Ale vážně. Procenta jsem tentokrát nechal na povolanějších a hudební kritiky bych do této glosy moc nepouštěl, není ani na místě. Důležitější je pocit, se kterým z O2 arény odcházeli ti, na které cílila. A že i jako doprovod jsem to přežil bez úhony. Dvouhodinový program měl spád a švih, řadu překvapivých okamžiků, žádný z nich na sílu. A až na jeden, dva momenty mi nebylo stydno, že jsem na tohle vzal děti. Naopak, jestli tímhle zážitkem získají větší vztah k živé hudbě, jenom dobře.
Program byl logicky postavený zejména na Pokáčově dětské desce Ovce na pohovce, kterou jsme zevrubně popsali v recenzi. Jistě, nejde o žádné hluboké dílo. Ale za pozornost stojí, protože se tu Pokáčovi v jeho úsporných sonzích podvedlo vybalancovat vtip, určitou míru sdělení a hlavně civilnost podání. Už to, že si dokázal zachovat svůj výraz, nepitvoří se, nešišlá jak jelito, je v kontextu současné převážně nuzné české dětské produkce, třeba ocenit.
„Ať si v recenzích píšou, co chtějí, písniček o čůrání a kakání není nikdy dost,“ glosoval sice sám Pokáč výběr některých témat i na koncertě. Ale na kontrastu jeho seriózního, až suchopárného podání „nerda“ a „ajťáka“ i ta nejinfantilnější témata nabírají vtipu vlastního druhu. A to i když arénou bouchala plínová bomba, nebo paní, které se chtělo na velkou, svůj problém vyřešila kabelkou. A pak je tu kontrast, kdy i dětské písně něco říkají – například, kde si paní Macatá dohledá, že země není placatá. A dozví se, že fakta se ověřují třeba v encyklopedii.
Síla obyčejnosti písničkářova projevu ještě vynikla, když Pokáčovi přišli do dvou písní zahostovat dvojice, které jinak běžně jedou dětské „holírny“. Karol a Kvído, stejně jako slovenští Smejko a Tanculienka, jsou totiž představiteli oné pitvořivé přetvářky. Pro přecitlivělého dospělého člověka mého typu působí spíš jako afektované postavy z hororu. V dávce dvakrát jedné dvouminutové písně, se to přežít dalo. I tak ale tyto oživlé panenky Chuckie připomněly, jak bolestivé mohou dětské akce pro rodiče být. A čemu se Pokáč ve své režii převážně vyhnul.
Kouzlem jeho koncertu byla vůbec stručnost, ve které vše proběhlo. A taky rozmanitost. Centrum pódia tvořil domeček, ze kterého Pokáč vycházel a po stranách ho doprovázela kapela, orchestr nebo další hosté. Dobře vyřešené byly projekce, opět s vkusnými animacemi a neustálým přehledem o tom „co se děje“. Pokáč nenuceným způsobem dětskému publiku ukázal, jak to na velkých halových koncertech chodí.
Byl to takový manuál. Nechyběly vybuchující konfety, padající „vločky“ při vánočním songu, svítící mobily při baladě. A v druhé polovině se s kytarou v ruce nechal na lanech „přehoupnout“ nad hlavami diváků na druhou stranu haly. Dětskýma očima to všechno musely být opravdové „wau“ efekty. A protože zrovna u létacího kousku Pokáče doprovázeli na smyčce Unique orchestra, mělo to zároveň docela silnou hudební atmosféru.
A tím jsme u toho nejdůležitějšího. Pokáčovo balancování na hraně primitivních dětských popěvků, mělo vůbec svou velkou oporu v živých hudebnících. Tam kde se většina dětských byznysmanů zastaví u tupé diskotéky a karaoke, nonšalantně ukázal, že i jednoduché, vtipné písničky zní lépe, když je hrají a zpívají lidé. Ale i ona velkolepost se všemi sbory, tanečníky a dalšími hosty, si tu přitom uchovala sympaticky civilní vyznění.
Nejdojemnější byla v tomto ohledu píseň Hudba je pro všechny, při které Pokáče doprovodily děti ze sociálně slabých rodin, kterým společně s Nadačním fondem pomoci umožňuje bezplatně hudbu studovat. I tuhle kapelu uvedl bez velkých gest a tlačení na pilu. Obyčejnost a nenápadnost je Pokáčovou největší zbraní. A i díky se na tuto charitu třeba povede vybrat víc peněz. Určitě si je zaslouží, protože ty děti hrály opravdu skvěle! Věřím, že řada rozdováděných návštěvníků si „výměny“ ani nevšimla.
Slova o obyčejnosti platí i pro Pokáčovu běžnou tvorbu, kterou si dětské publikum beztak oblíbilo a která během koncertu také dostala své místo. Mládež to neřeší, ale pro pozorovatele bylo úsměvné si všimnout, jak se Pokáč ve svém nejstarším hitu Vymlácený entry před dětmi přeci jen potýká s refrénem, kde má zazpívat o dívce s „obrovskýma kozama“. V projekci to vyřešily elegantně ovce. A vrchol koncertu? Nic z dětského alba, ale samozřejmě osvědčená Kočka.
Pokud se sloganem, že „hudba je pro všechny“ odcházela z O2 arény alespoň polovina dětí a rodičů, odvedl Pokáč svým dětským projektem mnohem záslužnější práci, než se z těch vtipných melodií a textů může na první pohled zdát. Pří vší té jednoduchosti to vlastně byla velkolepá show svého druhu. A navíc s přesahem.
PS: Titulek je pouze na Pokáčovo přání a neodpovídá skutečnosti. Procenta jsem tentokrát nechal na povolanějších.
