Řeč byla o jeho hardcorových začátcích v západních Čechách s kapelami Svobodný slovo a Stres, výsleších na StB, prvních výjezdech na Západ, močení do odposlechů, bílých i textilních ponožkách, přebírání gumových medvídků podle barev i divokých turné s Black Lips a dalšími výstředníky.
Vezmeme to od začátku. To znamená 80. léta a začátky punkové a hardcore scény v západních Čechách. Tys byl její důležitou figurou…
To bylo někdy v roce 1986 mezi Sokolovem, Karlovýma Varama a Plzní. Tam jsem se takzvaně odpíchl. Předtím jsem jel jako správnej kluk z osmdesátek metal, to znamená AC/DC, Iron Maiden a podobně. Ale vydrželo mi to tak rok a půl. Pak jsem se přesunul k punku. Metal na mě byl moc nakašírovanej, víc mi vyhovovala zemitost punku. Měl v sobě větší upřímnost a dravost.
Celý rozhovor si zdarma poslechněte v podcastu Headliner CZ na Seznamu.
Tvoje první kapela bylo Svobodný slovo, kde jsi hrál na basu a zpíval. Jak ses na západě Čech dostal k Dead Kennedys a k tomu základnímu hardcorovému vlivu?
Když jsem byl na škole v Plzni, už tam jel punk. Oslovil jsem lidi, pomaličku jsem od nich dostával věci. A navíc jsme měli ve třídě Sváťu Čecha, známýho pankáče, a ten mi přinesl první desku Dead Kennedys. Fresh Fruit for Rotting Vegetables, to byl zásah! Ne že bych ji úplně na první dobrou spolknul, ale otevřelo mi to dveře.
Dneska si člověk řekne: založil jsi hardcorovou kapelu. Jasně, pohoda. Jenže tehdy to pohoda nebyla. Co to za komunismu obnášelo?
Samozřejmě se zkoušelo někde ve sklepě a vystoupení byla provázaná návštěvama policie a následně výslechama. Jsou na mě dvě složky od StB, jedna v Sokolově, jedna v Plzni. Byl jsem oficiálně problémová mládež. A jo, šlo to dohromady i s tím, že nás komunisti srali. Byl v tom vzdor, to je jasný.
Jak takové výslechy probíhaly?
Ty jo, to je na samostatnej rozhovor, ale jedna moje specialita byla, že když po mně chtěli jména, kdo všechno byl na nějaký akci, tak jsem si vymýšlel přezdívky pro fiktivní pankáče. Takže říkám: „Byl tam Kapesník, Ježek, Hřebík, Lopatka...“ Ale to nebylo jen tak, já si to musel pamatovat. Ten jejich systém byl takovej, že si s tebou pak ten rozhovor opakovali znova a dělali rekapitulaci, takže jsem musel zopakovat, že tam byl Hřebík, Kapesník a Lopatka, a pořád to předhazovat dokola. Oni to poctivě cvakali do psacího stroje. Samozřejmě některá jména byla už tak profláklá, že jsi věděl, že tomu člověku stejně neublížíš, protože po něm šli dávno, tak tam padlo i něco skutečnýho. Ale jinak jsem se je snažil tahat za vařenou nudli.
Řešilo se v komunitě, že tě sebrali a že jsi „mluvil“?
Já to těm klukům říkal rovnou: odvezli mě, odvezli mě. Kolikrát se stalo, že mě odvezli v montérkách rovnou z práce v nepopsaným žigulíku tzv. tajní StB. Oni tam byli v práci sice všichni komunisti, ale samozřejmě tak jako všichni v tý době spíš jenom na oko. Moje tehdejší spolupracovníky to děsilo víc než mě a víc, než kdyby přijelo normální policejní auto. Samozřejmě přede mnou ležel i papír ke spolupráci. Pamatuju si na jeden výslech v Sokolově, vyšší patro, všude klíče, zabouchávání dveří, ticho – a pak: „Martine, pojď nám to tady zkusit, občas se sejdeme, povíme si něco.“ Vždycky jsem z toho nějak vykličkoval, měl jsem stažený půlky, ale nepodepsal jsem to.
Fuj. Pojďme zpátky k muzice. Jak vypadaly koncerty a texty Svobodnýho slova? Přehrávky jste asi neměli…
Ne, to jsme vůbec neřešili, to bylo úplně mimo. Koncerty se dělaly přes koresponďáky, přes fiktivní svatby nebo zásnuby. Někde na vesnici se pronajala hospoda. Chudák hospodskej často netušil, do čeho jde, nebo to třeba i věděl a hrál, že neví. Přivezla se aparatura, kapely dojely vlakem a autobusem a hrálo se. Stejně jsme měli texty, které by přes žádné přehrávky neprošly.
„Pověste Vasila Mohoritu!“
Anebo „Soudruzi a soudružky, naserte si do držky“. Do toho válka Irák–Írán, to jsme taky měli v textech. Byla to ta doba a byla v tom přímost.
Ve Svobodným slovu jsi zpíval a hrál na basu, pak přišel Stres. V čem byl rozdíl?
Bylo to podobný v tom, odkud to vycházelo, ale jak přibereš nový muzikanty a začneš se posouvat, hudba se změní. Ve Svobodným slovu byl stejný bubeník jako později ve Stresu, Petr Incedy, výbornej kluk. Jenže jakmile se obklopíš jinýma lidma, už to není úplně stejný. Ale ten směr stejný byl. A to je na tom hezký: ta scéna se tehdy skládala za pochodu, bez not, bez školení, čistě z potřeby hrát.
Odkud jste tehdy vůbec brali představu, jak vypadá světová hardcore scéna?
To je docela zajímavá a důležitá informace, že všichni, kteří bydleli blízko hranice, a to včetně dospělých, měli naladěné tři televizní stanice ze západního Německa. Případně někdo, kdo bydlil v Brně, tak měl asi Rakušáky. Ale k nám z toho Bavorska šlo ZDF, ARD a Bayern. Sledovali jsme všechny ty slavný Rockpalasty, který zmiňují ty starý máničky, a různý další pořady. Vozily se Bravíčka, desky, kazety. Jakmile jsem se v Plzni trochu osamostatnil, jezdil jsem do Prahy do Slovanskýho domu na vinylový a kazetový burzy. Tam jsem třeba koupil pro mě úplně základní punkovou desku: The Exploited – Troops of Tomorrow. To je dodneška moje number one.
Ty jsi těsně před revolucí stihl i první cestu na Západ. To musel být malý zázrak.
Byl. Asi čtyři měsíce před revolucí mě opravdu pustili do západního Německa, což dodneška beru jako něco neuvěřitelnýho. Jeli jsme za německýma pankáčema z kapely The Maniacs a byli jsme tam asi týden. Chudáci už z nás pak byli trošku nešťastní, protože se starali o blázny z východu, pro který bylo všechno obrovský a neznámý. Navštívili jsme i koncert Verbal Assault a já o tom tehdy napsal článek do fanzinu. Už tenkrát jsem měl potřebu to nejen žít, ale i zaznamenávat a být u toho.
Kdy ses z muzikanta začal měnit v člověka, který věci organizuje?
Ještě před revolucí. Začínal jsem zařizovat věci pro Svobodný slovo a pak pro Stres, protože jsem v sobě našel organizační schopnosti. Všichni z kapely říkali: to vyřídí Pumlíč, my jdeme chlastat. Takže do toho mě vlastně posunuli oni.
Straight edge hardcoristi jste teda nebyli…
To ne, ale byli jsme pár let vegetariáni, což bylo za komunistů taky docela dobrodružství. Jediný jídlo, který sis mohl dát v hospodě, byl smažák. Ale oni ho vždycky chtěli vylepšit, tak do něj dali šunku. Když jsi ho chtěl bez šunky, tak byl hned konflikt.
Ale zpátky k tomu příběhu. Přichází...
… revoluce. Pořád jsme v západních Čechách, pořád jsme na úrovni Sokolov, Karlovy Vary, Plzeň, kde jsem strávil i náhradní vojenskou službu. Byl jsem pět měsíců na vojně a osmnáct měsíců v plzeňských hutích, kam mě komunisti nahnali. To bylo taky něco. Byli jsme jako takoví burlaci na Volze, jak táhnou lodě. V montérkách jsem tahal ocelový lano, který se táhlo třeba dva kilometry do dálky, na konci byl hák a za ten jsem zahákl čtyři vagony, který se spustily do obrovský haly, kde se sypaly různý šamotový směsi do sléváren. A z toho se pak odlejvaly slitky pro Škodovku. Ta práce mi přetekla ještě pár měsíců po revoluci.
Pak už ale přišla první dodávka a s ní nová etapa. Hudba začala převládat?
Moje první auto byl Volkswagen T2, takovej ten pradědeček transportérů s pneumatikou vepředu, dole červenej, nahoře krémovej. Krásný auto. Koupil jsem ho někdy v roce 1991 a s tím jsme pak jezdili po Čechách, po Slovensku, do Rakouska, Německa, Polska. To auto bylo kulturní událost samo o sobě. A právě přes něj se začalo všechno propojovat. Když máš dodávku, najednou nejsi jen člověk, co domlouvá koncerty – jsi i ten, kdo to fyzicky odveze a udrží pohromadě.
Zároveň jsi začal koncerty pořádat a tahat sem zajímavá jména…
On byl po všem hlad. Dělal jsem koncerty v Chranišově, jezdily tam haldy lidí a podařilo se tam vyvolat velkej zájem o alternativní scénu, punk a hardcore. Vznikaly kapely, lidi na to chodili. A v devadesátkách jsi mohl udělat koncert bezvýznamný jugoslávský kapely a stejně přišlo 150 lidí. Když jsi na plakát napsal Chicago, USA, přišlo 400 nebo 500 lidí – a mohli hrát na dudy, bylo to jedno. Lidi to chtěli vidět.
Jak jsi v době před internetem navazoval kontakty se světem?
Přijeli jsme hrát do Norimberku, do takovýho příjemnýho klubu v zahradě. A Němci už v té době dělali promo přes rádia, tak jsme šli do norimberskýho Rádia Z a já tam řekl, že kdo chce přijet a udělat koncert v Čechách, může se ozvat. To bylo pár měsíců po revoluci. A fakt se mi začali ozývat lidi. Třeba Captain Hook, tomu jsem pak dělal víc koncertů a hrál i s Filipem Topolem v Praze v Ženských domovech. Takhle se to propojovalo…
Pořád to ale byla zájmová činnost. Tys pracoval u Českých drah. Jak to šlo dohromady?
Na drahách jsem byl regulérní elektrikář. A naštěstí tam panovala velká pracovní nemorálka, což mi tehdy dost pomohlo. Když jsme letěli na měsíc do Ameriky s Robertem Vlčkem a dalšíma kamarádama, vzal jsem si volno. Když jsem se vrátil, pořád mi ještě zbývalo, protože mě kolegové oficiálně drželi v práci, i když jsem tam vůbec nebyl. Nikdo si toho nevšiml. Potom jsem se přesunul do Deníků Bohemia, do Sokolovského deníku, kde jsem měl na starosti finance a inzerci. Taky zvláštní oblouk: hudební dělník, elektrikář, noviny.
Počkej, ale Amerika s Robertem Vlčkem z Kritické situace? Robert je zásadní postava českého hardcoru. Co jste tam dělali?
Byla to pro mě důležitá cesta. Absolvovali jsme tam koncerty, návštěvy, nabrali různý kontakty a já si uvědomil, že musím pilovat angličtinu, protože po revoluci ji tu skoro nikdo neuměl. Robert měl kontakty, byl ten hlavní tahoun, a já mu říkal: když bude mít nějaká kapela nějaký datum navíc, mám zájem. Potom mi do Chranišova dodával nějaký kapely, třeba Four Walls Falling a další věci. Takže ano, Amerika byla důležitá...
Kdy ses definitivně rozhodl, že západní Čechy opustíš a půjdeš do Prahy?
Konec devadesátek pro mě znamenal pořád větší propojení s Prahou. Matka už tam bydlela, kamarádů mi v sokolovským regionu neubývalo, ale věděl jsem, že se chci posunout. Do Prahy jsem šel v roce 1999. V té době už nebylo Svobodný slovo ani Stres, lokální koncerty jsem ještě chvíli dojížděl dělat, asi do roku 2001, a některým zahraničním kapelám jsem ještě bookoval menší turné po Čechách a Slovensku. Ale bylo mi jasný, že další kapitola bude tady.
To už se začíná pomalu psát kapitola Nomads of Prague a to, že ses stal řidičem a managerem kapel po celé Evropě. Jak k tomu došlo?
Když jsem jel evropský turné s kapelama, jako byla Robertova Kritická situace, došlo mi, že mě ten život on the road baví. Každej den někde jinde, kapely, zajišťování, dobrodružství. A když jsem šel do Prahy, už se vědělo, že se bude kupovat první auto pro Nomads. Mercedes Sprinter, jaro 1999. Od začátku jsme byli čtyři spolumajitelé a ta firma tak žije dodnes. A myslím, že má dobrej kredit pro českou, slovenskou i evropskou hudební scénu. Koncept jsme tehdy trošku obšlehli od Němců. Těm tehdy scházeli řidiči, Češi byli levnější pracovní síla, tak jsme ten svět poznali a řekli si, že si koupíme vlastní auta a zkusíme to dělat po svým. První historický výjezd s modrým Sprinterem Nomads jsem jel já. Na několik dnů s Liquid Harmony do Švýcarska.
Jak moc tě formovalo to, že ses vlastně učil všechno za pochodu? Od koncertů po logistiku?
Úplně zásadně. V undergroundu člověk nedostal žádnej manuál. Naučil ses to tak, že když ostatní něco nezvládli nebo je to nebavilo, musel jsi to na sebe vzít sám. Když pořadatel nebyl, stal ses pořadatelem. Když nebyl řidič, stal ses řidičem. Když nebyl člověk, co domluví hotel nebo catering, domluvil jsi to taky. Já si myslím, že právě hardcore a devadesátková DIY scéna mi daly základ, díky kterýmu jsem pak mohl fungovat i ve velkém provozu. Jen se zvětšil rozpočet a počet průserů.
Ty ses ale nedostal jen k řízení. Postupně ses posunul do role tour managera…
Člověk v téhle branži většinou začne na jedné ze tří pozic: řidič, merchandiser nebo nějaká technická pozice typu světla a zvuk. Já byl nejdřív řidič. Pak jsem měl v Praze spoustu kamarádů, i amerických tour managerů. Ono jich tu totiž mezi roky 2000 a 2015 dost žilo, protože to tu bylo mnohem levnější než třeba v New Yorku. A oni mi říkali: vykašli se na to, dělej tour managera. Začali mi dohazovat kapely a postupně jsem se přesunul do role, kde už neřešíš jen auto, ale celý chod turné. A to je jiná dimenze. U řidiče je to z A do B, večer si dáš pivo, když se spí poblíž. U tour managera je to práce, spánek a práce. Nic jinýho.
Takže co všechno tour manager reálně dělá?
Všechno se musí takzvaně advancovat. Jsi v kontaktu s lokálním promotérem a jeho týmem a zjišťuješ hotel, parking, kapacitu, loading, časy, catering, večeře, techniku, šatny, guestlisty, všechno. Dřív se posílaly advance sheety, dneska je toho hodně v dropboxech a sdílených systémech, ale princip je stejný. Musíš dostat od promotéra přesně ty věci, který potřebuješ k tomu, aby show dobře proběhla. U malých klubových turné bývá ta složka třeba na šest stran, u velkých věcí to leze úplně jinam. Rammstein můžou mít klidně šedesát stran.
K riderům patří i bizarnosti. Jaké požadavky tě pobavily nejvíc?
Zrovna před týdnem jsem měl v autě Steva Aokiho a vybavil se mi jeden dublinský klub. Byla tam taková ta typicky anglická šatna – sklep, lepivá podlaha, nic moc vůně – a na stěně visely vysekaný nejbizarnější požadavky z riderů. Steve Aoki tam měl nafukovací člun pro pět lidí. Prostě chtěl mít v šatně člun. Pak jsou v riderech klasiky typu přebraní Haribo medvídci, jen určitých barev. A podobné bizarnosti. Ale on to často není rozmar; je to test, jestli ta druhá strana rider opravdu čte. Když někdo zareaguje na přebraný medvídky, víš, že prošel detail. A když je tour manager husťák, klidně řekne promotérovi: ne, kamaráde, nepřebírám si je sám, strávíš tím pět minut svýho života ty. Ale každá kapela má svý specifika. Třeba Black Lips měli ponožky…
Počkej, já myslel, že bílý ponožky jsou označení pro jisté substance…
Ne, oni chtěli fakt textilní ponožky! Ale jo, někdo to do rideru dává. Třeba zmiňuje green catering a podobný věci. Ale u Black Lips byly některý věci úplně doslovný. Oni měli v rideru kondomy, cigarety a ponožky. A ty ponožky fakt znamenaly ponožky, protože Black Lips zásadně neprali a jenom se převlíkali. Oni si tyhle zábavy vždycky uměli zařídit sami. Všude měli nějakého kamaráda. Pamatuju si na jednu z mnoha bizarních situací, co jsem s nima zažil. Byl jsem s nima v Brazílii na turné a v São Paulu byl takovej bar na tři patra. V prostředním se hrálo, dole byl klasickej prostor a to horní se zavřelo. A tam jsem poprvý a naposledy v životě viděl takovej bílej poprašek po celým baru. Asi je jasný, o čem mluvím…
Jak se vlastně z pohledu tour managera pozná dobrý a špatný lokální partner?
Na detailech. Já jsem zastánce kompromisu – když vidím, že druhou stranu hodně trápím, zkouším najít bod, kde je to schůdný pro obě strany. Ale Němci, ti umějí tlačit na krev. Italové nebo Španělé, to byla v devadesátkách a nultých letech úplně jiná škola. Všechno odsouhlasí, všechno „five minutes“, ale five minutes znamená padesát pět minut. Proto jsem třeba ke konci chtěl po agenturách, aby moje protistrana v Itálii byl konkrétní člověk z Říma, o kterým jsem věděl, že to klapne aspoň na osmdesát procent. To všechno se naučíš praxí.
Už jsme otevřeli tvoji nejdelší a nejdivočejší kapitolu jménem Black Lips. Proč zrovna oni?
Protože to bylo sex, drogy a rock’n’roll every day. Od roku 2008 do covidu jsem s nima pracoval primárně a to je opravdu kapitola sama pro sebe. Některý kapely jsou hodný, občas se stane nějaká příhoda, někdo někde zapomene v kapse kus zelenýho cateringu, najde to pes na dálnici v Německu a je z toho protokol. To je skoro běžnej provoz. Ale Black Lips byli úplně jiná dimenze. Dohráli koncert a místo aby šli dozadu, utřeli se a řekli, že to byl fantastickej večer, přitáhli do malé šatny dalších patnáct fanoušků, většinou holek. Lítalo pivo, na stropě skončila nalepená šunka ze sýrový mísy, do toho všechno, co si umíš představit. Úplně jiný vesmír.
Pamatuješ si první turné s nimi?
Začínalo v Praze na Sedmičce. Přiletěl i britskej manager, velká šajba, a odtud se to rozjelo. Od první chvíle bylo jasný, že s nima nebude jedinej klidnej den. U jiných kapel se ti stane příběh jednou za týden. Tady bylo každej den něco.
No povídej…
Miláno. Město módy, modelky, jehlový podpatky, všechno. Po koncertě já zodpovědně pobalím ty, co nechtějí pařit, odvezu je na hotel, vezmu si tradičně ten horší pokoj v přízemí, aby kapela měla lepší. Usnu. A najednou se v noci otevřou dveře, dovnitř vletí jeden z Black Lips, otevře okno, který jsem měl přímo nad postelí, a já v polospánku koukám, jak se mi nad hlavou objevujou nohy modelek, jak lezou dovnitř přes moje okno a já jim rozespale vejrám na spodní prádlo.
Proč se to dělo?
Kluci z kapely nějak vymámili od recepční klíč od mýho pokoje, protože jim něco nakecali, a přes ten můj pokoj si začali přivádět holky na mejdan. Já ležel pod oknem na posteli a jen roztahoval nohy, aby mi ty holky na jehlách nepropíchly botou, co mám v trenkách. Pak samozřejmě klasika. Začal mejdan v hotelu, recepce zjistila, jakou udělala chybu, volá mně a moje role je situaci uklidňovat. „I’m gonna take care about it – já se o to postarám!“ Tohle říkáš, co nejvíc seriózně to jde, a v hlavě ti přitom běží, že se ti to snad jenom zdá.
A jak taková zvířata dostaneš další den do auta a na koncert?
Postupně jsem si u nich vypěstoval respekt. Když už jsem zvedl hlas, věděli, že je zle. Oni mě respektovali tak, že když jim vynadá někdo jinej, nic to neznamená, ale když jim vynadám já, je to jako rodina versus otec. I tak to bylo často o nervy. Třeba Paříž pro ně vždycky znamenala velkou party. Druhej den ráno je nemáš, telefony vybitý nebo ztracený, potřebuješ odjet na další koncert a nevíš nic. Jednou jsem měl na hotelu otevřený okno a najednou z ulice slyším jejich hlasy. Řvali pod hotelem naproti, protože si nebyli jistí, jestli jsou správně. Takže jsem je podle hlasu navedl nahoru, aby se aspoň osprchovali a mohli jsme jet do Lyonu.
Byl mezi nimi někdo vyloženě hlavní troublemaker?
Jared. Oni byli rozdělení docela rovnoměrně, ale Jared byl ten hlavní element. Když se mu koncert nelíbil, byli schopní třeba nachcat do monitorů. To byla jejich pomsta klubu. A promotéři za mnou chodili ještě před show a říkali: nesmí tady zvracet, nesmí ukazovat penisy, nesmí čůrat. Ta fáma Black Lips předcházela. Já na to: „Jo, dobrý, řeknu jim to…“ Ale realita byla často… tak padesát na padesát.
Neříkal sis někdy, proč tohle vlastně dělám?
Často. Říkal jsem si, že jsem úplnej idiot a že kdybych chodil na osm hodin do práce, mám klid. Ale na druhou stranu to bylo finančně zajímavý a hlavně na tomhle druhu práce vzniká závislost. Člověk, kterej do toho vstoupí a má rád hudbu, je nejdřív extrémně nadšenej a časem ten kolorit potřebuje k životu. Denní dobrodružství, příběhy – a občas šílený příběhy. Když se to pak ucvakne a jsi doma s rodinou, přijdou absťáky. Já to mám fakt dodneška, kdy už jsem na turné mnohem míň. Když mě to přepadne, vezmu rodinu a musíme někam jet... Alespoň takový domácí turné.
Má tour manager vůbec nějakou chvíli pro sebe?
Když je kapela na pódiu. To je jediná chvíle, kdy si člověk řekne, že má konečně prostor a může třeba zavolat domů. Ale i tak jedním okem sleduješ, co se děje. Jestli někdo nechčije do monitorů, jestli všechno běží, jestli technik zvládá situaci. Takže ani to není skutečný volno.
Aby to nevypadalo, že na turné existují jen průsery: byly i kapely, se kterými to byla čistá radost?
Ale to byla i s Black Lips! Ale jsou i klidnější umělci. Dělal jsem třeba s Nickem Waterhousem nebo s Andreyou Trianou a to jsou lidi, se kterýma mám dodneška vztah, občas si napíšeme textovku nebo mail. A nejen s hlavníma jménama, ale i s muzikantama kolem. To jsou přesně ty momenty, kdy tě ta práce těší jinak. Není to jenom hašení požárů, základ je, že jsi obklopenej talentovanýma a chytrýma lidma, kteří mají muziku i svět kolem sebe srovnanej.
Zažil jsi vedle Black Lips i jiný silný elementy? Kdo tě překvapil?
Jello Biafra.
Tvůj dětskej hrdina!
Byl to pro mě zajímavej okamžik, protože to je člověk, kterýho jsem jako kluk žral. Měl jsem ho v autě na Rock for People a jeho německej tour manager ho doslova doloval z pokoje na hotelu v Hradci Králové, aby byl ochotnej vůbec vylézt a odjet na koncert. Byl strašně otrávenej a ten Němec mi říkal, že je to jejich denní rituál. To je přesně ten moment, kdy zjistíš, že lidi, co na pódiu působí nejzajímavěji, bývají často i největší problém. A Jello Biafra teda problém byl.
Takže divnost je součást umění?
Já jsem za ty roky vysledoval jednu věc: čím je ta postava bizarnější, vizuálně nebo mentálně, tím větší je to pro mě umělec. Ten, kdo je úplně normální, baví se s tebou jako s kámošem a všechno je uhlazený, bývá často míň hudebně zajímavej. Jako by té kapele chyběly koule. Když je tam někdo, kdo má o kolečko víc nebo míň, a ještě podle toho vypadá a chová se, je to většinou o moc lepší. Dělal jsem s LP, to je přesně zajímavá osoba, excentrická, a přitom strašně fajn. Naposled se smála, když v dodávce někdo nechal lahev becherovky a ona ji našla pod sedačkou. A pak máš třeba Iana Andersona, kterej se vyhýbá podávání rukou tak, že je to pro něj skoro nepřekonatelná věc. Taky element.
Ono se není co divit. Jezdit turné není jen tak a s člověkem to psychicky zamává. Jak dlouho jsi vydržel v kuse na jednom turné ty?
Měl jsem jedno období, kdy navazovala tři turné za sebou a nebyl jsem doma zhruba tři měsíce. To už bylo moc. Ostatní kluci z Nomads jako Čepic a Pechys to dávají líp, ale já jsem si pak vyhodnotil, že mi schází kontakt s kamarádama doma a že jsou pro mě lepší kratší kusy. Jinak mám vypozorovaný, že po třiadvaceti dnech na turné se to vždycky začne lámat. Přijde ponorková nemoc. Lidi chtějí domů, chtějí svoji manželku nebo milenku, svůj bagel, svoji televizi, svoje kino, vidět děti. Anebo chtějí ty druhý v kapele zabít. U velkejch hvězd to řeší dny volna a private jety. Takže oni klidně odehrajou Prahu, skočí do letadla, letí do Manchesteru, aby jeden z nich ráno stihl odvést dceru do školy. U klubových turné tohle samozřejmě nemáš. Tam často nastává peklo.
Co na to tvoje rodina?
Manželce musím poděkovat, že to se mnou vydržela. Občas z toho měla i nějaký benefit – ve Francii jsme třeba dostávali různý hadry od sponzorů a já s mým objemem se do ničeho nevejdu, tak jsem to vozil domů jí. Občas za mnou i přiletěla, třeba do Barcelony během Primavery, když jsme tam měli pár dní práci. Ale ten základ je, že bez tolerance doma by tohle dělat nešlo. Proto mě dneska fakt těší, když jsem víc doma a můžeme si užít normální věci.
Od devadesátých let se svět on the road hodně proměnil. Ať už chytrými telefony a navigacemi, nebo událostmi, jako byl brexit, covid… Jaks tyhle změny vnímal ty za volantem?
Na začátku byly základem týhle práce mapy, zkušenost a paměť. Dneska to zní jako pravěk, ale tehdy jsi často dostal adresu, která nebyla úplná, někdy sis ani nebyl jistej městem, a stejně ses tam musel dostat. Když už jsi jednou nějakou venue našel, zůstala ti v hlavě. A tohle pak byla mimochodem velká výhoda nás, kteří jsme jezdili dlouho. Nevozili jsme jenom kapelu z bodu A do bodu B, ale znali kontext. Víš, kde se dá zastavit, kde se blbě parkuje, kde je produkční nespolehlivej a kde tě naopak podrží.
A ten brexit?
Ten si pamatuju velmi konkrétně, protože jsem byl zrovna ve Skotsku. Ráno po tom rozhodnutí jsem na ulicích viděl strašně smutný ksichty. Bylo evidentní, že jsou místní v šoku. Covid a následný ekonomický důsledky dopadly hlavně na střední kapely. U Black Lips to byl i důvod, proč jsme skončili spolupráci. Po dvaceti letech turné a třinácti letech, co dělali se mnou, zjistili, že moc nevydělávají, a neměli peníze na to držet velkou crew. Do toho náklady, nafta, všechno zdražilo. Ty velký věci jedou dál, ale střední vrstva to odnáší.
I ty jsi během covidu přehodnotil svoje fungování a rozhodl se ubrat…
Měl jsem beztak nastavený, že v pětapadesáti zahraničí ucvaknu a budu víc s rodinou. Covid to jenom trochu urychlil. Odešly nám babičky a dědečkové, takže jsme s manželkou na rodinu sami. Dneska dělám hlavně lokální dopravu a servis pro promotéry jako Live Nation, Fource nebo Selection. Když přiletí kapela, řeším interní pražskou a českou dopravu, a u velkých koncertů v Letňanech, jako jsou třeba Rammstein, děláme i runnery. Je to pořád ten samej svět, jen už spím víc doma.
Rammstein jsou prý v zákulisí pěkní divočáci…
Jo a oni mají Prahu rádi, navíc tady měli chudáka Parketu, který minulý rok zemřel, a s ním měli velice kamarádský vztah. Já je měl v autě několikrát a byli v pohodě. Je vidět, že mají rádi jasnej řád. Chceme to takhle a jsme zvyklí, že to tak bude. A Němci z jejich týmu kolem nich skáčou tak, že kdyby si kapela řekla, že má být modrá obloha, tak bude modrá obloha, i kdyby ji měli přemalovat. Ale byli příjemní. Já už jsem za ty roky tak otrnulej, že vedle mě může stát skoro kdokoli. Dřív jsem měl respekt, dneska je mi to všechno buřt. I kdyby vedle mě stál Donald Trump. Všichni žijeme v Americe.
Nelákalo tě po všech těch letech vrátit se zpátky na pódium?
Občas jo, nějaký nápady jsem měl. Jenže časově to nešlo. Když jsi pořád na cestě, nemáš kde zkoušet, nemáš kapelu, kterou bys udržel pohromadě. A pak si řekneš, že tvoje role je prostě jinde. Ne na pódiu, ale kolem něj. Dneska mám času víc než dřív, tak kdo ví…
A jak se coby člověk, který vyrostl z hardcore scény, díváš na to, že se ta subkultura s kapelama typu Turnstile dostala skoro do mainstreamu?
Spíš to vnímám jako úspěch. Když kapela začne v garáži nebo ve sklepě a dostane se na obrovský pódia, je to úspěch. Nekoukám na to přes prsty. Jiná věc je, jak moc se zpronevěří tomu původnímu kreditu. To se v devadesátkách řešilo hodně. Robert Vlček byl v tomhle důležitej hlas a mám k němu dodnes velkej respekt, ale zároveň to někdy působilo mravokárně, skoro jako rychlý šípy nebo skauti. Na druhou stranu – než aby lidi padali do drogovejch závislostí, bylo asi fakt lepší být vegetarián a nepít.
A co tě baví dneska jako posluchače?
Pořád starý punkový věci, ale nebráním se ničemu. Poslouchám všechno od Vivaldiho dál, záleží na náladě. Občas si pustím i smutný songy, aby člověku ukápla slza, to duše potřebuje. A z novějších věcí mi v prosinci v Café V lese udělala velkou radost kapela Brigitte Calls Me Baby z Chicaga. Zní to trochu jako The Smiths, Morrissey, Strokes – to je přesně jeden z mých šuplíků, ve kterým se rád přehrabuju.
A na co se těšíš letos?
Upřímně? Na dovolenou s rodinou. To jsou moje turné a moje bonusy.
Seznamte se
Martin „Pumlíč“ Bistrai
Koncem osmdesátých let se stal důležitou postavou západočeské hardcore scény coby člen kapel Svobodný slovo a Stres. Následně se pustil do pořádání koncertů a dalších aktivit. Tak se dostal i k práci řidiče a tour managera českých i zahraničních kapel. Koncem devadesátých let spoluzaložil společnost Nomads of Prague, která se zabývá autodopravou a půjčováním hudební techniky. Se svým Sprinterem projel Evropu a kus světa po boku kapel a umělců jako Black Lips, Nick Waterhouse, Deerhunter a velké řady dalších.