Něco podobného vyprávěl den po Oskarově smrti další jemu blízký člověk Robert Kodym. I jemu ten den Oskar zavolal, ale ani on neměl čas si s kamarádem popovídat. Bylo to volání S.O.S.? Nebo jen náhoda?
Král malostranských hospod
Nejdůležitějším komunikačním centrem mládeže před půl stoletím, kdy ještě neexistovaly mobily a sociální sítě, byly hospody. Každá pražská čtvrť měla svou místní síť takových center – hospod, v nichž se při laciném pivku domlouvalo kdeco. Nejrespektovanější ze všech bývala takzvaná Malostranská stezka. Začínala na Hradčanech v hospodě U Černého vola, pak se šlo po Radničních schodech dolů ke Dvěma sluncům, kde sedával Egon Bondy se svými undergroundovými obdivovateli, potom do hospody U Bonaparta a následně ke Kocourovi, kde točil pan Pyšl úžasné „hladinky“. Na horní úrovni Malostranského náměstí se naše cesty obvykle rozdělily – buď se šlo vlevo ke Králi Brabantskému, kde sedával Sahara Hedl, nebo vpravo ke Glaubicům. Popisuji tu cestu proto, že třiadvacetiletého Oskara Petra jste mohli potkat v kterékoli z těchto osvěžoven.
Nejčastěji byl ale k zastižení právě U Glaubiců. Tam totiž bývali milí a vstřícní i k máničkám, což v první polovině sedmdesátek nebylo úplně běžné. Takže mladičký vlasáč Oskar Petr tam sedával mezi svými. Dobře si ho pamatuju. Sedával o dva stoly vedle mé party z Dejvic. S kytarou vždycky opřenou o zeď stejně jako všichni ostatní lačně očekával, až se od výčepu odlepí stará paní Maruška s věncem piv v každé ruce a s voláním „Už vám to nesu, děti moje!“ začne rozdělovat po stolech půllitry se „smíchovským kyselem“.
Byla to beatnická a hippie éra. V té hospodě neplatily verše Wabiho Daňka „Nikdy Kerouaca nečet a neznal třetí proud…“ Pamatuji si na neskutečně odrbaný výtisk časopisu Světová literatura se Zábranovým překladem Ginsbergova Kvílení, který týden co týden putoval od jednoho štamgasta ke druhému. K beatnikům měl blízko i Oskar. Jsou s nimi svázány jeho úplné písničkářské začátky. Na úplném začátku sedmdesátých let zhudebňoval v divadélku v Ungeltu verše Lawrence Ferlinghettiho.
Oskar měl v glaubicovské době už i první koncertní zkušenosti s vlastními autorskými pořady. Většina z nich se odehrála jen pár kroků od jeho oblíbené hospody. V Baráčnické rychtě kousek nahoru Nerudovkou vystupoval od dvaasedmdesátého s vlastním sólovým programem Písničky ze dvou kapes. Tu a tam si rekvizitář z Československé televize a zároveň student Lidové konzervatoře také zaskočil jen přes koleje do Malostranské besedy. A občas se v té době i pár různých klubových akcí a amatérských folkových přehlídek tam i někde na venkově pořád ještě našlo. Někdy se dokonce v podobě písničkářské session pod vedením Mirka Kovaříka s názvem Čtvero ročních období sešel Oskar Petr s oběma budoucími členy Marsyasu.
Marsyas
V roce 1973 vzniklo folkové trio Marsyas. Jeho členy byli Petr Kalandra a Oskar Petr, kteří se kromě zpěvu doprovázeli na akustické kytary, a zpěvačka Zuzana Michnová. Ale i ta vzala v některých písničkách kytaru do ruky.
Bylo to tak, že Oskar Petr nejdříve objevil Petra Kalandru: „Já jsem ho znal z průjezdu Platýzu, kde on často seděl a hrál, taky u toho byl Jarda Hutka s Alešem Wotrubou na sitár a další. To bylo tak v roce 1969, Marsyas vznikli, když se přidala Zuzana Michnová, myslím v roce sedmdesát tři. Nejčastěji jsme hráli v Besedě, byl u toho Mirek Kovařík, ten recitoval,“ vyprávěl Jiřímu Peňásovi.
A jak to viděla Michnová, když na začátky Marsyasu vzpomínala v knize Vojty Lindaura Dávám, tak ber: „Ke svému údivu jsem si dodatečně uvědomila, že jsem se s Oskarem Petrem setkala dřív (na podzim 1971) než s Kalandrou. Bylo to v Poděbradech, kde jsme hráli každý zvlášť s kytarou na naprosto šílené akci – módní přehlídce. Oba jsme tam byli se svými partnery a za trest tam Oskar ukradl na rautu příbory, které měla moje tchyně léta ráda na chalupě, a můj budoucí muž zcizil ze šatny keramický hrníček, také za trest – také je na chalupě. Na jejich omluvu musím říci, že nás okradli na honoráři, a proto s nimi i dnes souhlasím. Myslela jsem si tenkrát, že tohoto kudrnatého muže – Oskara – už nikdy nepotkám.“
Potkali se prý náhodou hned druhý den na Kavčích horách, kde tehdy Zuzana bydlela. Slovo dalo slovo, přidal se Kalandra a vzniklo trio, které si zpočátku říkalo Michnová, Kalandra a Petr. Nový název vymyslel tehdejší Zuzanin manžel – částečně podle antické pověsti o satyru Marsyasovi, který se utkal s Apollonem, částečně podle knihy literárních esejů Karla Čapka.
Nějakou dobu poté, mohl se psát rok 1974, jsem slyšel trio Marsyas poprvé. V Malostrandě, samozřejmě. Byl jsem v té době hodně alternativní a folk mě vůbec nebavil, ale pokud si pamatuji, tohle mi až tak jako folk nepřipadalo. Trochu jsem v jejich repertoáru cítil návaznost na The Rebels. Taky bohaté vícehlasy a pozitivní, sluncem nasáklé písně. Inu, to jsou typické rysy tehdejšího kalifornského west coastu. Vzory byly jasné – Joni Mitchell, James Taylor a hlavně Crosby, Stills & Nash nebo Oskarův miláček, věčně hledající Neil Young.
Mezi jejich hrdiny nemohl chybět ani Bob Dylan. V přístupu k němu se Petr s Kalandrou shodovali, i když každý si bral z řady Dylanových proměn jiný příklad. Oskar volil z dylanovské inspirace vodopády obrazů, typické pro jeho období z poloviny šedesátých let, Kalandra se snažil o méně složitý styl, který ze všeho nejvíc směřoval až k již zmíněnému Neilu Youngovi. Pamatuju si z toho koncertu Hrnek a Barvám, i když už mi to po letech splývá s jejich mnohokráte naposlouchaným albem.
To jejich album, které se jako debut podle častého zvyku jmenovalo po kapele, bylo v roce 1978 malým zázrakem. Vždyť šlo o dobu toho nejhoršího úhoru ve světě české populární hudby. Trio navíc lehce zrockovatělo – doprovázela je studiová sestava Labyrint Pavla Fořta složená z výkvětu tehdejších nejlepších muzikantů. To ovšem neznamenalo, že šlo o nějaký hlasitý bigbít. Decentní soft rock jak odkudsi z Kalifornie. Místy s ambicemi překročit hranice běžné folkrockové písničky a zkusit do skladeb vpašovat něco art rocku nebo jazz rocku.
Zmrzlinář
Někdy se v populární hudbě dějí zvláštní věci. Z deseti písniček alba Marsyas se stala nečekaně největším hitem písnička Zmrzlinář. A vůbec ne v době vydání, tehdy to byla spíš kultovní záležitost, ale až po pětadvaceti letech, kdy se z ní stalo ústřední hudební téma filmu Pupendo. Zdá se, že jedním z důvodů, proč se právě tahle skladba stala ozdobou Pupenda, byla její pětačtyřicetivteřinová předehra, která se ve filmu několikrát v různých variacích objevuje. A ještě jedna zvláštnost – Zmrzlinář byl pro snímek speciálně znovu natočen. Místo původní šestiminutové verze má filmová verze jen necelé tři minuty.
Zmrzlinář je píseň o lidském odcházení a době neradosti. V době, kdy se písnička nahrávala, prošla jako mnoho jiných skladeb cenzurními úpravami: „Oni nám ho zcenzurovali,“ vzpomíná Petr, „takže na desce, co vyšla v roce 1978 v Supraphonu, není ten správný. Třeba to, že ‚starý pán někam jel‘, mělo být původně, že umřel. A to nemohlo být. Přitom ten pán, o němž se tam zpívá, skutečně umřel. Starý pán prostě nesměl umřít. Komise si ale nevšimla jiných věcí. Když se tam zpívá, že ‚z kostky dlažební se vylíh pták, pěti jazyky teď naříká‘, tak to byla narážka na srpen 1968. Ta kostka, to byly barikády a těch pět jazyků armády pěti zemí Varšavské smlouvy.“
Jazz Q
Oskar nebyl duší folkař, ale bigbíťák. Ondřeji Bezrovi prozradil, že svou první kapelu Two Men Band postavil už v šesté třídě: „Potom jsme s bratry Veselými a zpěvákem Ivanem Hájkem udělali školní The Fenders (…) To byla tak sedmá až devátá třída.“ Následovala řada dalších kapel, v nichž se na čas mihl – Catskins, Boston Tea Party, Name a další.
„Já se na bigbít díval jako na vyšší sféru folku, ale protože se mi líbilo vystupovat se španělkou, byl jsem folkař.“
Marsyas ho koncem sedmdesátých let pozvolna přestávali bavit. V jednom z dalších rozhovorů popisuje svůj přestup:
„Já tehdy nejvíc poslouchal Johna McLaughlina a Steely Dan. Marsyas na mě byli už moc folkoví. A Martin Kratochvíl sháněl zpěváka do Jazz Q. Já se kamarádil s Vladimírem Padrůňkem, ten mi to řekl. Tak mě tam vzali.“
To nešlo spojit dohromady?
„Nevím, já to nezkoušel. Já jsem jenom
zavolal Zuzaně a bylo to. Řekl jsem jí:
Hele, Zuzano, já už s váma nehraju.“
(Tady si nejsem jistý, že mluvil pravdu.
inde totiž tvrdí, že zhruba půl roku vystupoval jak s Jazz Q, tak s Marsyasem.)
A Zuzana byla naštvaná?
„Nevím. To se musíš zeptat jí. Ale já už tehdy chtěl stejně utéct. Pořád jsem na to myslel.“
Vojtovi Lindaurovi to ale Zuzana prozradila:
„Někdy v tu dobu mi jednou Oskar zavolal, že v Marsyas končí a že odchází k Jazz Q.
Já jsem se ho jenom zeptala, odkud volá.
On mi sdělil, že z budky ze Smíchova.
Domluvili jsme se na tom, že až do září
dohrajeme všechna představení. Nebudu zastírat, že to byl pro mě šok.“
S Martinem Kratochvílem natočil v únoru 1979 dva singly a jedno album, které ovšem nemohlo vyjít, protože Oskar v létě emigroval. Na desky se dostalo až v roce 2007 v rozšířené podobě pod názvem Album, které nikdy nevyšlo. Už první poslech prozradí, že se Kratochvílovo Jazz Q ve svém jazz-rockovém tvoření výrazně posunulo k blues.
Emigrace
„Já jsem byl poslední. Všichni moji kamarádi už utekli. Zkusil jsem to nejdřív přes Jugoslávii, ale to se nepovedlo. Dokonce mi potom sebrali pas. A najednou mi ho vrátili a dali i devizový příslib.“
Tečkou za jeho prvním českým působením bylo album Paprsky, nahrané mezi únorem a dubnem 1978. Je to nejpodivnější album, které Helena Vondráčková natočila. Doprovod Jazz Q Martina Kratochvíla, texty Oskar Petr. Vondráčková tehdy zažívala určitou krizi, zapadala do tak banálních popových klišé, že hledala nějakou cestu ven – a cesta do jazzrockového světa byla jedním z takových pokusů. Nebylo to úplně ono, nesedlo jí to – Petrovy texty jsou úplně o něčem jiném, než na co byl člověk od zpěvačky středního proudu zvyklý. Jejich mnohovrstevná složitost prostě zpěvačce evidentně nevyhovovala, znělo to povrchně. Ale deska stejně brzy zmizela z obchodů, po Oskarově emigraci ji supraphonská distribuce nechala stáhnout.
Petrova emigrace nikoho nepřekvapila. Pomalu každý týden jsme slyšeli o někom z hudební scény, kdo zůstal definitivně za hranicemi a už se nevrátil. Dneska už víme, že v mnoha případech byl režim rád, že člověk vypadl. Alespoň ubylo starostí, co s tím rebelem dál. A jak se to povedlo Oskaru Petrovi?
„No jednoduše, zůstali jsme na zájezdě do Německa. V roce 1978 jsme ale dostali všechny potřebné papíry a jeli jsme. Přitom bylo zvláštní, že nás pustili. Přede mnou už z Jazz Q utekl zvukař a bedňák.“
Proč jste tehdy nezůstali u tety v Německu?
„Protože jsem v Německu zůstat nechtěl, ne že by Němci nebyli fajn, ale prostě jsem toužil po jižní Kalifornii. Tak jsem dělal nějakou dobu pomocného kuchaře v luxusní restauraci v Bad Godesbergu, to je nad Bonnem, žena uklízela, pracovala v domově důchodců, pak jsme čekali, až přijde povolení do Ameriky. Trvalo to asi rok.“
O Oskarově americkém pobytu toho až tak moc nevíme. Na rozdíl od jiných českých kalifornských emigrantů se hudbě věnoval jen okrajově. Psal si písničky spíš jen pro sebe. Věděl, že zatímco v Čechách byl pro určité kruhy, hlavně ty folkové, určitou hvězdou, v Americe byl nula, dokonce příliš velká nula na jakýkoli restart. Jiřímu Peňásovi svou tehdejší situaci vylíčil velmi výstižně:
„Ale to jsem taky zkoušel, ale brzo poznal, že to vůbec není jednoduchá věc. Já navíc dlouho čekal na zelenou kartu a na pracovní povolení a bez toho nemůžeš hrát. Ale dost jsem skládal a experimentoval třeba s elektronickou hudbou. A hlavně jsem dělal, co se dalo, studoval, chodil na angličtinu, opravoval jsem dřevěné domy. Taky jsem maloval a fotil, na barvu Chrom 64, paráda. Kalifornie je úžasně fotogenická. Hodně jsem tam taky fotil na rockových koncertech: The Police, Talking Heads, Nico, Queen, The Clash, David Bowie…“
Nakonec místo v muzice se mu alespoň něco podařilo ve fotografování. Fotografii od Oskara Petra najdeme na „filmovém“ singlu Davida Bowieho This Is Not America. To se psal rok 1985. Je to pravděpodobně jeden ze dvou takových případů, kdy se na obalu světově úspěšné desky objevila fotografie českého autora. Tím druhým je Grave Dancers Union od Soul Asylum z roku 1992, na níž je fotografie Jana Saudka s názvem Osud sestupuje k řece a vede dvě nevinné děti z roku 1970.
„Poprvé jsem tady byl už v roce 1988, tehdy ještě načerno. Dcera Daniela zde zůstala a já se vydal s videokamerou na cestu Evropou. Po pěti týdnech jsem ji měl vyzvednout a společně odletět z Prahy zpátky do Ameriky. Jenomže mě sem nechtěli pustit. V Oslu, v Bonnu ani v Paříži mi na československé ambasádě nechtěli dát vízum, že prý možná do několika týdnů. Až v Římě jsem je ukecal. Vrátili jsme se do Kalifornie a o pár měsíců později přišla sametová revoluce. Samozřejmě že jsem celé dění už od pádu berlínské zdi sledoval na CNN, ale protože nějací dobří lidé na ambasádě zadržovali můj pas, tak jsem se sem dostal až 17. prosince. Poprvé jsem přijel jen na chvíli, pak na měsíc, pak na půl roku, až jsem se konečně rozhodl, že to tady zkusím.“
Soudě po toho, co později Oskar často říkal, mnohokrát toho litoval. Ale byl taková povaha, že by zase v Americe mnohokrát litoval, že se nevrátil…
Návrat aneb Jsi moje picture show…
„Chvíli po návratu jsem šel do Lucerny, a když jsem to tam slyšel, tak jsem si řekl: Počkej, oni všichni hrajou tu samou ruskou písničku.“
Aklimatizace na polistopadové prostředí nebyla snadná. Začala celkem dobře, Petr se stal spoluvlastníkem diskotéky Lávka u Karlova mostu, která se hned v lednových dnech roku 1990 stala nejmódnějším pražským podnikem svého druhu. Ale byly tu osobní citové problémy, které jeho svět nabourávaly tak, že se dokonce pokusil o návrat do USA. Jak také později říkal, nějak si tam uvědomil, že patří sem.
V té době už mu pomalu začalo svítit sluníčko. David Koller v roce 1993 natočil pro svou sólovou desku Petrovu píseň Chci zas v tobě spát. Traduje se, že ji původně nabídl Wanastowým vjecem, ale ti zrovna nic nepotřebovali a skladbu posunuli ke Kollerovi, který po ní rád skočil. V průběhu let ji Koller přenesl i do Lucie, pro niž zůstala i po Kollerově odchodu kmenovou oporou repertoáru.
Pro nás je tahle skladba zajímavá tím, že obsahuje dva výrazné prvky Oskarovy poetiky. Oskar Petr byl totiž jedním z prvních, ne-li vůbec prvním českým textařem, který do svých písniček intenzivně montoval anglismy. Přivezl si je z Ameriky a ani za nic od nich nehodlal ustoupit. Druhým prvkem, který provází většinu Petrových textů, je jejich malá srozumitelnost. Asociace byly občas tak vzdálené, že jim nejen posluchači, ale i jejich interpreti nerozuměli.
Oskar začal rozdávat své písničky plnými hrstmi. A dařilo se mu. Devadesátky si bez jeho písní nedovedeme představit. Stačí jich pár vyjmenovat:
1993
Den po dni (Dan Bárta a Alice)
1994
Rouháš se bohům (Lucie)
1994
Kengi (Lucie)
1994
Elephantology II (Die El. Eleffant!?)
1994 Holka z plakátu (B.S.P.)
1995 Šetři s tím (Anna K.)
1996 Muka (Pusa)
1996 Velká černá tma (Pusa)
1998 Medvídek (Lucie)
2002
Leona Machálková: Zbloudilá
2004
Rock the Snow (Matěj Ruppert a Lenka Dusilová z filmu Snowborďáci)
2004
Srdcetepec (Aneta Langerová)
2004
Hříšná těla, křídla motýlí (Aneta Langerová)
2004
Vázat se, stoupat (Karel Gott)
K některým písním napsal jen hudbu, k jiným i text, někde dokonce dodal jen první náčrt. Klasickým příkladem, byť z posledních let, je hit Lucie Nejlepší, kterou znám z roku 2018. Čerstvě rozvedený a melancholický Oskar Petr píseň napsal původně v angličtině ještě v Americe, údajně v roce 1989. V Čechách ji pak nabídl už s novým českým textem Wanastowým vjecem, ale kapela se s ní nedokázala ztotožnit, byla to pro ni „pseudočeština“. Robert Kodym ji nakonec znovu vytáhl při přípravě alba Evolucie a na půdorysu jejího původního textu napsal celý nový text.
Právě v tom byla ostatně podstata Oskarových hlavních autorských potíží. V rozhovoru s Honzou Dědkem v Reflexu z roku 2010 si na to téma postěžoval: „Texty pro naše interprety jsem přestal dělat zhruba před třemi roky. Většinou se to totiž neobešlo bez velkých problémů – nejdřív každý souhlasil, že mohu psát co chci, ale když jsem mu odevzdal takový text, který se líbil mně, tak se obyčejně nelíbil jemu. Pořád jsem jenom něco přepisoval, měnil a upravoval, ať už pro Burmu Jonese, Kamila Střihavku, nebo Annu K.; ta mě zlomila jako poslední, ale po nepoužití textu ani nezavolala.“
Ve výčtu úspěšných skladeb pro jiné zpěváky a kapely z prvních patnácti polistopadových let překvapí píseň pro Karla Gotta. Objevila se (spolu třeba se dvěma Fanánkovými texty) na albu Můj strážný anděl. Gott už od devadesátých let hodně experimentoval s mladými autory. Znalci jeho díla tvrdili, že chtěl znít co možná nejmoderněji, ale jeho nejznámější hitmaker Karel Svoboda v těch časech naopak tvrdíval, že pro pár drobných z českého rybníčku nestojí za to něco skládat, a raději dával přednost německé filmové hudbě nebo muzikálům. Gottovi nezbylo než obrátit se jinam.
Na vlastní desky nezbýval čas
V devadesátkách se nakonec Oskar Petr rozjel naplno. Kromě písní pro jiné interprety se často uplatňoval také ve studiových sborech. S Leonou Machálkovou se tímhle způsobem společně podílel na nahrávkách Kočička vrahoun a Praštělo z třetího řadového alba Lucie Bílé. A jsou i desky, kde mezi účastníky natáčení chybí jeho jméno.
Je s podivem, že hitmaker Petrova formátu nebyl úspěšný s vlastní naživo zpívanou produkcí. Často s někým vystoupil jako host (například s Pražský výběrem, nebo dokonce znovu s Jazz Q), zkusil dokonce obnovit Marsyas nebo se někde objevil jen s kytarou. Pamětníci těch časů, pokud nejsou dodnes nekompromisními Oskarovými obdivovateli, uznávají, že měl sice hezký hlas, ale chybělo mu pódiové charisma. S vlastními deskami na tom byl stejně. Autor obrovských hitů pro jiné umělce stihl za posledních pětatřicet let natočit jen tři alba. Je na nich několik kultovních písniček, ale ohlas desek u publika byl ve všech třech případech jen malý.
V nejúspěšnějším Oskarově roce 1994 mu Popron vydal první sólové album Krev, bláto a slzy. Dneska je z ní sběratelský unikát – nenajdeme ji ani na streamovacích platformách. Jedenáct písniček mu tehdy produkoval David Koller a mezi doprovodnou partou najdeme tehdejší muzikantská esa jako Mirka Chyšku, Marka Minárika nebo Oldřicha Krejčovse.
Tuto desku bychom mohli označit za výběr toho, co zbylo nerozdáno z jeho amerického období. Pár skladeb je v angličtině, ale pozor na jistou záludnost – první a nejúspěšnější skladbou desky je pětapůlminutové Shake (Off Your Skin). Má jen anglický slogan, zbytek písně (a prvního Oskarova klipu) je česky.
Další Petrovo album Fabrica Atomica se objevilo až po devíti letech, v roce 2003. Práce na něm probíhala celý rok ve studiu Sono a produkoval ho tamní král zvuku Milan Cimfe, jenž mu navíc do většiny skladeb nahrál nebo naprogramoval spoustu nástrojů.
V nejnormálnějším rozhovoru, který kdy někomu dal, vyprávěl zpěvák Honzovi Dědkovi okolnosti vzniku své druhé desky: „Jednoduše jsem nemohl najít nikoho, kdo by mi chtěl vydat další album. Gramofonovou firmu ani sponzora. Neměl jsem s kým hrát, tak jsem nějakou dobu vystupoval s kapelou Pan Pot. Petr Janda jim v Propasti natočil album a pak ho pro jistotu zatrezoroval. Nakonec se i tahle kapela časem rozpadla. S hudbou to v polovině devadesátých let šlo trochu s kopce, navíc já nebyl pro vydavatelské firmy finančně zajímavý umělec. Po zkušenosti s jedním miliardářem ze severu, jenž nás s Davidem Kollerem nechal v roce 1993 ve studiu Sono při nahrávání desky Krev, bláto, slzy na holičkách, jsem zůstal raději v realitě – sám na pláži po odlivu. Voda byla daleko a já musel začít přemýšlet, co dál. Chtěl jsem uspořádat výstavu jak volných fotografií, které jsem nafotil v Los Angeles, tak malovaného a sprejovaného skla, takový abstraktní realistický primitivismus. Ale to byl tentýž problém jako s hudbou – scházely peníze. Nicméně tenhle sen bych přece jen rád ještě někdy zrealizoval. Jinak jsem tady od roku 1995 docela živořil, ztrácel čas a přemýšlel, že se vrátím zpátky do Ameriky.“
Nebyla to špatná deska a ani propagace nebyla tak odbytá jako u Petrova debutu. Díky tomu se některé z písní dostaly do rádií, i když opravdu jen skromně. Ale je fakt, že některé refrény jeho písní měly tak silné slogany, že se hned dostaly posluchači do paměti. Problémem desky je jakási stylová nekoncentrovanost. První skladby zní jak střední proud z osmdesátek (včetně vlastní verze Gottova hitu Vázat se, stoupat), chvíli jsme někde na Portě a občas se objeví poprockový kousek, který připomíná Lucii nebo někoho jiného z jeho kamarádů. Z těch popových se asi nejvíc ujalo úvodní Napiš („Jsi moje picture show…“), hodně silná je popfolková „česká hra na Ameriku“ v písni Pojď se mnou („Indián tiše spí…“) nebo bluesovým nádechem střižené Voči. Kupodivu nejvíc svou dobu přežila písnička, u které tomu vydavatel nechtěl ani po letech uvěřit – Námořníček. Když Petr zemřel, skoro v každém článku se objevila narážka právě na tuto píseň. Přitom se do médií původně dostávala jen velmi skromně.
Byl to prostě takový uměřený americký pop. Pro rockery příliš folkový, pro folkaře a popíkáře příliš rockový…
Medvídek
„První inspirace přijde hned, třeba během pěti minut, ale pak se to musí vysedět. A to jsou chvíle, které miluju.“
Vánoce bez Lucie a jejich Medvídka nemohou od roku 1999 existovat. Obecně je tahle píseň považována za Oskarův majstrštyk. Na YouTube dokonce nejdeme anglickou, nejspíš původní verzi v jeho provedení. Je na ní znát, nakolik ji později posunul bizarní český text, na němž má prý velkou zásluhu a snad i spoluúčast Robert Kodym. O vzniku písně se zachovala i autorova vzpomínka:
„To mi šlo dost rychle, nejdřív s kytarou u stolu. Koupil jsem si na Floře diktafon, zmáčknul „rec“ a skoro najednou to nahrál. Když jsem jednou vezl Davida Kollera, pustil jsem mu v autě tu věc z kazety. Davidovi se to líbilo a já mu slíbil demo. Jednoho dne se ozval telefon a David se ptal, přivezu-li demo do studia, že točí. David začal zpívat demo „svahilštinou“, a když mě viděl, dodával tam vtipně slovo „medvídek“. Ono to zní docela vánočně, takže málem vyhrála českou píseň století, předběhla ji jen Škoda lásky. Ale v rádiích se stejně víc hraje Chci zas v tobě spát.“
Členové Lucie v definitivní verzi písně dokonale vystihli protiklad vánoční koledy, navíc proleženo biblickými motivy a v té době v médiích přetřásané kauzy z římského letiště, kdy celníci našli v dětském medvídkovi pašovanou zásilku heroinu. Mnoha posluchačům na první poslech vůbec nedošlo, o čem vlastně písnička je. A i když je dneska víceméně každému obsah jasný, svou pozici oblíbené vánoční písně Medvídek už neztratil.
Ve výčtu nejslavnějších Petrových písní se zapomíná na skladbu, jejíž text napsal pro Báru Basikovou a Otu Balage. Jejich Jesus byl rok před Medvídkem také nominován na Cenu Akademie populární hudby (dnešní Andělé). Jako kdyby si v ní Petr předpověděl svůj další úděl:
„Kam vláčíš svý břemeno / Tu starou káru přeplněnou / Tu starou káru naplněnou / Tu starou káru naloženou / Kam vláčíš svý břemeno / Vždyť sotva po tom světě lezeš / Ztratils už pojem, kam se vezeš / Kam vláčíš svý břemeno / Sotva se pravda v zemi skryje / Už do ní ňáká svině ryje / Jó máš to kříž – břemeno / Za tebe Jesus náklad vleče / Je pozdě jít do sebe vkleče…“
Někde v dálce za touto písní slyšíme ohlas písně The Weight, kterou hrála Dylanova doprovodná kapela The Band. Oskar Petr ji kdysi přetextoval – poměrně blízko originálu – původně ještě pro Marsyas: „Sundej z něj to břímě / A nechtěj za to nic / Dědek ať už se nedře / A nandej mi ho na záda…“
Jsme starý jako děti
V roce 2013 přišel čas na třetí a bohužel poslední sólové album Oskara Petra Jsme starý jako děti. Petr na něm byl prezentován jako leader kapely Společenská událost, v níž mu v roli vokalistky dělala partnerku Iva Marešová. Deska je podivně koncipována. Velkou část tvoří re-recordingy jeho klasických songů z Fabriky Atomiky. Startuje nově udělané Břímě (The Weight) a po něm přijde osm dalších už známých skladeb včetně Zmrzlináře nebo Námořníčka. Zdá se, že v nich hledal trochu jiný výraz, než byl ten až moc afektovaný na Fabrice Atomice. S odstupem času se zdá, že se mu to podařilo, hlavně ubylo křeči.
Z pěti nových skladeb asi nejvíc překvapí cover Krylovy písně Morituri te salutant. V country rockovém provedení je – s výjimkou Karavany mraků od Divokýho Billa – pravděpodobně nejlepší moderní adaptací některé Krylovy písně. I ostatní nové songy přes všechnu snahu zůstávají duchem někde na začátku sedmdesátých let, něco The Eagles, něco The Band. Vadí jen nestravitelná fistule v závěrečné písni.
Jinak je to celkem snesitelné album – jednoduše řečeno Oskar Petr, jak ho mnozí jeho příznivci chtěli vždycky mít. Ostatně, takhle v trochu rockovější podobě to asi chtěl mít i sám Oskar Petr. Konečně start k nějakému vlastnímu písničkářskému já!
Pokračování už nepřišlo. Jen Společenská událost se přejmenovala (dočasně) na Starý děti.
Z posledních sil
„Múzu nevyvolávám, protože ji nechci unavit. Mám toho tolik naskládáno, že ji v podstatě nepotřebuju.“
„No, nevím. Já už nikam mezi lidi nechodím. Když jsem přiletěl z Ameriky, tak mi David Koller pak říkal: Ty vole, já byl na třech večírcích denně a na každým jsi byl taky. A to ještě na většině nebyl… Teď už ale nikam nechodím. Nedávno jsem někde byl a přišel tam takový novinář nebo co a říká: Dobrý večer, pane Spálený… Pitomec.“
S přibývajícími roky byl Oskar stále podivínštější. Jeho velkou slabinou byla komunikace. Zvláště v posledních letech života jí dával co proto. Sám se nechal slyšet, že „jeden rozhovor jednou za pět let, to stačí“.
Ani autor tohoto článku s ním neměl dobré zkušenosti. Zvláště pak do telefonu byl někdy neskutečně protivný. Někdy jsem měl pocit, že si něčeho pořádně lízl nebo že ten matroš, co asi hulil, byl pořádně silný. Jenže něco mě vždycky nutilo k tomu, abych na jeho kecy nebral zřetel. Ondřej Fencl, který šéfoval jeho kapele od roku 2018 až ke smutným koncům, trefil hřebíček na hlavičku, když popsal jádro toho, jak Oskara lidi v jeho okruhu vnímali: „On byl komunikačně hodně neomalený, říkal, co si myslí, a myslel si občas trochu ukrutný věci. Takže naštvat někoho nebyl problém. Mistr světa v omlouvání taky nebyl. Lidi mu to ale odpouštěli, když začal zpívat tím svým mocným hlasem. A když tím hlasem zazpíval Zmrzlináře nebo Karolínu, měl je, kde je chtěl mít.“ Ale i tak si nadělal spoustu nepřátel.
Pražská hudební komunita se naučila brát Oskara Petra takového, jaký byl. Cvok, to je fakt, ale dovedou z něj padat perly. I když i ty se z něj někdy musely ztěžka dolovat. Producent Martin Ledvina na toto téma přidává historku, která podtrhuje Oskarovo podivínství: „Poté, co měla Aneta Langerová úspěch s písní Hříšná těla, křídla motýlí, jsem někdy v roce 2007 poprosil Oskara, zda by pro ni neměl nějakou další písničku. A on, že ano. Přišel a v ruce držel igelitku. Byla plná takových těch malých devadesátiminutových videokazet, podal mi ji a povídá: „Na, vyber si.“ Opravdu byly plné hudby. On si totiž vždycky nastavil kameru, sedl si před ní s kytarou na židli a improvizoval. Sypal tam jeden nápad za druhým. Bylo to hezkých pár hodin změti všeho možného. Jeden kousek jsem nakonec vybral, upravil a byl z toho nakonec Jedináček, který je na Anetině albu Dotyk.“
Nesplněné sny
Oskar Petr ke konci nejraději komunikoval s muzikanty, s nimiž ho spojovala společně prožitá devadesátá léta. Michal Dvořák z Lucie patřil mezi ně: „Já mám na něj úžasné vzpomínky. Především, že to byl skvělý renesanční člověk, který kromě toho, že psal krásné písničky, skvěle zpíval, hrál na kytaru, taky fotil. Dokonce jsme měli to štěstí, že jsme společně absolvovali téměř měsíční pobyt na Kostarice, kde jsme ještě s Honzou Dědkem psali knížku, Oskar nás fotil, zažili jsme spoustu výletů.“
Ale i když navenek tvrdil, že má spoustu sil a nápadů, v posledních deseti letech to s ním šlo s kopce. Vystupoval čím dál méně, uzavíral se doma. Hodně maskoval svou nejistotu. Žil víceméně hlavně z honorářů, které mu přicházely od OSA.
Kdy vystoupil Oskar Petr naposledy?
„To bylo 22. 7. 2022 v Chotěmicích u Vaška Koubka, nádherný hraní pro plnou stodolu,“ vzpomíná poslední kapelník jeho skupiny Ondřej Fencl. „Oskar krásně zpíval a ani moc nemluvil z cesty. Pak už to šlo s jeho zdravím s kopce, měli jsme ještě ve spolupráci s Live Nation a hosty slavit v Lucerna baru „70“, to se muselo zrušit a postupně pak i všechna další vystoupení, respektive od té doby občas hrajeme Vzpomínku na Marsyas, kdy zpíváme já, Bára Červinková a zdatní kapelní vokalisté. Několikrát bylo v plánu, že se Oskar přidá, od toho léta 2022 ale už v podstatě nevytáhl paty z baráku.“
Černý plameňák
V posledních letech života se Oskar marně snažil dát dohromady své čtvrté sólové album. Prahou kolovaly rok co rok pověsti, že „ještě letos vyjde nová deska Oskara Petra“. Nevyšla. Přitom vydavatele měl, ale sílu už ne. Lubomír Houdek, majitel vydavatelství Galén, mi prozradil, jak to s deskou, která se měla jmenovat Černý plameňák, vlastně bylo:
„Ta deska byla roztočená, nějaký kamarád mu dal peníze na nahrávání, leccos se natočilo (cca 2014, že by?), nakonec Oskar práce přerušil, rozhádal se při tom s kdekým. Pak se začal bát, že se ty peníze nevrátí z prodejů, což jsem mu samozřejmě potvrdil. Pak mě požádal, abych mu zajistil další frekvence, ale okamžitě ty termíny i rušil. Nakonec se rozhodl, že si dobuduje doma studio a tam to dodělá.
My mezitím pracovali – ve smyslu: já naléhal a votravoval a Oskar remcal a vymejšlel si – na dvou deskách, dokonce jsem mu přivedl domů Pepu Štěpánka, aby se už domluvili na konkrétních písních k nahrávání, ale nebylo to k ničemu. Jedna deska měla obsahovat jeho rané písně, druhá pak známé písně pro jiné interprety v jeho podání, tam jsme se nemohli shodnout, já chtěl malou rockovou partu, on měl představu něčeho mezi Mahavishnu Orchestra a symfoňákem.
Nachystali jsme i komorní live desku z Balbínky s Jirkou Vopavou, ale tam furt chtěl dohrát jednu píseň, aby vzápětí přestal vystupovat…
Naposledy jsme domlouvali i vydání knížky Baghíra, ale podle mě ji nedokončil. Sice mi vždy říkal ve dveřích: ,Hele, dobrá víla néé Kalandra, ale Houdek…‘, ale nic se nedotáhlo.“
Baghíra? To je přece černý pardál, zvíře z Kiplingovy Knihy džunglí! Ano, v jednom rozhovoru o ní mluvil. Mělo to být sci-fi „jak v různých částech našich životů putujeme různými světy a jsou jich stovky…“ Tvrdil, že než to začal psát, tak s tím přišel nějaký jiný autor. Dopsal to?
„To nevím, ale první úvahy – tedy jeho – byly na téma bibliofilské vydání na ručním papíře v nákladu 100 ks za šílený prachy, pak se umoudřil a domluvili jsme normální knihu a třeba 30 ks s vloženou fotografií, obrázkem, číslováno, podepsáno, to se mu moc líbilo. Já na to: O čem to bude... On: Nech se překvapit, ale jako vždy, bude to super!“ Už nebylo. A nejspíš ani nebude.
Divný lidi
V nepravidelném seriálu Divný lidi do detailu připomínáme a vyprávíme životní osudy a příběhy českých muzikantů, kteří se něčím vymykali. A hudbou byli posedlí tak vášnivě, až to bylo jejich okolí „divné“.