proti tomu hnusnému světu kolem nás, a čekají, co se semele.
VERDIKT: 62 %
Škwor dělá profesionálně, co si předsevzal, a okruh posluchačů mu roste. Hlavní zpráva nového alba je, že není co měnit. Kyselý, nasraný pohled na svět je dokonce v mnohém aktuálnější než dřív.