Ne že by se tu pořádaly velké koncerty kdysi po celé Evropě populárního, dnes osmasedmdesátiletého pěvce, ale hodně si ho žádají na své párty a večírky různé úspěšné podnikatelské subjekty. Ne za malé prachy. A prý to není jen proto, že nějaký politik řekl, že ho rád poslouchá. Spíš je v tom přítomno nějaké retro, které je reakcí na absenci velkých hlasů v popu.
Okamžitě mi vytanula vzpomínka na začátek devadesátých let, kdy jsem slyšel na Českém, možná dokonce ještě Československém rozhlase naživo vysílané interview s tímhle majitelem sexy chrapláku, jenž v druhé polovině sedmdesátých let uhranul svým projevem hlavně ženské publikum. Když v rádiu zazněly jeho písně Sereno é nebo Piccola e fragile, prostředí výrazně zvlhlo. Slzami.
Drupi tehdy přišel do rádia a rozhovor s ním měl dělat moderátor známý z televizních přenosů italských festivalů populární hudby. Jenže na poslední chvíli, jen pár minut před vstupem, se zjistilo, že sice podobné akce komentuje, ale neumí italsky. Z Drupiho zase vylezlo, že neumí skoro nic anglicky. A to i přesto, že v tisku tvrdil, že částečně žije v L.A. a má tam dokonce svůj bluesband.
No, co teď? Rozhovor nakonec dopadl tak, že moderátor položil otázku anglicky, Drupi něco odpověděl italsky a moderátor, znalý Drupiho biografie, začal vyprávět: „Narodil jsem se v roce 1947 a vyučil jsem se instalatérem, ale láska k hudbě mě přivedla na úplně jinou cestu…“
Co tehdy Drupi doopravdy říkal, ví Bůh. Ale rozhlasový režisér, který byl u této události přítomen, ještě po letech tvrdil, že tolik příznivých reakcí po vysílání už nikdy potom neslyšel. A tak si říkám, proč se my novináři snažíme, když to jde tak jednoduše.