Samozřejmě, každý hudebník má během své kariéry momenty, kdy je o něm slyšet víc a kdy míň. I Iggyho to potkalo, ale díky své pracovitosti se dokázal udržet v sedle. Když nedělal na desce, hrál ve filmu. Když nehrál ve filmu, hostoval někomu ve studiu. A tak pořád dokola.
Je neuvěřitelné, že mu dodnes to nasazení vydrželo. Na oplátku se dočkal statusu legendy, miláčka publika i člověka s pověstí, který si stále dělá věci po svém. Kdybychom ale měli nějak rámcově definovat, jak je možné, že je dneska Iggy stále ten fascinující solitér, dojdeme k závěru, že odpověď se začala rodit zhruba okolo roku 2007.
Čau, tati!
To byl totiž bez přehánění rok Iggyho Popa. Jeho kapela The Stooges vydala comebackové album The Weirdness, první studiovku od Raw Power z roku 1973. Krátce po vydání hráli na Glastonbury, Iggymu vyšla první autorizovaná biografie, daboval postavu rozhlasového dýdžeje ve videohře Grand Theft Auto IV., objevil se v populárních animovaných seriálech American Dad! A Lil‘ Bush. A aby to nebylo málo, v tom samém roce se začalo psát, že o Iggym vznikne životopisný film The Passenger. Zpěváka měl hrát Elijah Wood známý jako Frodo z Pána prstenů. Pokud se dnes ohlédneme za rokem 2007, film byl to jediné, co tehdy Iggymu nevyšlo. „Seru na vás, nebudu vašemu filmu dělat promo,“ vzkázal tvůrcům během jedné tiskovky v reakci na to, že už úvod scénáře odehrávající se ve zpěvákově dětství se dost liší od jeho vzpomínek. The Passenger šel kvůli Iggyho negativnímu postoji k ledu, i když myšlenka na jeho realizaci stále trvá. Třeba se dočkáme.
Comebacková deska Stooges se dočkala vřelého přijetí a Iggy kupodivu stíhal obě dráhy najednou, jak sólovou, tak frontmana kapely. A kromě toho neustále brousil své solitérství do podoby diamantu. Už sólovka Préliminaires z roku 2009 napovídala, že Iggy na všechno kašle a jde si svou cestou. „Už mě sere poslouchat dementní vykrádače, co z kytar vyluzujou přiblblou muziku,“ řekl na vysvětlenou, proč se rozhodl pojmout svou desku úplně jinak. Préliminaires je album jdoucí hodně do historie, odkazuje k jazzu, šansonu i bossa nově. Ale hlavně je to album konceptuální, Iggy Pop je skládal inspirován románem Možnost ostrova francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. A tady se na chvilku zastavme.
Spojení Pop–Houellebecq zní možná šíleně, ale už od samého začátku dává smysl. Francouzský spisovatel je provokatér z povolání, rád ve středu pozornosti, rýpavý intelektuál, pro spoustu lidí neskousnutelný, ale pro malou, avšak nezanedbatelnou skupinu čtenářů nekonečně fascinující. Přesně jako Iggy Pop.
Že se z Préliminaires stala jedna z jeho nejhůř prodávaných desek, Iggyho nijak nerozhodilo. V tomto tvůrčím solitérství se našel a pokračoval v něm i za cenu rozchodu s labelem Virgin: „Chtěli po mně, abych natočil další desku s populárníma děckama (narážka na album Skull Ring z roku 2003, kterou Iggy nahrál se Sum 41 nebo Green Day, pozn. aut.), něco jako ‚Čau, tati!‘. Na to jsem se jim mohl vybodnout. Co pro mě kdy nahrávací společnost udělala kromě toho, že mě zneuctila, mučila a stahovala dolů?“ Těmito slovy si vyřizoval Iggy zpětně účty na tiskovce v Paříži, kterou uspořádal v roce 2012 k vydání své další sólovky Après. Na té ještě víc přilnul k francouzštině, protože jde o desku coverů Édith Piaf, George Brassense, Serge Gainsbourga, ale i Franka Sinatry nebo Beatles.
Pop proto založil vlastní label Thousand Mile Inc., pod kterým následně vydal i několik reedic starších nahrávek. To nejlepší ale mělo teprve přijít.
Úspěšná deprese
Iggy Pop nikdy nebyl muzikant, který by bodoval v žebříčcích. Svou popularitu si získal v dobách, kdy hudební průmysl ještě nebyl globální záležitostí, a pak se na vrcholu udržel tak, že si to prostě „vyjezdil“. A tak se přihodilo, že do světa významných čísel a žebříčků nakráčel až ve svých osmašedesáti letech.
Stalo se tak díky desce Post Pop Depression, kterou Iggy složil a nahrál s Joshem Hommem a jeho kumpány. Homme, jeden ze zakladatelů stoner rocku a frontman Queens of the Stone Age, nejen že dal Iggymu nový impuls. Ale on se pro spolupráci tak nadchl, že spolu Iggy a Josh vyrazili následně na turné a kompletně ze svých kapes zaplatili náklady na desku.
„Zacálovali jsme si to z vlastního. Ale nejde o žádný demáč, na který jsme šušnili, je to deska, která má být slyšet,“ řekl Iggy v rozhovoru pro Rolling Stone a dodal, že album rozebírá myšlenky, co dělat na konci své cesty a jak se vypořádat s vlastním odkazem.
Post Pop Depression je výjimečná deska, která měla o pozornost postaráno už tou báječnou dvojicí Pop–Homme. Oba pánové se podle svých slov snažili na albu dostat někam, kde ani jeden z nich předtím nebyl. Soudě podle reakcí kritiků i veřejnosti se jim to podařilo. Ale hlavně to, co si museli platit ze svého, se nakonec ukázalo jako jedna z nejúspěšnějších nahrávek v Iggyho kariéře. Post Pop Depression je vůbec první album, se kterým se dostal v USA do žebříčku Top 20, a v Británii dokonce mezi pět nejprodávanějších desek. Jestli existuje nějaký důkaz, že i po padesáti letech na scéně je kam gradovat, tak tohle.
Stále svůj
Iggy Pop je nezastavitelný. Baví ho hrát si, baví ho spolupracovat s lidmi napříč žánry a samozřejmě z toho obrovsky těží fanoušci, kteří se můžou tetelit, čím je překvapí příště. Stačí si vzpomenout na EP Teatime Dub Encounters, které Iggy nahrál s dvojicí Underworld. Zatímco podobné experimenty v minulosti zapadly a vyvolaly maximálně zdvižené obočí, Teatime Dub Encounters měl svou pozici dopředu potvrzenou popularitou snímku Trainspotting a hlavně jeho pokračováním, které už dřív Iggyho s Underworld nasměrovalo do jednoho studia. Mimochodem, jedna osobní poznámka: promofotky, které spolu Pop a Underworld k EP vytvořili, jsou podle mě jedny z nejhezčích a nejupřímnějších, jaké jsem za poslední roky viděl. A že už jsem těch pokusů o úsměvy viděl sakra dost.
Na předposlední desce Free dělal Iggy věci zase jinak. „Na konci turné k Post Pop Depression jsem si byl jistý, že jsem se konečně zbavil pocitu nejistoty, který mě trápil během mého života a kariéry až příliš dlouho. Ale taky jsem se cítil unavený. A cítil jsem, že chci zhasnout, otočit se a odejít. Být volný.“ Těmito slovy komentoval Iggy desku, když v červenci 2019 oznámil její vydání. A když ji chtěl charakterizovat v jedné větě, řekl: „Na této desce mluví jiní hudebníci za mě, já jim jen propůjčil hlas.“ Neříkal to jen jako marketingovou vějičku, změna spolupracovníků je znát a na Free dostala prostor například songwriterka Noveller nebo jazzman Leron Thomas. A když předloni vydal zatím poslední studiovku Every Loser, zase bylo o čem mluvit. Album bylo totiž plné báječných hostů. Jane's Addiction mu tu prakticky dělali doprovodnou kapelu, v několika písních doprovodili Popa i Duff McKagan z Guns n' Roses, Stone Gossard z Pearl Jam, Chad Smitch z Red Hot Chili Peppers, Travis Barker z blink-182 a ve dvou písních bubnoval dokonce i nebožtík Taylor Hawkins z Foo Fighters. To se to dělá na stará kolena bigbít s takovou skvadrou za zády! Nezbývá než se těšit, co si Iggy zase vymyslí do příště.
Iggy Pop
Narodil se v Michiganu jako James Newell Osterberg jr. 21. dubna 1947. Ve dvaceti letech založil kapelu The Stooges, která se velmi rychle stala symbolem proto-punku a Iggymu vynesla titul Kmotr punku. The Stooges se proslavili syrovým zvukem a kytarami oholenými až na dřeň, jejich singl I Wanna Be Your Dog vydaný v roce 1969 na tehdejší kytarové scéně plné psychedelie a artových kudrlinek působil jako rána na solar. Po rozpadu The Stooges roku 1974 se Pop přesunul za Bowiem do Berlína, což byla další legendární kapitola rockové historie. Během sólové dráhy na konci sedmdesátek a začátku osmdesátek bojoval se závislostí na heroinu, ale po jejím překonání už se mu dařilo sólovou dráhu udržet v pevných mezích. Jeho hudba zazněla v mnoha filmech, často se objevoval i jako herec. Navzdory komerčnímu neúspěchu svých nahrávek ovlivnil celou řadu hudebníků od Sex Pistols přes Red Hot Chili Peppers až po Depeche Mode. Vydal dvacet desek, z toho pět s The Stooges.