1. Debut snů
Parachutes (2000)
Tady není o čem diskutovat, Parachutes byl debut snů. Skvěle se prodával a přišel přesně v době, kdy v Británii docházelo ke střídání stráží: britpop končil a místo něj nastupovaly melancholické kytarovky.
Coldplay byli přesně takoví, už na otvíráku Don’t Panic posluchačům představili svůj budoucí trademark, tedy důraz na melodii a hitovost, široce rozmázlou posmutnělost a věčný falzet Chrise Martina. Ačkoli desku táhne veleúspěšný singl Yellow, zvukově byla kapela pořád silně zakotvená na klubové scéně, a i po dvaceti letech může poslech Parachutes překvapit svou přímočarostí a hlavně aktuálností nebo spíš nadčasovostí. Například skladba Shiver zní prakticky stejně jako to, co dnes hrají tuzemské altrockové partičky v Café V lese, byť by se asi tomuto srovnání popuzeně bránily.
Debut tehdy zvukově definoval nastupující generaci britských kytarovek, zaslouženě získal Grammy i Brit Award a není vůbec divu, že se k němu hlásily kapely jako Snow Patrol, Keane nebo Travis. Britská scéna po letech gallagherovského machrování začala dělat psí oči.
2. Nezpochybnitelní hitmakeři
A Rush of Blood to the Head (2002)
Zatímco na debutu působili Coldplay jako senzace, na druhé desce již čněli nad zbytkem britského kytarového popu jako solitéři. Fenomenální hit The Scientist už kapelu dokázal vyvézt ven z Británie a hrál se po celé Evropě, ze singlu Clocks se stal „signature song“, tedy jakási zlomová píseň, která pro posluchače nastavuje typický zvuk kapely.
Mohl za to větší důraz na klavír, za nímž jsme od té doby frontmana Chrise Martina vídali skoro stejně často jako s kytarou na krku. Ubylo debutové přímočarosti a důraz na hitovost jednotlivých skladeb je při celistvém poslechu desky nepřehlédnutelný. Coldplay šli zkrátka čelem do komerce, ale nutno přiznat, že tou dobou nikdo neuměl kytary s popíkem křížit tak dokonale jako oni.
Kritici nešetřili chválou, album sbíralo jednu cenu za druhou a komerčně jde o nejúspěšnější desku kapely. Nešlo si ale nevšimnout paradoxu, který se s Coldplay potáhne až do současnosti – na špičky hitparád si jejich singly nesáhly a až na výjimky nesáhnou.
3. Vzhůru na stadiony
X&Y (2005)
Coldplay už nemuseli nikomu dokazovat, že jsou hitmakeři, teď byl čas udělat ze sebe stadionovou kapelu. X&Y byla velkým skokem kupředu, kapela nezněla už tak teskně a ukňouraně, naopak přišla s hravější strukturou skladeb, rockovějším zvukem, větším zapojením synťáků a místo na sebe se soustředila na své vzory.
X&Y je deska plná odkazů a narážek, Coldplay citují tu Kraftwerk, tu Kate Bush, hlásí se i k Brianu Enovi, který si zahostoval ve skladbě Low. Výrazně zrychlili tempo, X&Y je čistý stadionový rock se vší tou pompézností, gradací i dramatičností.
U kritiků deska neuspěla tolik jako předchozí dvě, vyčítali kapele, že se vzdala svého typického zvuku a místo toho se snaží hrát to, co je zrovna v poprocku trendy. Pravdou také je, že jakkoli se snaha posunout se zvukově dál povedla, v singlech začali Coldplay vykrádat sami sebe, což je další věc, které už se nikdy nezbavili.
4. Experiment na jedničku
Viva la Vida or Death and All His Friends (2008)
Doyen britské alternativy Brian Eno se z hostování přesunul do producentského křesla a na výsledku to bylo znát. Viva la Vida or Death and All His Friends je nejodvážnější deska kapely. Coldplay sice své singly stále jeli podle jednoho mustru (s Viva la Vida si konečně sáhli na první místo britské singlové hitparády), ale zbytek desky je rockový experiment zabíhající do nečekaných vod. V Cemeteries of London je slyšet pinkfloydovská kytara, druhá část skladby 42 je zase jasné zamávání přes oceán Joshi Hommeovi a jeho kapele Queens of the Stone Age. Ano, opravdu, Coldplay hráli stoner rock.
Právě kvůli této rozkročenosti a ochotě experimentovat někteří recenzenti označovali desku za nejlepší nahrávku Coldplay, a dokonce se nebáli nazvat ji první deskou, které konečně porozumí posluchači na dalších kontinentech. Bylo to přehnané, Coldplay už dávno své posluchače měli po celém světě, jen se rozhodli tentokrát hrát víc pro sebe a místo další poprockové bonboniéry se poprvé zaměřili víc na koncept, desku propojuje téma války, míru a odboje. Špinavou image utahaných revolucionářů si zvolili hudebníci i navenek.
5. Čas konfet
Mylo Xyloto (2011)
Asi to přijít muselo. Tak dlouho fanoušci i recenzenti mluvili o Coldplay jako o nejlepší kapele na světě, až tomu hudebníci sami uvěřili a začali se tak tvářit. Mylo Xyloto je deska plná barev, konfet, rozmáchlých gest, načančanosti a líbivosti. Rockovým experimentům byl konec, nastal čas postavit se zase do čela kytarového popu.
Paradise je druhý a zatím poslední singl, s nímž se Coldplay dostali na špici britské hitparády, ambice hrát první popovou ligu jsou ale znát možná až křiklavě i na zbytku desky. Například duet s Rihannou Princess of China zní po letech jako totální úlet.
Nová image Coldplay coby veselých chlapíků pálících konfety do všech stran přinesla jeden vedlejší efekt: česká kapela Kryštof se poprvé vydala ve stopách svých hrdinů…
6. Zpátky k melancholii
Ghost Stories (2014)
Deska Ghost Stories měla v Česku dopředu o pozornost postaráno. Obal totiž navrhla v Británii žijící výtvarnice Mila Fürstová. Její práce byla pochopitelně častým tématem českých médií, v Británii si ale na Ghost Stories všímali úplně jiných věcí. Především toho, že jde o rozchodové album Chrise Martina a herečky Gwyneth Palthrow.
Kapela zvolnila tempo a posmutněla, po barevné Mylo Xyloto se zahalila do melancholické modře a mnohem víc si hrála s elektronikou. A to do takové míry, že si ke spolupráci přizvala producenty Timbalanda a Aviciiho.
Co na první poslech znělo jako zajímavá změna, to bohužel nefungovalo komerčně. Ghost Stories se sice pořád dobře prodávala, ale neobsahovala jediný singl, s nímž by se Coldplay podívali alespoň do první pětky britské hitparády. A s každou další deskou to bylo jenom horší. Ghost Stories nicméně doprovází výtečné živé album, které patří mezi nejlepší koncertní desky minulé dekády.
7. A zase do tance
A Head Full of Dreams (2015)
Kdyby byla diskografie Coldplay jídelní lístek, je A Head Full of Dreams jejich zmrzlinový pohár. Pouhý rok po melancholických Ghost Stories přišli s deskou plnou tance a euforie, což potvrzuje i barevný obal zobrazující geometricky opakovanou šestilistou růžici, takzvaný květ života.
Od začátku do konce z alba sálá energie a pozitivita, singl Adventure of a Lifetime je asi nejskočnější skladba v historii kapely, což umocňuje možná až otravně rozjuchaný klip v duchu animáků od Pixaru. Kritici sice nadšení nebyli, jde o první album Coldplay, které se dočkalo veskrze průměrných hodnocení, ale hudebníkům to mohlo být jedno. Z komerčního hlediska byli na samém vrcholu, což ještě v témže roce potvrdilo i vystoupení o poločase jubilejního 50. Super Bowlu.
Obsahově jde opravdu o hodně pocukrovanou muziku, ale zase je tu široká škála zajímavých i nečekaných hostů: Noel Gallagher, Beyoncé nebo Tove Lo. Mimochodem, tenhle ohňostroj veselé nálady ve stejné době praktikovali z Havířova i již zmínění Kryštof. Jejich tehdejší deska Srdcebeat je prakticky podle stejného mustru, a to vyšla o několik měsíců dřív. Evidentně byli s Coldplay znovu na jedné vlně.
8. Velké překvapení
Everyday Life (2019)
Deska, kterou nikdo nečekal. Coldplay se vykašlali na image popového Realu Madrid a přišli s vážnou a potemnělou muzikou. Na Everyday Life se poprvé v diskografii kapely mluví sprostě a zpívá o společenských tématech, jako jsou držení zbraní nebo rasismus. Změna repertoáru byla umocněna tím, že Coldplay přestali hrát ten svůj klasický poprock a přinesli možná nekonzistentní, ale rozhodně zajímavou sbírku skladeb rozkročených od gospelu až k art rocku.
Z hlediska techniky a žánrů Coldplay experimentovali stejně odvázaně jako na Viva la Vida or Death and All His Friends, zapojili i exotické nástroje nebo cizí jazyky. V rámci propagace desky šli ještě dál, víceméně kašlali na vyprávění o sobě a raději zdůrazňovali vážnost témat, navíc vynechali i klasické turné. Jestliže kritici vyčítali na předchozích nahrávkách Coldplay čitelnost a mainstreamovou vypočítavost, po vydání Everyday Life už to rozhodně neplatilo.
9. Vstříc Hvězdě smrti
Hned s prvními slovy Chrise Martina se rozevře navoněná náruč pozitivity, která vás během několika mála okamžiků obejme a umačká. Jako posluchač nebo nezúčastněný pozorovatel se tak přidusíte ještě dřív, než se stihnete zorientovat v tom, jakou barevnou patlanici připravili Coldplay tentokrát. Ve vesmírné tematice si kapela libuje už dlouho, nyní ale definitivně odjíždějí na jinou planetu. Hybridem, který pohánějí slzy fanoušků. Chris Martin uvedl, že ho inspirovalo sci-fi a proslulá kapela z kantýny ve Star Wars. Díky přemrštěné produkci ale jeho aktuální tvorba zní spíš jako afterparty Ewoků po výbuchu Hvězdy smrti. O produkci novinky se postaral švédský lord pop music Max Martin, který spolupracoval s Britney Spears, Katy Perry nebo Backstreet Boys.
Nikdo po Coldplay v roce 2021 nechtěl, aby zůstali melancholickými post-britpopovými romantiky a nahráli další Parachutes. Skupina ale plynule přeskočila od rané mizérie k nekončící euforii a zapomněla svým fanouškům poodkrýt to všechno, co se nachází uprostřed. Na samém konci novinky zanechala starším fanouškům desetiminutový citlivý singl Coloratura, který nese větší výpověď než zbytek stopáže dohromady.