Milostný příběh Laurie Anderson a Lou Reeda. Aneb dokud nás smrt nerozdělí (a možná i potom)

„Lou a já jsme spolu dělali muziku, stali se z nás kamarádi a nakonec spřízněné duše,“ napsala tehdy Laurie Anderson v dojemné vzpomínkové výpovědi v americkém časopise Rolling Stone, „Cestovali jsme spolu, poslouchali jsme navzájem svou hudbu a kritizovali jsme ji, studovali jsme spolu (lov motýlů, meditaci, jízdu na kajaku). Vymýšleli jsme spolu absurdní legrační situace; asi dvacetkrát jsme přestávali kouřit; hádali jsme se; učili jsme se zadržovat dech pod vodou; navštívili jsme spolu Afriku; pěli jsme operní árie na jezdících schodech; navazovali jsme přátelství s nahodilými lidmi; když jsme mohli, doprovázeli jsme jeden druhého na turné; měli jsme psa, který roztomile hrál na piano; sdíleli jsme spolu dům, ale vlastní byt jsme měli každý někde úplně jinde; navzájem jsme se ochraňovali a milovali. Neustále jsme spolu navštěvovali výstavy, koncerty a divadelní hry a nejrůznější vystoupení a měli jsme potěšení z toho, co tvořili jiní umělci a hudebníci. Lou byl vždycky tak velkorysý. Věděl, jak těžké je tyhle věci dělat. Milovali jsme náš život ve West Village a své přátele; kolem a kolem, užívali jsme si to všechno, co nejvíc to šlo… A po jednadvaceti letech naše mysli a naše srdce tak nějak splynuly.“

Kráska a zvíře (ale ne tak docela)

Ona přišla do New Yorku počátkem sedmdesátých let jako mladá výtvarná umělkyně z amerického Středozápadu. On sál New York už s mateřským mlékem. Když ona vydala svůj albový debut Big Science (1982), on už měl za sebou úspěšnou kariéru jako člen kultovních Velvet Underground i jako sólový umělec. Zatímco ona propracovávala své příběhy obyčejných Američanů v neobyčejných souvislostech, v jeho životě a tvorbě natvrdo splývaly sex, drogy a rokenrol a postupně si začínaly vybírat daň. Ona působila mírně a přemýšlivě, on proslul nesnášenlivou, kontroverzní povahou. Ona za sebou měla řadu multimediálních pódiových projektů a čtyři úspěšná alba, on nesčetně koncertů, čtyři desky s Velvet Underground a patnáct sólových. A přesto, ale částečně možná i právě proto, se oběma otevřel nový svět.

Ve svých snech, když spolu mluvíme,

naslouchej tomu rytmu bicích

Když spolu mluvíme

…

Ve svých snech, kde se setkáváme

Když spolu hráli, mohlo to mít nejrůznější podobu. Vlastně se poznali tak, že ji Lou Reed požádal, jestli by při jejich vystoupení do hudby něco nepřečetla. „Byla jsem překvapená, že nemá britský přízvuk,“ vzpomíná Laurie Anderson. Myslela si, že jeho původní kapela Velvet Underground byli Angličané.

Rozhodla se, že text do muziky přečte. „Páni,“ prohlásil potom Lou, „udělalas to úplně přesně, jak bych to udělal já sám.“

Jako muzikanti-improvizátoři měli Laurie a Lou jedno společné. Jako avantgardní experimentátoři neměli nikdy problém s tím, „co tomu řeknou lidi“. Naopak je bavila chůze po hraně, kdy ani oni sami nevědí, co se stane v příští vteřině. Měli také dlouhodobý trénink ze společného hraní, vystupování s lidmi jako Philip Glass nebo John Zorn. A to taky mohlo klidně spočívat ve společném hraní jednoho tónu hodinu i déle.

Jeden z návštěvníků vylíčil v roce 2009 jejich společné vystoupení na podporu centra jejich tibetského učitele Mingyur Rinpočheho následovně:

„Nejlépe bych to asi popsal jako postbushovskou americkou interpretaci tradiční indické rágy. Rága je sanskrtské slovo pro barvu či náladu a to je přesně to, co tyto dvě muzikantské legendy na pódiu vytvářely. Rága je založená na jednom, jediném základním tónu, který zní kontinuálně po celou skladbu. Kontinuální základní tón ale nejen že se v provedení Laurie a Loua měnil, ale chvíli měl podobu digitálního zvuku, pak zněl z Lauriiných houslí a za chvíli zase z Louovy kytary nebo jakéhosi nástroje-zařízení, který měl před sebou. A pak jej najednou vystřídal Lauriin vyprávěný příběh, doprovázený jednoduchou melodií. A pak zase vše pohltil ten základní, kontinuální tón. Na chvíli se k nim dokonce přidal kytarista Steve Hunter z kapely Alice Coopera, který ten zvláštní ambientní zážitek obohatil o novou zvukovou vrstvu. Bylo úžasné sledovat umělce na pódiu, jak v reálném čase malují své akustické obrazy.“

Smrt Lolabelle

V roce 2011 jim zemřel milovaný krysí teriér, fenka Lolabelle. Ještě v tomtéž roce Laurie Anderson na tuto skutečnost zareagovala po svém – výstavou Čtyřicet devět dní v bardu. Deset velkých kreseb na papíře formátu takřka 3 x 5 metrů, deset složitých obrazů psího zásvětí viděného očima její majitelky, fascinující směs výjevů a symbolů na téma láska, smrt, snění a iluze. Pokud jste měli psa a zemřel vám, není těžké to pochopit. Pokud jste psa nikdy neměli, možná to nepochopíte nikdy.

„V dubnu 2011 můj malý krysí teriér zemřel po dlouhé nemoci,“ prohlásila Laurie Anderson. „Dvanáct let byla Lolabelle mou trvalou a věrnou společnicí. Zjistila jsem, že pokud se podle Tibetské knihy mrtvých po 49 dnech znovu narodí, bude to přesně 5. června – na moje narozeniny.“

Součástí výstavy byl také působivý obraz, zachycující Lollabelle jako souhvězdí na noční obloze. Dílo je vypícháno do velkého hliníkového plechu a prosvíceno zezadu.

A přibyl ještě jeden pozoruhodný artefakt. Nejosobnější Lauriiným hudebním nástrojem jsou housle. Ikonický katalog houslových vynálezů čítá například gramofonový singl nebo snímací hlavu z magnetofonu, připevněný na ozvučnou desku, na něž se hraje smyčcem s nataženým magnetofonovým páskem či upravenou neonovou trubicí atd. Laurie pro výstavu o Lolabelle uhnětla jako artefakt housle z popela po Lolabellině kremaci, hlíny a vody. „Když jsem ty ingredience spojila, voda z popela uvolnila Lolabellinu vůni. Bylo to, jako kdyby právě přiběhla od oceánu nebo vyskočila z vany. Málem mě to porazilo.“

Tibetská kniha mrtvých

Laurie Anderson je mistryní nejstaršího uměleckého oboru na světě – vyprávění příběhů. Nedělá nic jiného než v jiných dobách či na jiných světadílech třeba keltští bardové nebo afričtí grioti. Pozoruje svět kolem sebe, přemýšlí o svém místě v něm a vydává o tom svědectví. Rozjímá nad největší otázkou ze všech: kdo jsme a kam jdeme. Není divu, že ji při jejím pátrání spíše než křesťanská víra oslovil tibetský buddhismus, který spíš než náboženství je vlastně věda, technologie zkoumání vlastní mysli. Laurie se o buddhismus zajímá už od konce 70. let a setkání s tibetským mistrem Mingyur Rinpočhem, jehož západní média nazvala „nejšťastnějším člověkem na světě“, z ní udělalo praktikující buddhistku. V její tvorbě se to nikdy nijak zásadně neprojevovalo. Až v posledních letech.

V roce 1927 vydal americký antropolog Walter Evans-Wentz pod názvem Tibetská kniha mrtvých první překlad Bardo Thödol, staletí starého tibetského spisu obsahujícího, kromě jiného, návod k tomu, jak se správně zachovat v čase smrti a v následujícím období zvaném bardo, v němž podle Tibeťanů člověk čtyřicet devět dní spěje k novému zrození. Jak můžou něco takového vědět? ptáte se. No, zjevně nemůžou. „Odtamtud“ se ještě nikdo nikdy nevrátil. A když, tak se ocitl jen na krajíčku. Víc než tisíciletá tradice zkoumání vlastní mysli prostřednictvím meditace a dalších duchovních praktik ale tibetské mistry rozhodně kvalifikuje k zasvěcené výpovědi o podstatě naší mysli, našeho života a smrti. A moderní vědecké výzkumy lidské mysli a toho, co nazýváme realita, jim čím dál víc dávají za pravdu.

Měli bychom být vděční za tibetské mistry i za umělce typu Laurie Anderson. Za umělce, kteří jsou schopni klíčová témata našeho života uchopit a umožnit nám je zakusit jinak než tím nejběžnějším způsobem.

Smrt Lou Reeda

Laurie se pravděpodobně ještě ani nedokázala zotavit ze smrti svého pejska a přišla ještě větší rána. V roce 2013 zemřel její dlouholetý partner, přítel a manžel Lou Reed. Roky bouřlivého rockového života, alkoholu a drog si vyžádaly svou daň. Navzdory novému, mnohem zdravějšími životnímu stylu, meditacím a intenzivnímu cvičení čínské pohybové techniky taj-či vypověděla službu Louova játra. Prodělal sice transplantaci, ale už bylo pozdě.

„Jako lidé pravidelně se věnující meditaci jsme na to byli připraveni – jak vytahovat energii vzhůru z břicha, do srdce a pak do hlavy,“ vzpomíná Laurie Anderson. „Nikdy v životě jsem neviděla takový výraz úžasu, jako měl na tváři Lou, když umíral. Rukama prováděl pohyby taj-či, 21 forem plynoucí vody. Oči měl doširoka otevřené. Držela jsem v náručí osobu, kterou jsem milovala ze všeho nejvíc na světě a mluvila jsem na něj, když umíral. Jeho srdce přestalo bít. Nebál se. Doprovodila jsem ho až na okraj světa. Život – tak krásný, tak bolestivý a oslňující – už nemohl být lepší. A smrt? Věřím, že jejím účelem je uvolnění lásky.“

Psí srdce

Elektronický obraz a hudba patří k nejsilnějším Lauriiným vyjadřovacím prostředkům. Kdo jste navštívili některý z jejích koncertů, či jej alespoň viděli na videu, víte, o čem mluvím. V roce 2015 se Laurie rozhodla je spojit do formy celovečerní filmové eseje. Nazvala jej Psí srdce, protože největším hrdinou snímku je opět – její fenka Lolabell. Je to opět meditace o smyslu, kráse i bolestivosti života a smrti. Není to film pro každého, ale máte-li Laurie Anderson rádi, dostanete se zase hlouběji do jejího vnitřního světa, který je specifickým osobním uměleckým obrazem světa vnějšího. Berte, nebo nechte bejt.

„K čemu jsou dny?

Aby nás probudily

a aby bylo co vložit mezi nekonečné noci.

K čemu jsou noci?

Abychom mohli propadnout časem

do jiného světa.“

Písně z barda

Když v roce 2014 tibetský zpěvák a muzikant Tenzin Choegyal se skladatelkou a pianistkou Jesse Paris Smith uvažovali o novém hudebním zpracování Tibetské knihy mrtvých, přesněji řečeno její části zvané Velké vysvobození prostřednictvím naslouchání v bardech, nepřekvapivě se rozhodli pro spolupráci s Laurie Anderson. Nejenom že s tématem textu pracovala už při přípravě své výstavy 49 dní v bardu a hlavně potom při natáčení filmového eseje Psí srdce, ale především bylo jasné, jak příhodný je pro předčítání textu provádějícího posluchače zásvětím Lauriin hlas. Po těch desítkách let, co Laurie se svým vokálním projevem pracuje, je v něm něco magického, hypnotizujícího. To, jak slova v jejím podání vyvstávají a zanikají, plynou prostorem, spojují se, rozdělují, zastavují se a prodlévají, připomíná jak buddhistické popisy toho, jak se rodí realita z prázdnoty, tak líčení téhož v podání osvícenějších kvantových fyziků.

Ze severní oblasti mandaly vyvstává ten,

jemuž říkají Spontánně zjevený držitel prvotního vědomí,

je zelený, má hrozivý výraz
a zároveň se usmívá,

objímá svou družku Zelenou dákiní,

tančí s rituálním nožem v jedné
a lebkou plnou krve v druhé ruce,

prudce gestikuluje
a upřeně hledí vzhůru do oblohy.

Neobávej se ho, neprchej pryč,
nepoddávej se strachu.

Rozpoznej tento výjev jako hru
své vlastní mysli,

svou vlastní myšlenkovou projekci.

Neměj strach z pěti barevných světel,

neobávej se jich.

Rozpoznej je jako projev moudrosti.