To album na vás svůj název doslova křičí: LEPSIE NEBOLO NIKDY DOBRE NEBUDE. A když si ho poslechnete, nezbývá než konstatovat, že je to síla. Naléhavá, komplexní deska plná odkazů na současnou situaci nejen na Slovensku alespoň mě dostala hned na první poslech. Když jsem pak viděl Viktora naživo – jen s bicími v podání geniálního Antonína Kropáčka – měl jsem jasno. Toho člověka musím představit i vám. Protože ani na té silné slovenské scéně se něco takového neděje často.
Od Shallov k sobě
Setkáváme se v kavárně na pražských Vinohradech. Ještě než zapnu nahrávání, stačíme probrat rostoucí vliv radikální pravice nejen na Slovensku. Mimochodem se dozvím, že Viktor je učitel matematiky a fyziky. Když se mu zmíním, že tyhle předměty mi nikdy moc nešly, se smíchem poznamená, že je to možná tím, že jsem ho neměl jako učitele. Už ta představa mě baví – moji učitelé rozhodně nenosili piercingy a neoblékali se tak osobitě jako on.
„V tomto jsem konzervativní,“ říká. „Škola by měla být vážná a důležitá. Známky mají smysl. Ale je to komplexní problém. Třicet žáků na jednu důchodkyni? To nejde. A navíc – lidé by se měli vzdělávat celý život. Dnes jsme krmeni příběhy o tom, že vzdělání není potřeba a každý si může najít vlastní pravdu. Ale já věřím ve vzdělávání. V poznávání světa. V tvoření lepších příběhů.“
Chaos v kultuře a politika do artu
I když skáčeme mezi tématy, jako jsou imigrace a problémy současného světa, je vidět, že má silný názor a umí argumentovat. Třeba když se náš rozhovor stočí ke kultuře na Slovensku, Viktor si nebere servítky: „Teď vyhlašovali granty pro divadla a nezávislé scény měly skoro všechny nula nula nula. Často se uvádí, že projekt byl zamítnut kvůli mravní deformaci mládeže, nebo že tam k tomu má potenciál. A to se bavíme o divadlech, která ani neřeší queer témata – třeba jako uskupení Odivo, které má úspěch v zahraničí.“
Situaci označuje za chaotickou a nebezpečnou.
„Na konci března se kulturní centra dozvěděla, jestli vůbec dostanou finance. Jak pak mají tvořit program na celý rok? My jsme kvůli tomu nehráli tolik koncertů, kolik bychom chtěli. Kontrola ze strany Šimkovičové (současná ministryně kultury) je pomalá, ale o to víc zákeřná,“ pokračuje. „My a další DIY (do it yourself – udělej si sám – pozn. autora) kapely si poradíme, my v tomto světě umíme chodit a hudba ani není zas tak finančně náročná, ale ta divadla a kulturní centra to tak lehké nemají.“
Proč slovensky?
Ale zpátky k hudbě! Viktorův přechod k sólové dráze nebyl náhlý. „Shallov nikdy nebyli populární kapela,“ vysvětluje.
„Od začátku jsem dělal hudbu jako součást DIY komunity. Hráli jsme a zároveň pořádali koncerty, parties, dělali scénu. Roky jsem jezdil na Fluff Fest jako dobrovolník, pak jsme si tam se Shallov konečně i zahráli. Komunita byla vždycky stejně důležitá jako hudba samotná.“
V určitém momentu ale přišla změna. „Začal jsem řešit, že chci pracovat se slovenštinou a místo ježdění po Evropě víc fungovat lokálně. Šlo mi o pravidelnější a hlubší kontakt. Hrát na menším prostoru, ale častěji. To mi připadá smysluplnější než koncertní turismus, kdy kapela přijede, odehraje a zmizí.“
Slovenština však nebyla tak jasná volba, jak by se mohlo zdát. „Jsem z Komárna, z jihu Slovenska. Nejdřív jsem koketoval s maďarštinou. Ale pak přišel covid, hranice se zavřely a já se úplně odpojil od světa. Scéna se změnila, všechno se změnilo…“ popisuje Ori.
Právě tehdy desku napsal z velké části sám, aby byl co nejméně závislý na ostatních.
„V jednu chvíli jsem řešil, jestli vůbec dělat hudbu dál, nebo se jen starat o booking. Dělal jsem pro Berlin Manson a uvažoval jsem, že bych zastupoval i další kapely. Ale nakonec jsem do toho šel sám. Vyřešil jsem si vztah k alkoholu i temnější období, ve kterém jsem byl,“ líčí svou cestu k sólové dráze.
O textech samotných mluví s rozmyslem:
„Dlouho mi trvalo začít zpívat slovensky. Hodně edituju, redukuju. Někdy stačí pár slov a význam se mezi nimi vytvoří sám. Nemusí být jasné, co chci říct. Nemusí to být úplné. Nemusí to být dobré. Nemusí to ani být přímo řečené. Význam ani nemusím mít úplně pod kontrolou. A především, hudba je jen soundtrack – názory a skutečné poznání jsou jinde.“
Nikdy nebude líp?
Nakonec se ho ptám na věc, kterou nosím v hlavě od začátku – jestli si opravdu myslí, že nikdy nebude dobře. Vždyť jemu samotnému se daří. Odpoví se smíchem:
„Ale vždyť to je strašně optimistické!“
Skoro to vykřikne, zatímco si hraje s jedním z prstýnků, co nosí. „Ta deska je někdy interpretovaná jako těžká a trpká. Ale když se na ni podíváš z pohledu individualismu, tak ano – deprese, zapomenutelnost, pocit, že nezvládáme změny ve světě. Ale to přece zároveň říká, že na jednotlivcích vlastně tolik nezáleží. Že žít pro určité ideály má smysl, i když svět nebude nikdy úplně v pořádku.“
Pak se nám rozhovor sveze do Viktorova nerdství ohledně zvuku a krabiček a toho, co vše chystá a kde bude hrát a taky jak. Hrají totiž jen ve dvou. A na základě toho, co jsem viděl, vám doporučuji Viktorův koncert někdy zažít. A hlavně si pusťte desku. Není to pohodová nahrávka na nedělní brunch. Ale pokud hledáte něco, co vás osloví jinak, hlouběji a možná na víc poslechů, Viktor Ori rozhodně stojí za vaši pozornost.
Seznamte se
Zpěvák a kytarista slovenské kapely Shallov po poslední desce Coexist, Refrain začal vystupovat sólově. Nový projekt pod svým jménem vede ve slovenštině. Album LEPSIE NEBOLO NIKDY DOBRE NEBUDE vyšlo na labelu Weltschmerzen v listopadu 2024. Syrové, ale barevné písně jsou silnou osobní výpovědí a výjimečně citlivým obrazem současnosti.