Alkoholičství je zvláštní prostor, který kombinuje barbershop s barem plným alkoholických i nealkoholických nápojů a kavárnou. Funguje i jako malá galerie, ve které má Kato vystaveny svoje obrazy. Sedli jsme si na zahrádku umístěnou ve vnitrobloku, Kato pustil z repráku nové album a začali jsme si povídat.
Faktor Brno
Nejprve o Brně, kam přesídlil kvůli rodině. Často se říká, že „v Brně se líp žije, v Praze líp vydělává“. Kato připouští, že na tom možná něco je. „V Brně je méně lidí, z čehož plynou určité výhody i nevýhody. Výhodou je, že jsou vřelejší, rychleji si najdeš svou bublinu, jsou otevřenější a jsou tu lepší hospody,“ povídáme si o jeho zkušenostech. „V Praze se zase víc děje. Ale ve finále jsou obě města dvě hodiny od sebe, tak se to dá vybalancovat. Když jedeš v Praze ve špičce ze Strašnic na Bílou Horu, trvá ti to vlastně úplně stejně dlouho.“ Nakonec se Kato zamyslí a upřímně vypálí: „Kdybych tady neměl ženu a dítě, nevím, jestli bych tady vydržel tak dlouho, protože je to menší město, a tak samozřejmě narazíš na určité hranice.“
Propsalo se Brno i do nové desky, kapely, co má v názvu Prago? Po textové stránce spíše nepřímo. Kato vypráví, že se vždy snaží být univerzální a nepopisovat konkrétní místa, ale spíše, co se kolem něj děje. O to víc se však změna města propsala do samotného způsobu práce.
Kato: „Když jsem přestěhoval Strojovnu sem do Brna, bylo to do takového kumbálku, který byl vyloženě třetinový oproti tomu, co jsem měl předtím v Praze. A navíc bez oken. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučil do toho prostoru chodit pravidelně.“
V Praze měl navíc kolem sebe vždycky spoustu kámošů, kteří se ve Strojovně zastavovali každý den, zatímco dělal na nových věcech. „Seděli tam se mnou, pouštěl jsem jim to, dávali mi zpětnou vazbu a fungovali jako takové zrcadlo,“ vypráví Kato. „Tady tolik takových lidí nemám. Takže to mi trošku scházelo. Byla to o poznání osamělejší práce.“
Evoluční změny
Před setkáním jsem si znovu pustil celou diskografii Prago Union, abych si ujasnil, jestli v ní existuje nějaká vývojová linie. I když se jedná o velmi konzistentní vyprávění jednoho autora, který stárne spolu se svou tvorbou, je v ní přes jednotlivá alba vývoj poměrně zřetelný. Od tvrdšího boom bapu v počátcích přes vrstvenější a klaustrofobnější zvuk Dezorient expressu, existenciální únavu Smrt žije až třeba po uvolněnost Perpetua promile. Nové album opět celou estetiku proměňuje. „Co se týká zvuku, tak jsem to posunul lehce dopředu, ale samozřejmě v rámci sebe sama, protože dělám hudbu, kterou bych sám chtěl poslouchat. Nezkouším žádné experimenty, abych dělal něco, co bych sám neposlouchal. To bych pak mohl jít rovnou pracovat do McDonalda,“ vypráví Kato. „Vždy jsem měl tendenci plácat tam spoustu samplů a vrstev, které na konci musely hrát všechny najednou. To se teď snažím čistit, v tom jsem pokročil. Pomohlo mi samozřejmě to, že už dlouho hraju s živou kapelou, takže chtě nechtě přemýšlím i nad tím, co tam budou hrát oni.“
Katovi se vůbec povedlo obklopit se výbornými muzikanty, kteří ze živých vystoupení Prago Union dělají hudební zážitek. „Je legrace, že hraju s kapelou, kde je každý lepší muzikant než já, a přitom hraje moje písničky!“směje se Kato.
směje se Kato. A stále platí, že by „svoje“ muzikanty rád vtáhl ještě víc do procesu nahrávání. „Už 15 let se snažím kapelu donutit, aby se účastnila již toho procesu vzniku beatů od počátku. Zatím to funguje tak, že k tomu přijdou, až když to mám hotové, a dohrávají do toho svoje party.“
Na novince Nekorektum se mu to poprvé alespoň částečně podařilo. „Je tam jedna písnička, kde beat vytvořili kluci. I když jsem ho pak vzal a přetvořil, tak tam ten jejich vliv je. Byl bych rád, kdyby se jednou podařilo udělat tak třeba celou desku. A já bych se mohl soustředit na obsah a jen si hrát s tím, co oni vytvoří,“ pokračuje Kato.
Všechno napřímo
Nejvýraznější změna nové desky? Jak psal Honza Vedral v recenzi v minulém Headlineru, znatelná je hlavně ve sdělení jednotlivých skladeb. Kato se přestal tolik schovávat za metafory a v nových textech je taky méně slovních hříček. „V době, kdy jsem měl pět let mezi deskami, jsem sbíral slovní hříčky mnohem víc, než když mám rozestup dva roky. Je těžší hledat nové zajímavé hříčky,“ vysvětluje to prakticky. Ale pravda je, že tematická přímost byla tentokrát jedním z hlavních motivů desky.
Titulní skladba Nekorektum se dá klidně považovat za politický protest song. I když mi Kato namítá, že to šlo říct takhle jednoduše. „Svět kolem nás je teď ostřejší, takže i to album je ostřejší. Jsou tam politické konotace, třeba kritika toho, jak si bohatí uzurpují svět, jak mají tu moc a jak normální lidi uctívají tu kulturu ‚mít co nejvíc‘,“ nabízí pohled do svého světa. „Nesnažím se ale lidem předkládat univerzální řešení. Spíš nabízím určitý pohled, který může člověku pomoct nezbláznit se z toho, co se kolem děje. Myslím si, že spousta lidí bere život až příliš vážně. Přitom může kdykoli skončit a člověk pak jenom lituje, že strávil tolik času trápením a přehnanými starostmi.“
Jsou to lekce nenápadné Katovy moudrosti, která prýští i z nových písniček. „Ve výsledku většina věcí není tak důležitá, jak se na první pohled zdá,“ říká s budhistickým klidem. Přesto však stojí za zamyšlení, zda tou nově objevenou přímočarostí a texty „na komoru“ Kato přece jen nemůže některé stávající fanoušky odradit. „Myslím si, že ne, protože ta message, ta moje filozofie, ten můj pohled na svět, ten je v těch písničkách přítomný pořád. Prostě na ty věci koukám ze svého pohledu a spousta lidí ho zjevně považuje minimálně za zábavný.“
A reakce od posluchačů, jak Kato přiznává, ty jsou pro něj zásadní a díky nim ještě nepověsil rap na hřebík. „Několik desek jsem dělal s tím, že budou poslední a seru na to. Vždy se však vzedmula taková vlna reakcí, že jsem si uvědomil, že jsem nikdy nebyl nikomu užitečnější než tím, co dělám, tou muzikou,“ přemítá. „Kdyby lidi řekli, že už relevantní nejsem, tak si to asi budu dělat furt, ale sám doma. Mandát říkat, co si myslím, mi dali oni.“
Další roviny
Nekorektum ovšem není jen o společenských tématech. Obsahuje i silnou osobní rovinu, tedy skladby věnované rodině. Nejpatrnější je to ve skladbě Tři sestry, tu Kato věnoval svojí nejmladší dceři, která den po našem setkání oslavila první narozeniny. „Každá dcera má svoji písničku, tak jsem samozřejmě musel udělat i pro ni.“
Na desce nechybí ani rýpání do současné rapové scény, kterého si můžeme povšimnout již v otvíráku Zvláštní defekty. Právě Katův vztah k aktuálnímu českému hip hopu mě hodně zajímá. Už dříve se nechal slyšet, že velkou část současné scény nevnímá jako hip hop v původním smyslu, což vyvolalo podrážděné reakce. „Dnes se to posunulo hlavně směrem k tomu, co je nejvíc vidět a co nejvíc funguje komerčně. Myslím si, že řada interpretů, kteří jsou dnes považováni za českou rapovou špičku, vlastně ani pořádně nevychází z hiphopové tradice nebo filozofie. Rapují hlavně proto, že je to populární a že to funguje,“ popisuje Kato, co ho dráždí a co ne. „Tím ale nechci říct, že je to špatně. Naopak. Je to úspěšné, lidem to něco dává a evidentně to má svoje publikum. Jen když se mě někdo ptá, jestli to považuju za konkurenci, tak odpovídám, že ne, protože to jednoduše vnímám jako něco jiného než hip hop. Přesto mám pocit, že současná rapová špička je od původní hiphopové filozofie dost vzdálená.“
Tradiční Katovu slovní ekvilibristiku jsme si společně vychutnali při poslechu tracku MC, ve kterém vtipně přibližuje význam těchto dvou písmen. „Do dneška existují pořád lidi, který jsou schopný se zeptat, co znamená MC. Tak jsem udělal písničku, kde jim jakože vysvětluju, co všechno to může znamenat.“ Nepokrytě edukační je také skladba Aby bylo trapno, kde Kato vysvětluje, co jsou to v rapu battle rýmy. „Spousta lidí taky do dneška nechápe, o čem to je. Proto jsem udělal písničku, ve které se do někoho zdánlivě opírám, aniž bych ho urazil, a která neobsahuje ani jedno sprosté slovo. Což je vlastně takovej ten úplnej prapůvod rapu,“ vysvětluje. „Prostě že betluješ s někým ne proto, abys ho urazil, ale aby se smáli lidi kolem. Mám pořád potřebu šířit hip hop. Řekl bych, že by všichni měli vědět, co to vlastně ten hip hop je, když je to dnes asi nejposlouchanější hudba na světě.“
Obyčejný lidi
Při poslechu celé diskografie Prago Union jsem si všiml, že se se jí často prolíná jistá sebekritika ve smyslu „já to pokazím“ nebo „proseru to“. Tahle obyčejná lidská rovina nechybí ani na Nekorektu. „Prostě si to umím přiznat. Myslím si, že lidi se v základu nemění, jenom se můžou naučit pracovat se svýma horšíma stránkama,“ vysvětluje Kato. „Snažím se bránit svým démonům nebo těm špatným stránkám, který pořád mám, aby mi zasahovali do života. A nejlepší způsob je, mít je pořád na očích a nedělat, že neexistujou.“
Když někdo tvoří tak dlouho a konzistentně, vždycky začne hrozit riziko opakování a „vykrádání“ sebe sama. Kato z toho však očividně strach nemá. „Pár kamarádů mi říkalo, že opakovat se vlastně není nic proti ničemu. Ono těch témat není nekonečně mnoho,“ krčí rameny. „Najít nové téma je těžké, když se ti podaří najít jedno nebo dvě na celé desce, můžeš být rád. Jde jen o to se na věc podívat pokaždé z jiného úhlu. A občas neuškodí důležité věci zopakovat.“
Kato: „Vyjadřuju, co je ve mně teď a tady. Pokud to znamená, že se budu opakovat, znamená to, že mám nějaký problém, který jsem ještě nevyřešil.“
Základní motivace
Na závěr se dostáváme k základní existenciální otázce Kata jako autora. Tedy proč to celé vlastně stále dělá a pro koho? „V první řadě sám pro sebe, abych se u toho bavil,“ vypálí bez většího přemýšlení. „Pak pro lidi, co naši muziku znají. Snažím se být upřímný sám k sobě, nesnažím se cpát někam, kam nepatřím. Člověk je to jediné, co tady nikdy nebylo a už nebude, až odejde.“
Album Nekorektum je venku a já věřím, že jste se inspirovali výzvou Honzy Vedrala a ihned po jeho vydání jste si ho poslechli. Honza v recenzi psal, že jde o jedno z nejlepších alb, které pod hlavičkou Prago Union vyšlo. Ale jak je to v Katových očích? „Je to jako s písničkami. Kdybych měl oblíbenou písničku na desce, znamenalo by to, že ty ostatní nejsou dost dobré. Ke každé mám spojení, jiné vzpomínky, dávám do všech maximum. Jsou pro mě všechny stejné, i když každá jiná. A tak je to samozřejmě i s alby. Když se ale zeptáš, které je nejlepší, vždycky řeknu to poslední. Jinak by to nemělo smysl.“