Co to bylo za hudební rok 2023, když se americký Rolling Stone i Pitchfork shodnou, že jeho nejlepší nahrávka – albom SOS od zpěvačky SZA – vznikla už v prosinci 2022?
Na světovou produkci se přitom lze dívat z mnoha úhlů. Se svou drsně křehkou nezávislostí a ostrým jazykem se zjevily emancipované divy z boygenius. Olivia Rodrigo svým rázným přístupem ukázala, že pop nemusí dělat jen nafintěné barbíny. Caroline Polachek, že na hyperpopu po všech těch bouřích ve sklenici vody může něco být. A Queens of the Stone Age, že originalita je v rocku stále možná...
Svůj pohled přinášíme i v našem redakčním best of, ve kterém vám postupně představíme nahrávky, které nás v roce 2023 bavily. V kategorii Světové album jsme se shodli na tom, že co je staré, nemusí být v hudbě špatné ani za zenitem. Výsledky naší ankety hovoří jasně. Největší radost nám v uplynulém roce udělali The Rolling Stones a jejich návrat s albem Hackney Diamonds.
Světové album roku – Rolling Stones: Hackney Diamonds
S osmdesátkou na krku se legendárním muzikantům podařilo překonat všechna očekávání. Jako by někdo Stouny polil živou vodou. Málokdy název alba tak dobře vystihuje jeho obsah. Výraz Hackney Diamonds vychází z londýnského slangu. Ve čtvrti Hackney, která proslula vysokou kriminalitou, se používá pro rozbité sklo, které zůstane na místě činu po vloupačce. A přestože nahrávku servíruje nejslavnější kapela světa, jež se těší až aristokratickým výsadám, už na první poslech působí stejně důrazně jako rána dlažební kostkou do výlohy. (Celá recenze zde.) – Honza Vedral
Vybroušený rokenrolový diamant. Opravdu světová událost roku, kterou nelze přeslechnout ani přehlédnout. Deska, kde tě baví úplně všechno. – Dany Stejskal
Můžu snad napsat něco jiného? Báječná deska, Stouni pořád ve skvělé kondici a do toho ty geniální skladby. Chtěl bych v osmdesáti skládat songy jako Mess It Up! – Jarda Konáš
Prostě v osmdesáti rozkopneš dveře a ukážeš všem, o generace mladším hudebníkům, jak se sakra ten rokenrol dělá... – wlado
Hackney Diamonds letos vynesl do nebe kdekdo. Soutěž o to, kdo sofistikovaněji vyjádří, že Stones natočili takhle skvělou desku ve věku, kdy už by se dalo pochopit, že se to nestane, běžela na plné obrátky. Ale na tom albu je nejlepší, že si ho člověk prostě rád opakovaně pustí a nepřestává bavit. – Šárka Hellerová
Výběr z redakčního best of 2023
Hudba nejsou závody. V jednotlivých kategoriích jsme se proto rozhodli vyhlásit vždy jednoho interpreta a počin, na kterém se nás shodlo nejvíc redaktorů Headlineru. A v následujících tipech především brouzdáme na osobní vlně zajímavostmi napříč žánry. Řadíme je abecedně a za poslech stojí všechny.
Algiers: Shook
Meta-hudba. Svět, kde neexistují žánry a neexistují škatulky. Experimentátorství na maximum a velmi sebevědomá deska s fantastickými hostovačkami. – wlado
Blink-182: One More Time
Jasně, žádná nahrávka roku to objektivně není, ale jako comebacková deska funguje výborně. Blink-182 jsou po letech zpátky ve zlaté sestavě a pořád umí skládat songy, kvůli kterým jsme si je kdysi zamilovali. Kdo by se nedojal? – Jarda Konáš
Blur: The Ballad of Darren
Blur v loňském roce v podstatě neočekávaně vytasili devátým studiovým albem albem nazvaným The Ballad of Darren, které se vymyká jejich předchozí tvorbě. Většina skladeb na albu jsou balady ve středním tempu což z alba činí téměř popovou nahrávku s rozvolněnými slokami a silnými refrény, ze které je na sto honů cítit alt-pop ze sedmdesátých let. Jak už jsem psal v recenzi, tak The Ballad of Darren je fantastická, velmi vyzrálá deska, která vychází z nabytých životních zkušeností, zastřešená pocity melancholie, sebereflexe a bilancováním měnících se priorit a osobních ztrát na cestě životem. – Marek Reinoha
boygenius: The Record
Phoebe Bridgers, Julien Baker a Lucy Dacus založily dívčí „superkapelu“. Pojmenovali ji Boygenius, natočily debut plný stadionových hitů a působí u toho jako tři nejlepší kámošky na cestě kolem světa. Jestli něco rocková muzika zoufale postrádala, byla to bezprostřednost a nelíčená radost ze společného hraní. „Always an angel, never a god!“ – Ondřej Horák
Chtělo by se říct, že superkapela boygenius udeřila na hudební scénu jako blesk z čistého nebe. Jenže tohle trio mělo už před vydáním debutu The Record kritikou opěvované ípíčko. Plnohodnotná prvotina ale musela uzrát a uzrála na výbornou, o čemž svědčí, že je tahle poměrně alternativní nahrávka nominovaná na Grammy v hlavních kategoriích. Lucy Dacus, Phoebe Bridgers a Julien Baker umí skvěle kombinovat alt rock se zpěvností ve stylu Simona a Garfunkela, harmonie na desce jsou přímo snové. Kvalitativně pak za debutem nezaostává ani podzimní ípíčko The Rest, které je sympatickým dovětkem o čtyřech písních – ty mohly být klidně zahrnuty i v de luxe edici desky. – Michael Švarc
Radost z hudby, která je křehká a zároveň sebevědomá a bez ustrašenosti. Je to album, které je citlivé, zábavné a neklouže po povrchu věcí, i když si z nich umí udělat srandu. (Ve vší úctě k Leonardu Cohenovi.) – Honza Vedral
Bury Tomorrow: The Seventh Sun
Účastníci loňského Rock for People ještě před příjezdem do Hradce Králové vydali sedmé album s názvem The Seventh Sun a dle mého názoru se jedná o jejich nejlepší desku vůbec. S novým členem, klávesákem Tomem Prendergastem, metalcoristé dostali svěží sound a především nový čistý vokál, který na desce dostal až nečekaně hodně prostoru. A tah to byl zatraceně dobrý. – Lukáš Rešl
Depeche Mode: Memento Mori
Téma smrti a smrt dlouholetého parťáka – je jedno, co konkrétně vybičovalo Depeche Mode k jejich nejlepšímu albu za dlouhou dobu. Důležité je, že v jejich bohaté diskografii rozhodně není jen do počtu. – Honza Vedral
Don Broco: Further Live At The Royal Albert Hall
Pokud jde o nejlepší loňský živák, pak jedině Don Broco a jejich Live from the Royal Albert Hall. Kapela ho vydala po roce, od konání speciálního koncertu na podporu Teenage Cancer Trust. Muzika má sama o sobě ohromnou sílu a energii podpořenou orchestrem a pěveckým sborem. Je nepopsatelně mocná a výbušná, nechybí ani křehké jemné pasáže a úchvatně emotivní něžné duety. Zvuk je precizní, atmosféra pulzující. Jediným mínus je fakt, že něco takového už se nebude opakovat. Dobře, že máme "aspoň" nahrávku. – Liv Boková
Foo Fighters: But Here We Are
Na první poslech mě to nijak zvlášť nechytlo. Ani na pátý. S odstupem času ale musím uznat, že je to zkrátka zásadní nahrávka v diskografii kapely. Krok ven ze slzavého údolí, a je slyšet v každém taktu. – Jarda Konáš
Peter Gabriel: I/O (Bright-Side and Dark-Side Mixes)
Znalci a starci říkají, že tohle album je lepší než Hackney Diamonds. Někteří tvrdí, že je to jeho životní dílo. Pro mě je to od prvních tónů přirozené pokračování So. – Dany Stejskal
Nové album Petera Gabriela bude jednou patřit k nejvýznamnějším deskám tohoto desetiletí. Je mnoho tematické a těží z lidské moudrosti a zkušenosti, kterou nabyl člověk na přelomu 20. a 21. století, kterou zažíval a dodnes zažívá. – Josef Vlček
Grails: Anches En Maat
Američané Grails se po dlouhých šesti letech vrátili s novou deskou Anches En Maat. Opět je to nepolapitelná a obtížně popsatelná instrumentální hudba, která si nehraje na klasickou písňovou stavbu. Nabízí nekonečně mnoho aranžérských nápadů, jen tak si proplouvá časem i prostorem, zaniká a znovu se objevuje. Je to jako soundtrack nějakého imaginárního surrealistického filmu. – Radek Pavlovič
Gridlink: Coronet Jupiter
Grindcore, který vůbec nezní jako grindcore. Hvězdná sestava, ze které každého fanouška žánru musí mrazit v zátylku. To jsou Gridlink. Deska Coronet Jupiter je nová nahrávka kapely po téměř 10 letech a je to opět bizarní směsice plná heavymetalových kytar, netradičních postupů a grindcorových blastbeatů. Jestli tohle zní málo podivně, co teprve fakt, že na desce jsou i instrumentální verze nových skladeb pro karaoke party? Gridlink jsou prostě unikát. – Radek Pavlovič
Invent Animate: Heavener
Americká metalcorová parta Invent Animate o sobě dává v posledních letech výrazně vědět, ale to, s čím přišla v březnu minulého roku, ji poslalo mezi absolutní žánrovou elitu. Řeč je o jejich čtvrté desce Heavener, která přináší naprosto famózní a emočně dynamickou jízdu plnou tvrdých a zároveň uhlazených skladeb, v nichž nejvíce vyniká vokál frontmana Marcuse Vika. Již po prvním poslechu této parády jsem byl naprosto konsternován odzbrojující melancholií, která se na posluchače doslova valí. Přiznám se, že při každém poslechu téhle nahrávky mám trochu na krajíčku, nesmírně silná a emočně působivá záležitost. – Lukáš Rešl
Mitski: The Land Is Inhospitable and So Are We
Země je nehostinná a tudíž jsme i my. Mitski shrnula svůj pocit ze světa hned v názvu sedmé desky, kterou nechala macerovat v bezprostřední upřímností a syrové poezii. The Land Is Inhospitable and So Are We zní jako špagetový western odehrávající se v poušti pokryté ledovou krustou, zasnění kovbojové korzují na koních od jedné rokle k druhé. Jejich cesta často nedává smysl, přesto vědí, že jednou skončí usmířením. Přese všechnu melancholii dává Mitski s každou písní najevo brutální smysl pro humor. Nejupřímnější a nejmrazivější muzikál v roce 2023, alespoň tedy podle mě. – Ondřej Horák
Nothing But Thieves: Dead Club City
Britská partička Nothing But Thieves na nové desce lehce upozadila rock a s otevřenou náručí přivítala trendy osmdesátkový zvuk. Tahle hudební odbočka se náramně povedla, troufám si tvrdit, že jde dokonce o nejlepší album, které má kapela na kontě. Titulní Welcome to the DCC nebo euforická Overcome fungují na výbornou, ale na nahrávce vlastně není jediný song, který by působil nepatřičně nebo křečovitě. Možná je to trochu víc pop než rock, ale tuhle proměnu museli díky výborné energii a drajvu zkousnout i zatvrzelí zastánci tvrdého soundu. Neskutečně se těším, až si letos tuhle desku protknutou neony a synťáky poslechnu naživo ve Fóru Karlín. – Michael Švarc
Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs: Land of Sleeper
Pětice z anglického Newcastlu dělá hudbu, která jako by mlátila kladivem do kotníků, a každým dalším albem je jejich muzika vypjatější a vyzrálejší, aniž by ztratila cokoliv ze své charakteristické zuřivosti. V loňském roce vydala čtvrté album, které je vlastně bezostyšně a okouzlujícím způsobem jednoduché. Je postavené na svatém triptychu zkreslené a podladěné kytary, pulsující basy a opakovaných rytmů bicích, hrajících téměř unisono, přesto je toho za tím daleko víc. Prasatům se na něm podařilo vybrousit nekompromisní kombinaci sabbathovských riffů a experimentálních přístupů do podoby zatím nejsnáze stravitelné a současně nejtemnější nahrávky odrážející zmatenou a hněv vzbuzující dobu, ve které vznikalo a ve které žijeme. – Marek Reinoha
Caroline Polachek: Desire, I Want to Turn Into You
Americký úkaz s česky znějícím jménem. Na čtvrtém albu udělala Caroline Polachek velký krok od hyperpopových hříček k sebevědomému art popu. Sama album popisuje jako maximalistickou nahrávku a to jej, myslím, dobře vystihuje. Docela podnětný poslech, co všechno s hudbou lze počít. – Honza Vedral
Iggy Pop: Every Loser
Devatenácté studiové album Iggyho Popa vyšlo již na začátku loňského roku a od té doby byla vydána spousta výborných alb. Bylo by však škoda, kdyby Every Loser v té záplavě zapadlo. Protože je to pecka, na které se Iggy obklopil skvělými muzikanty, po jazzovém zpěvu, tiš reflexivních recitacích poezie Lou Reeda a Dylana Thomase a elektronických experimentech se vrátil ke kořenům a k chlápkovi bez trička, který řádí jako za mlada. V průběhu 11 skladeb alba se můžeme potkat se všemi jeho ikonickými archetypy. Od profánního punkera, přes ošuntělého Sinatru z kanálu až po roztomilého mrzouta. - Marek Reinoha
Queens of the Stone Age: In Times New Roman...
Trvalo mi dlouho, než jsem tomuhle albu přišel na chuť, ale pak jsem ho nebyl několik týdnů schopen vypnout. Pod tvrdou slupkou se skrývá promyšlená a nápaditá rocková nahrávka s ambicí neopakovat klišé vlastní ani cizí. Když do osmé studiovky Queens proniknete, vtáhne vás svou originalitou. – Honza Vedral
Olivia Rodrigo: Guts
Že je Olivia Rodrigo vycházející talent, bylo jasné už s jejím debutem. Nástupnická deska Guts je ale ještě o chlup či dva lepší, vybroušenější a drzejší. U pop punku mívám většinou pocit, že už tenhle žánr nemá moc co nabídnout a točí 20 let stále to samé dokola. Olivia Rodrigo do něj ale dokázala dostat svou dívčí jemnost a zdůraznila v něm popovou melodičnost. V recenzi jsem zpěvačku označil za generační talent a stojím si za tím i s několika týdenním odstupem, protože Guts je deska, ke které se stále vracím. Moc mě na ní baví písničky Love is Embarassing, skoro „Cureovská“ Pretty Isn’t Pretty nebo finální Teenage Dream, která z jemné balady přejde ve stadiónovou hymnu o tom, že dospívání není snadné. – Michael Švarc
Jelly Roll: White Chapell
Nenápadný a v obličeji potetovaný chlapík Jelly Roll, původně rapper, se ve Spojených státech stává countryovou hvězdou s tímhle báječným, někdy až rozervaným albem White Chapell. Tohle album mě loni na Verandě oslovilo nejvíc. – Dany Stejskal
Svalbard: The Weight Of The Mask
Jednu z nejpůsobivějších desek loňského roku nahrála britská čtveřice Svalbard, která si na post-metalové scéně buduje stále silnější pozici. Jejich čtvrtá řadová deska mě uhranula svou pevnou koncepcí a celkovou napjatou náladou, která se odráží i v textech s těžkými tématy a emocemi. Svalbard kombinují hardcore, black metal, post-metal a další temné a tvrdé odnože kytarové muziky, díky čemuž si utvořili vlastní sound a rukopis. Ten se propisuje i na desce The Weight Of The Mask, která nestojí jen na několika povedených singlech. Naopak celá působí jako jedna dlouhá fantastická skladba. – Lukáš Rešl
Jessie Ware: That! Feels Good!
Přiznám se, že jsem Jessie Ware nikdy nevěnoval nějakou velkou pozornost. Věděl jsem o ní, ale stála v mých myšlenkách kdesi v zaprášeném koutě. Pak jsem někde, snad na Pitchforku, zaregistroval recenzi na její desku That! Feels Good!, přečetl si ji a album si hned pustil. Naprostá taneční pecka na první dobrou. Vkusné a šťavnaté retro, které je tak akorát dlouhé, aby se nestihlo vyčerpat. Pokud nahrávka nezíská aspoň nominaci na Brit Awards, tak je s tímhle světem něco špatně. That! Feels Good! je důkaz toho, že popové desky nemusí být obsahově vyprázdněné. – Michael Švarc
Young Fathers: Heavy Heavy
U skotských experimentátorů prostě nevíte, co čekat. Heavy Heavy je radost, šamanský rituál, terapie, ale hlavně silné melodie a silné texty. Výpověď moderní doby a unikátní posluchačský zážitek. Jako deska je to navíc kompaktní jízda emocemi, což je to, co u poslechu desky chcete. I po mnoha posleších nepřestává fascinovat detaily... – wlado