Od dětství mám rád básničky. A když jsem nastoupil do první třídy v září sedmdesát šest, tak první den se paní učitelka zeptala: „Děti, kdo z vás má rád básničky?“ Já jsem se přihlásil, ještě s jednou holčičkou. To jsem tehdy netušil, že se to s námi potáhne a že budeme chodit recitovat na všecky možné soutěže a do domovů důchodců, na vítání občánků nebo na různý bolševický schůze. První básnička, kterou jsem recitoval, byla snad z Mateřídoušky – Agnia Bártová: Rostu,“ vzpomíná Michal na úvod rozhovoru.
„K tomu moji rodiče mají doma velkou knihovnu a já byl vášnivý čtenář. Protože v tom šedivém socíku byly v televizi jen dva programy, a to ještě šla dvojka někdy blbě chytit, takže jsem pořád četl a četl. Přelouskal jsem skoro celého Julese Verna. A pak mi rodiče doporučili Remarqua. Čili já jsem měl ke knížkám a literatuře blízko.“
Pak přišla muzika?
Ano. Když jsme v šesté třídě založili kapelu, nikdo na nic sice neuměl hrát, ale první, čím jsme začali, byly posměšné texty o spolužácích. Vzali jsme si Breaking the Law od Judas Priest a na to jsme si napsali svůj text o někom ze školy. Pak jsem začal v patnácti letech hrát divadlo. V tom divadle byli všichni o tři nebo o čtyři roky starší, nosili mi knížky, čili ani tam jsem literatuře neunikl. A vždycky mě to bavilo!
A pak to konečně začalo?
My jsme začínali nejdřív jako hardrocková nebo jako metalová kapela, ale pak z nás byli pankáči. Hráli jsme většinou cizí věci, ale zároveň jsme dělali nějaké své písničky. To znamenalo, že jsme si k nim psali taky texty. No, a protože mě vždycky bavilo hrát si se slovy…
Tehdy vznikly i vaše legendární Punčocháče?
Ano, to je píseň, kterou hrajeme a budeme asi hrát až do konce našich dní. Přesně vím, jak jsme ji s Pavlem Grohmanem napsali. Moc nás to tehdy bavilo – byli jsme z toho šťastni.
Ta píseň se vztahovala k nějaké události?
Ne, ne. To byl čistě jenom vtip, který Pavel dovezl z lázeňského pobytu v Karlových Varech. Přijel a říkal, že slyšel super vtip, a odrecitoval „kdybych to věděl, že je to poprvé….“ Tak jsme to rovnou zhudebnili a připsali jsme k tomu nějaké další sloky. Takže takhle jsem se k tomu psaní textů dostal.
To jste tehdy dělali dohromady ve spolupráci s lidmi z Hudby Praha, že? Ta písnička byla duchem pro ně nebo spíš pro Jasnou páku jako dělaná!
Ano, první desku nám produkoval Radim Hladík a s ním právě Bohouš Zatloukal. Však my jsme taky na začátku devadesátek jezdili jako předkapela Hudby Praha, což byla opravdová škola rokenrolu. Hodně jsem se od nich naučil, jak psát písničky.
Vraťme se ještě k těm inspiracím. Existovali v těch začátcích nějací básníci, kteří vás uhranuli?
Prévert, Apollinaire, Robinson Jeffers. Jefferse jsem měl moc rád. A z českých Vítězslava Nezvala. Potom, když jsem byl v pubertě a bylo mi šestnáct nebo sedmnáct, jsem psal básně každý den. Úplně jsem tomu propadl.
A co dneska? Kdy jste napsal poslední text?
Je to nedávno. Jmenuje se Jitrocel. „Říkal mým nohám jitrocel, dámy, být vámi, už bych se nevracel.“
Aby statistika byl úplná – která byla ta první nahraná skladba? Asi něco z první desky, ne?
Ano. Ta se jmenuje Pojď si lehnout. K ní přišla inspirace po nějakém mejdanu. Někde za Prahou jsem čekal na autobus a tam přímo na zastávce bylo hřebíkem přímo do omítky vyryto: „Až já budu v hrobě spát, a ty půjdeš okolo, zakopni a zlom si hnát, ty falešná potvoro.“ To jsem si okamžitě zapsal a stal se z toho refrén jedné z našich prvních písniček. Potom jsem se po letech dozvěděl, že je to z nějaké staré písně. Že to není originál. Nicméně, je to ukázka toho, jak mě inspirují věci, které potkávám.
Dobrý, i tohle je třeba poezie, ale sama textařina je trošku jiný džob. Měl jste i v tomhle oboru nějaké vzory?
Pavel Šrut, Jiří Suchý. Zdeněk Svěrák. Michal Horáček.
Máte nějakou oblíbenou písničku, od těchto autorů, u které si říkáte, sakra, že jsem to nenapsal já?
No jistě! Spousty. Třeba od Pavla Šruta Nad městem letěl v noci anděl. To je Luboš Pospíšil, deska Vzdálená tvář. Superdeska! Od Michala Horáčka teď nevím, kterou bych jmenoval. Spousta jeho textů mi připadá úplně famózní.
Co by měl obsahovat dobrý text?
To je těžká otázka… Měl by mít svoji vlastní poetiku, ale zároveň musí mít něco jako vnitřní spodní rytmus, který vždycky bude fungovat, ať na něj bude napsaná jakákoli melodie. Z formálního hlediska jsou vždycky důležité první verše nebo i celá první sloka, aby byla jasně zapamatovatelná, aby v tom byl obsažen slogan. A po tom už je to – když to přeženu – tak trochu jedno. Potom už to skládáte jako…
Ale ještě něco vám řeknu: Deset let hraju v Divadle Semafor. Moc mě tam inspiruje Jiří Suchý. Sledovat ho při práci, to je něco úžasného. Přivedl mě ke zkratce. Od té doby, co s ním dělám, se už nerozepisuju do nějakých dlouhých vyprávění, protože jsem pochopil, že čím méně slovy se vám to, co chcete sdělit, povede vyjádřit, tím je výsledek lepší.
A co je důležitější? Ten první verš? Anebo refrén? Aspoň podle vaší autorské zkušenosti…
Podle mé zkušenosti spíš ten první verš.
Čili když píšete text, začínáte prvním veršem?
To je ten první nápad. Řeknu vám příklad. Jedu autem, poslouchám rádio a tam slyším, že zrestaurovali po padesáti letech film Každý den odvahu. A rovnou mi naskočí „Každý den odvahu, obzvláště ve vztahu“ a už to jede. A už si to v hlavě skládám!
Jste v těch autorských věcech spíš ranní pták nebo ten večerní?
Přímo noční. Jak furt hrajeme, tak mám všechno obrácené. V deset večer jsem úplně nejvíc nabuzený. Proto mám pseudonym Malátný, protože mi trvá celé dopoledne, než se proberu. Ale potom večer to jede! Rád píšu texty po koncertě, když je člověk rozjetý, rozpumpovaný. To můžete buď zabrzdit na baru s kamarády, nebo – a to já moc rád – kluci jedou na hotel, ale já jdu schválně pěšky. Chodím po městě a do rytmu těch kroků a do té nálady si rýmuju. A úplně nejlepší je, když při tom zabloudím. Ten moment úplně miluju!
Ještě se vrátím k tomu, že jsem noční pták. Když nemáme koncert, tak pracuju až od desíti večer, když jde rodina spát. Od deseti večer do jedné do rána je můj čas, kdy píšu.
Takže vás děti ráno budí?
Teď už jsou větší, takže je nemusím vodit do školy. Už se to dá.
Jestli rozumím tomu, co zatím říkáte, tak vy jste ten typ, co dá spíš na okamžitou inspiraci, než že ve vás myšlenky delší dobu uzrávají.
Dám na tu okamžitou inspiraci, ale ty věci pak ještě dlouhou dobu uzrávají. Já jsem, abych tak řekl, analogovej. Všechno si píšu rukou na papír. Mám doma stohy papíru, celé bedny plné poznámek a popsaných papírů. Když už je z toho velký štos, tak to vezmu…
… a vyhodím.
Ne, ne, ne, projdu to a vydestiluju z toho ty nejlepší nápady a ty si přepíšu na jiný papír. Pak ten nový štos zase hodím do bedny, a když mám pocit, že ty vydestilované nápady už za něco stojí, tak to pošlu klukům do kapely.
Ale třeba na naší poslední desce Frihet je písnička Metylalkohol a tu jsem napsal v roce devadesát jedna. Protože mi ten text vždycky přišel dobrý, tak jsem ho nikdy nezapomněl, ležel mi v hlavě nějakých třicet nebo pětatřicet let a čekal na tu správnou melodii a až to všechno uzraje.
Když píšete text, máte už nějakou představu o melodii?
Někdy úplně přesnou a někdy vůbec ne. Takže když ji mám, tak se to snažím dodělat sám, když ji nemám, tak slova pošlu klukům, ať s nimi zkusí něco udělat. Vzdor tomu, jak popisuji ty své stohy papíru, myslím si, že úplně ideální je, když písnička vzniká co nejkratší dobu. Spontánně.
Jestlipak má kapela v genezi vaší písničky nějakou kontrolní nebo schvalovací roli?
To se vždycky nějak probere, ale zase nijak moc mi do toho nekecají. V tomhle mi nechávají volnou ruku.
Psal jste texty také pro někoho jiného než pro Chinaski?
Párkrát. Napsal jsem něco pro Karla Gotta, taky pro Olympic a teď jsem napsal dvě písničky pro Jitku Čvančarovu, která točí desku. Ale třeba píseň Vrchlabí, to byl původně text, který jsem napsal pro Lenku Filipovou. Napsal jsem to na základě konkrétního zážitku. Skutečně jsem jel po koncertě s holkami autem. Lence se to ale nelíbilo – nebo nevím. Nějakou dobu mi to leželo v šuplíku, než to uzrálo a než náš tehdejší pianista Karel Heřman k tomu našel tu správnou melodii.
Když tedy píšete text pro někoho jiného, snažíte se napsat mu ho takříkajíc na tělo.
Samozřejmě. Musí to přece být z jeho úst uvěřitelné. Takže úplně jiný text napíšu pro Olympic a úplně jiný pro Lenku Filipovou.
Jak je to u vás s češtinou? V poslední době se v písních objevuje spousta anglismů, různě počeštěných anglických slov nebo třeba vulgárních výrazů a podobně. Jestli se nemýlím, tak Chinaski měli jako první kapela v Čechách v písničce vypípané sprosté slovo.
Fakt? Vy myslíte v Zadarmo? No, tuhle skladbu jsem ale nepsal já, tu napsal Pavel Grohman a hrozně se divil, že mu to vytůtali. Ale já jsem mu to říkal už od začátku.
Říkal jsem: Hrochu, to neprojde. No, máme v písničkách pár vulgarismů, myslím ale, že ne moc často. Něco takového musí mít v textu smysl, musí to být nějaký opravdu silný fór. Nemůže to být jednom prvoplánové, jednom jako že tam to slovo prdnete. Musí to mít nějaký význam.
A ty anglismy?
Anglismy mě štvou. Když slyším svoje dcery, jak furt čilujou, nebo když jdu k holiči a ony řeknou, že jdu na haircut… Říkám, že já jsem byl u holiče, holky! Ne, žádnej hérkat! Mě to štve, vyhýbám se tomu, ale je to dneska bohužel normální a je – jak bych to řekl – asi staromódní se tomu bránit.
Někdy to ale přináší nové, originální rýmy…
To ano. Vyzkoušeli jsme si to v písničce Vedoucí, ale tu zase napsal taky Pavel, když začal pracovat v reklamní agentuře, a tam přesně zachytil a popsal takové prostředí, kde anglismy jsou na denním pořádku v pořádku.
No, ještě jiný nešvar, obrácené přízvuky…
Snažím se jim vyhýbat. Ne vždycky se mi to daří, ale snažím se. Člověk si pak na to v nějaké písni zvykne. Když to slyší po několikáté, tak mu to pak ani nepřijde. Já vím, že to hodně vyčítali třeba Davidu Kollerovi. Ale dneska už si toho u něj ani nevšimnou.
Měl jste někdy pocit, že jste zrovna napsal text s pocitem, že to se mi povedlo, to bude bomba?
To ne, to já si v tomhle zas tak moc nevěřím. To fakt ne.
A překvapí vás tu a tam, že právě takhle písnička je nakonec úspěšná?
To často. A často se i po těch letech vůbec netrefím. Jdete do studia, natáčíte ty skladby a říkáte si, že ta nebo ta bude dobrá. Točíte to, trávíte ve studiu dva nebo tři týdny a některé písničky úplně zvadnou a některé zase úplně nečekaně vykvetou. Často je výsledek velkým překvapením, a proto si ten hit fakt nikdy netroufnu tipovat. Tohle je třeba případ Kláry.
My jsme měli připravenou desku a náš producent Michal Pekárek říká: Kluci, je to dobrý, ale chybí tam ještě nějaká lehká, jakoby letní píseň. A já na to: No já třeba mám jeden nápad, ale ne že bych se úplně styděl, ale nedonesl jsem to, protože mi to přijde takový blbý. No, tak jsme Kláru natočili a byl z ní hit.
Ještě bych se chtěl vrátit k Pavlu Grohmanovi. Protože až do své smrti byl určitě pro Chinaski hodně důležitý. Byl i tak trochu váš autorský protipól. Inspiroval vás někdy? Vzal jste si něco z jeho práce?
Na spoustě skladeb jsme dělali dohromady, ale potom později dělal spíš epické věci. On tomu říkal storky. Třeba píseň Rádio Bubeneč je story o mejdanu a on v něm popisuje celou tu noc. Já jsem byl odjakživa spíš na lyrické, poetické texty, třeba o lásce.
On byl zajímavý tím, že některé jeho písničky jsou něco jako manifesty. Třeba 1970 nebo Tabáček.
Jo, přesně v tom byl jiný než já. Mně to kázání o něčem bylo spíš trochu protivné. Míval jsem pocit, že to k nám nějak nepatří. Nic proti Pavlovi, ale myslím, že podstata Chinaski je jinde.
Když píšete písničku, máte už představu, jak mohl vypadat videoklip?
Výjimečně. Teď jsme udělali píseň s Kateřinou Marií Tichou. Je to takový jednoduchý duet. Krásný, má jen dvě a půl minuty, čistě křehká píseň. To je přesně ten případ, že od prvního okamžiku mám v hlavě přesnou představu, jak by měl vypadat klip. Ale to je výjimka. Já si vůbec myslím, že klipy nejsou naše silná stránka.
Znáte nějaké parodie na písničky od Chinaski?
No, kdysi jsem zaslechl nějakou parodii Tabáček, ale byla dost odporná. Jinak nevím.
Někdy si je vymýšlí i sama kapela, když má už nějaké písničky po krk.
My, když té písničky máme po krk, což byl zrovna třeba případ Tabáčku, tak ho raději nehrajeme. Celé tři roky jsme ho pak nehráli.
A ještě něco. Najdete v těch písničkách po letech místa, která byste dneska udělal jinak?
Spoustu. Některé z těch starších textů mi dneska přijdou trochu naivní, ale k té době to patří. Tak to bylo. Byli jsme o tom, co zpíváme, přesvědčeni, já i kapela.
A není to jak dokument doby, tak možná i kus krásy?
Asi jo. Spíš bych tu a tam něco znovu přezpíval. Přijde mi to ale jako hloupost. Tak to bylo, tak to má zůstat. K tomu věku to prostě patřilo.
Největší turné
Chinaski letos naplánovali svoje zatím největší letní turné s názvem Open air léto 2026. Během něj zavítají na 18 míst po celé republice. Hrát budou v amfiteátrech, zámeckých zahradách, parcích a letních kinech. Turné potrvá od června do září. Účastní se ho
i Libor Bouček či skupina Nedivoč.