Je to pravda, psali to přece v novinách.
Ano, noviny jsou spojovacím prvkem, měděným vodičem mezi realitou a širší veřejností. To jim dává obrovskou moc. Čtenáři vnímají osoby nebo události zprostředkovaně tak, jak nám je média interpretují. A stačí skutečnost jen trochu posunout, což vůbec není těžké, a celý národ si udělá o určité věci značně odlišný obrázek. Když se to udělá s dostatečnou razancí, je pak třeba ochoten vyrazit i do ulic.
Tak silná manipulace se populární hudby netýká, ale zkreslená nebo dokonce vymyšlená realita dokáže umělci zkazit image, soukromý život nebo citově poškodit. Nikdo není dostatečně chráněn. A když se to dostatečně šikovně napíše se spoustou „asi“ nebo „říká se“, těžko se to dá u soudu napadnout. Pár lidí to sice už zkusilo, dokonce často i vyhrálo, ale kaňka na profilu stejně zůstává, neboť veřejnost tyhle věci, byť stokrát vyvrácené, vnímá podle lidového přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.“
Dovedu si představit, že takové zkreslení nebo dokonce nepravdy a lži mnohé z umělců bolí. Soudy jsou jedním z mála způsobů, jak s bulvárními nepravdami bojovat. Jediným efektem jakéhokoli konfliktu s takovými médii potom je, že se o tom daném umělci raději přestane psát. A to se řadě interpretů taky nehodí. Mnozí jsou totiž toho názoru, že o kom se nepíše, jako by neexistoval. S nejlepším řešením přišel už v devadesátých letech Karel Gott, poučen pravděpodobně zkušenostmi z německého trhu. Sám začal vstřícně nabízet novinářům dobře zvolené exkluzivní informace. Bral jim tím vítr z plachet a navíc si je zavazoval. Stálo za to být k němu přátelský. Myslím, že stejně dobrou práci v komunikaci se smrtelným nástrojem se od Božského Káji naučila i Lucie Bílá. Kdesi jsem slyšel, že kdysi na jednu svou TAJNOU svatbu pozvala fotoreportéra Blesku. Geniální!
Pravdou je, že toho cynismu, zloby a nenávisti v dnešním tištěném bulváru oproti začátku nultých let zřetelně ubylo. Roli krutého bulváru převzaly různé seriózně se tvářící internetové servery a hlavně sociální sítě. Díky nim pomluv, nadávek a urážek naopak přibylo, takže se zlo, závist a nenávist šíří s nezmenšenou silou dál, jen v jiném prostředí. Ale chce to i určité typy lidí, které ten humus rozsévají.
Toho se dotýká i moje nejtrapnější zkušenost s bulvárem.
Muselo to být na konci března roku 2007. Na zahradě Vinohradského pivovaru probíhal křest nového alba už nevím koho. Seděl jsem s kamarády hned vedle stolu, kde seděly tři redaktorky dnes už neexistujícího bulvárního plátku a lamentovaly nad tím, že z tak nudné akce se nedá nic napsat. Po chvilce jedné z nich zazvonil mobil, a když ho položila, s jásotem sdělila kolegyním: „Holky, umírá Pacák, máme o čem psát.“ Jejich radost nad blížícím se koncem oblíbeného bubeníka Olympiku mi zvedla žaludek. Když jsem se na toaletě vyzvracel, řekl jsem si, že tohle se neděje jen v Čechách, ale na celé planetě.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází vždy začátkem týdne na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.