Málokdy název alba tak dobře vystihuje jeho obsah. Výraz Hackney Diamonds vychází z londýnského slangu. Ve čtvrti Hackney, která proslula vysokou kriminalitou, se používá pro rozbité sklo, které zůstane na místě činu po vloupačce. A přestože nahrávku servíruje nejslavnější kapela světa, jež se těší až aristokratickým výsadám, už na první poslech působí stejně důrazně jako rána dlažební kostkou do výlohy.
Mick Jagger odpočítá první písničku – raz, dva, raz, dva, tři – a singlem Angry, který zuřivost nemá jen v názvu, posluchače okamžitě vtáhne do rukopisné desky, která by mohla dobře fungovat jako zpěvník shrnující kariéru Rolling Stones. Nejsou na ní žádné neznámé odstíny ani se tu neodehrávají hudební revoluce, ale uchvátí vyzrálým songwriterstvím a současně čerstvostí, svěžestí a hlavně podáním a nebývalou energií, kterou by Stounům mohly závidět o generace mladší kapely.
K přípravě alba s novým materiálem po osmnácti letech Rolling Stones oslovili dvaatřicetiletého amerického producenta Andrewa Watta a ten znovu potvrdil nebývalý cit pro práci s rockovými legendami, které ještě nehodlají ustrnout. Podobně jako na posledních nahrávkách Ozzyho Osbourna nebo Iggyho Popa i v případě Stounů dokázal vystihnout a vydestilovat jejich muzikantskou podstatu a vytvořit skvěle fungující a vycizelovaný celek, jenž přitom působí přirozeně a místy až překvapivě živočišně.
Watt je dokonce spolu s Jaggerem a Richardsem podepsaný hned pod třemi úvodními písněmi Hackney Diamonds, které jsou pro první dojem z alba zásadní. Kromě otvíráku Angry je to spíše nenápadná skladba středního tempa Get Close, jejíž refrén doplňuje na piano Elton John s nepředvádivou suverénností, takže se síla písničky ukáže až v závěrečné gradaci. Není to poprvé ani naposled, kdy se na albu projeví jednoduchá genialita groovů bubeníka Steva Jordana, který sestavu doplnil po úmrtí Charlieho Wattse. Přestože hraje úplně jinak, kapele to opravdu sedí.
Ukáže se to i v následující baladě Depending on You, v níž je roztavené a znovu slité snad všechno, čím se Rolling Stones kdy zabořili do srdcí fanoušků – zprvu nenápadný kytarový motiv, Jaggerův jímavý a procítěný zpěv, Richardsovy suverénní countryové vyhrávky ve slokách a hammondy, sbory i smyčce, které jakoby mimochodem podporují refrén, za nějž by se každý muzikant okamžitě upsal ďáblu. „Jsem moc mladej na to, abych umíral, a moc starej, abych prohrál. Byl jsem na tobě závislej,“ zpívá Mick Jagger a dává do toho celou duši, až se z toho do očí derou slzy. Depending on You je ten typ nadčasového songu, u něhož se nechce věřit, že vznikl až v roce 2023. Už na první poslech působí jako ten hit, který tu přece byl odjakživa.
I kdyby v tuhle chvíli Rolling Stones došla invence, psalo by se patrně o Hackney Diamonds jako o nadprůměrně nahrávce. Ale kapela místo toho zařazuje ještě vyšší rychlost. Bite My Head Off je čistokrevná protopunková jízda, která energií a atakem připomene už zmíněného Iggyho Popa – s vědomím, že i jemu kdysi Rolling Stones „napsali“ učebnici. Do dokonalosti to dotáhne nenápadný fór v mezihře, v níž se rozezní pořádně zkreslená baskytara jen za doprovodu bicích. Mick Jagger do toho bordelu houkne: „No tak, Paule, řekni nám něco,“ a místo odpovědi je slyšet jen málo zřetelné zahuhlání totálně pohlcené rykem a hlukem bandu. Kdo by řekl, že spolupráce dvou kdysi rivalských ikon populární hudby Beatles a Rolling Stones bude v době, kdy jejich členové dosáhli kmetského věku, znít jako divoký džem sedmnáctiletých kluků v zaplivané zkušebně! Protože ten Paul za basou, ano, to je samozřejmě McCartney.
Další zklidnění přijde až v polovině alba s další nádhernou, country šmrnclou skladbou Dreamy Skies. „Potřebuju si dát od všeho pauzu,“ zpívá Mick Jagger o chvílích, kdy člověk ke štěstí potřebuje jenom „hrát Hanka Williamse a nějaký špatný honky tonk“. Znovu se v ní ukáže, že všechny tyhle „doteky minulosti“, které Rolling Stones svojí hudbou posluchačům na novém albu dokážou zprostředkovat bez pocitů staromilství a zaprděnosti, z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu působí až nebývale aktuálně. Platí to i o dalším výrazném momentu nahrávky, kterým je skladba Live By the Sword, kterou nabubnoval ještě Charlie Watts a jako hosta do ní Rolling Stones přizvali i baskytaristu Billa Wymana. Pro mnohé nejslavnější sestavu kapely navíc doplňuje rokenrolovým pianem Elton John. A přestože album Hackney Diamonds se jako celek do nostalgie jinak nijak zvlášť nepropadá, v téhle konstelaci je to nostalgie jednoduše velkolepá a noblesní. Rolling Stones tu píseň po písni ukazují, že za zdánlivou jednoduchostí se ve skutečnosti skrývá nekonečná řada detailů, jimiž tu pomyslně znovu vyprávějí svůj příběh.
Závěr alba Hackney Diamonds je stejně strhující jako jeho začátek i stať. Snad aby předvedli skutečně všechny odstíny hudby, které Rolling Stones za 60 let na scéně vstřebali, zařadili na něj ve všech směrech velkolepou baladu Sweet Sound of Heaven, v níž spolu s kapelou excelují Lady Gaga a na piano a klávesy Stevie Wonder. Je to opravdu mohutná a přitom nebývale citlivá skladba, do jejíhož hřmotného refrénu se Jaggerovi podařilo vtisknout nejsilnější poselství dnešní existence Rolling Stones.
Nechte hudbu, nechte hudbu hrát nahlas, hrát nahlas.
Nechte ji protrhnout, nechte ji protrhnout mraky, skrz mraky.
A všichni cítíme to teplo.
Ze slunce, jo.
Jo, nechte nás zpívat, nechte nás řvát, nechte nás řvát.
Všichni budeme hrdě stát.
Ať staří stále věří,
že jsou mladí, jo!
Sweet Sound of Heaven je opravdová modlitba rokenrolu, zázračná už v tom, že má sice stopáž sedm a půl minuty, ale je tak naplněna hudbou, že pocitově trvá maximálně dvě a půl. Po tomto opusu se Rolling Stones v samotném finále nahrávky ještě na okamžik vrátí na úplný začátek celého cirkusu, který před desítkami let rozpoutali. Ke svým vlastním kořenům a vzorům.
Ze skladby Rollin‘ Stone, kterou v roce 1950 natočil Muddy Waters, si kdysi vzali jméno. Její dřevní cover verzí, která náladou i charakterem připomene album Blue & Lonesome, teď uzavírají desku, jež předčí všechna očekávání. S posledním odfouknutím Micka Jaggera do harmoniky je zřejmé, že Hackney Diamonds je jedním z nejlepších alb, které kdy legendární Rolling Stones natočili.
Všechny ty střepy z nekalých nestoudností kdysi podvratného rokenrolu – dnes rozbité a rozšlapané po chodnících v Hackney – spojili ve skutečný diamant.
Verdikt: 98%
Nahrávka, kterou musí slyšet každý, kdo má rád hudbu.