Když se AC/DC dali na podzim roku 1973 dohromady, začali tvrdou dřinou. Nazkoušeli pár rokenrolových klasik a první rok po svém vzniku neúnavně objížděli australské bary, hospody a hotelové sály, kde přehrávali známé pecky rozdováděnému publiku.
Debutový singl Can I Sit Next To You Girl nahráli s úplně prvním, dnes už trochu zapomenutým zpěvákem Davem Evansem. Toho však záhy nahradil Bon Scott, původně bedňák a šofér kapel, na které AC/DC naráželi při společném hraní. Právě Scottův hlas byl to, co bratrům Youngovým, hnacímu motoru kapely, chybělo k pořádnému rozjezdu. Dali se do práce na debutové desce, ovšem byli to tak trochu jiní AC/DC, než jak je známe. Měli dokonale nadrcený rokenrol a klasické rockové fláky, ale taktéž do sebe nasáli glam, který byl tehdy na vrcholu popularity. Debut High Voltage, určený jen pro australský trh a vydaný v únoru 1975, byl proto po hudební stránce trochu kočkopes. Šlo z něj slyšet, že kapela se teprve hledala.
V prosinci téhož roku vydala druhou desku T.N.T. a muzika AC/DC se dala trochu víc do pohybu. Do kapely přišli basák Mark Evans a bubeník Phil Rudd. V této sestavě začali pracovat na svém dnes už nezaměnitelném zvuku, ale hlavně se vykašlali na nějaké trendy glamové vlivy nebo inspiraci rokenrolovými mistry a pustili se do toho, co dělali po celou kariéru – rázných hardrockových riffů, byť je na sebe vršili třeba jen jako kouskovité nápady. „Malcolm a Angus přicházeli jen s naprostými základy, riffy, nápady, motivy a podobnými věcmi,“ vzpomínal v knize Highway to Hell basák Mark Evans. „George (Young, producent alba a starší bratr Malcolma a Anguse) ty nápady pak ve studiu jako kladivem stloukal do melodií a následně písní. Když jsme pracovali na hudbě, Bon se vždycky poflakoval někde mimo, ale jakmile jsme měli základní píseň, doslova jsme ho zamkli v kuchyni studia a nepustili ven, dokud nedodělal zbytek.“
T.N.T. na australském trhu rezonovala mnohem víc než debutová deska. Prakticky v každém australském sále měli najednou narváno, a to znamenalo jediné: je čas zkusit podívat se do světa. Kapela první dvě desky rozesílala do labelů v Evropě i Americe v naději, že se někdo chytne…a chytnul se ten nejlepší možný člověk, kterého si mohli přát – Phil Carson, dnes již legendární manažer a svého času druhý nejvýše postavený člověk v labelu Atlantic Records. AC/DC jej nadchli.
Právě tehdejší síla vydavatelství hrála stěžejní roli v globálním úspěchu kapely. Atlantic se zaměřoval na hard rock, rock a v Americe mohutnící folk rock. Nekompromisní zářez si připsali s Led Zeppelin, ze kterých udělali milionáře a kapela naopak z firmy udělala jeden z nejsilnějších labelů na tehdejší scéně. Carson, který Led Zeppelin doprovázel na cestách (což bylo pro manažera jeho postavení nezvyklé) a dokonce si s nimi na pár koncertech zahrál, se začal naplno věnovat AC/DC. Ale protože nechtěl po podpisu smlouvy čekat, až dá kapela do kupy materiál na novou desku, přišel s nápadem vzít první dvě australské desky a udělat z nich mezinárodní debut. Šlo o poměrně běžnou praxi, která v branži vydržela až do nástupu internetu. Moc se s tím nemazal, vyzobal to nejzajímavější z obou nahrávek a bylo hotovo.
Mezinárodní debut dostal opět název High Voltage a vyšel 30. dubna 1976. Pro nás je ale důležitější datum 14. května téhož roku, protože tehdy bylo album vydané v Británii a USA, tedy primárním trhu nejen pro rockovou hudbu. Dostalo se mu podpory nejen od silného labelu, ale samotných AC/DC, kteří od konce dubna do začátku července jezdili křížem krážem po Británii a třeba jen v Londýně odehráli za tak krátkou dobu neuvěřitelných patnáct koncertů. Mimochodem, AC/DC na svých stránkách doteď prodávají repliky triček z tohoto turné.
Navzdory názvu High Voltage se z první desky na mezinárodní debut dostaly jen dvě písně, zbytek jsou skladby z T.N.T., což dává smysl, protože šlo o zvukově i razancí o dost vyzrálejší album. Svým způsobem to byla výhra pro všechny, label měl rychle desku, AC/DC si mohli odškrtnout debutovou povinnost bez práce a fanoušci dostali výběr nejlepšího z toho, co zatím kapela složila. Jen kritici se moc nepřetrhli.
V kontextu dnešní slávy AC/DC tu spíš pro pobavení citujme dobovou recenzi Billyho Altmana v časopisu Rolling Stone: „Ti, kdo si dělají starost o budoucnost hard rocku by měli vědět, že s první americkou deskou těchto mistrů nudy narazil žánr na nové dno. Zpěvák Bon Scott ze sebe vokály plive s otrávenou agresí, což, hádám, je to jediné, co vám zbývá, když vám jde jen o to stát se rockovou hvězdou, co si může každý večer zapíchat. Stupidita mě otravuje. Ale vykalkulovaná stupidita mě uráží.“ Ano, kritici začínající AC/DC opravdu nešetřili, ale kdo se tu dnes, padesát let po vydání, směje naposled, že?